Prvorepublikový komik Saša Rašilov mystifikaci skutečně vyhledával a byl nadšený, když mu ostatní naletěli. Jednou z největších byla zřejmě ta, v níž se tvrdí, že pochází ze šlechtického rodu hessenských rytířů.
Byl, nebo nebyl rytířem?
Saša Rašilov, robustní komik, jeden z nejlepších, jakého jsme v prvorepublikové filmografii měli, se narodil v roce 1891 v Praze jako Václav Jan Rasch. Miloval hlavně divadlo, film moc nemusel, protože dával přednost kontaktu s živými diváky. Přesto jeho filmové role zbožňujeme dodnes. Postavy, které hrál, byly totiž velmi svérázné, prokázal v nich nejen smysl pro humor, ale taky velké herecké umění. Možná znáte jeho roli Švejka ze zpracování tohoto slavného románu z roku 1931, exceloval ve snímcích Rodinné trampoty oficiála Tříšky, Přijdu hned, Mravnost nade vše a v dalších.
V osobním životě ho nejvíc proslavily legrácky a mystifikace. Saša Rašilov starší (v současné době je aktivním hercem jeho vnuk Saša Rašilov mladší) mystifikaci skutečně vyhledával a byl nadšený, když mu ostatní naletěli. Jednou z největších byla zřejmě ta, v níž se tvrdí, že pochází ze šlechtického rodu hessenských rytířů. Tahle „pravda“ se objevuje dodnes v mnoha jeho životopisech, pravda je ale zřejmě jiná. Modrou krev si pravděpodobně vymyslel už jeho otec, který měl ke šlechtě blízko. Pracoval totiž jako správce šlechtického kasína v Praze.
Nesnášel nudu a rád si vymýšlel
Kdo ví, jak tenhle mýtus o modré krvi vznikl, možná jen jako legrace, která se ujala, nebo se jednoduše hodilo, kdyby měli ve svém rodokmenu nějakého toho šlechtice. Od malička Saša Rašilov vymýšlel historky, které byly doslova neuvěřitelné, ale on s kamennou tváří trval na jejich pravdivosti. Pravdou zůstává, že Rašilov byl zajímavý člověk s velkým charismatem, který nesnášel nudu a nejraději měl, když se lidi bavili.
Uměl si dělat legraci sám ze sebe, byl skvělý v umění ironie a miloval černý humor. Velmi často prožíval historky, které vypadaly jako jeho další mystifikace, ale byly skutečné. Například ta, že ve dvacátých letech minulého století žil na hausbótu. To mu dlouho nikdo nevěřil, ale byla to pravda. S lodí se spojuje i jeden další příběh. O něm mluví v televizním dokumentu jeho vnuk Saša Rašilov mladší. Prý jednou dědeček nachytal na lodi zloděje, ale místo toho, aby na něj zavolal policii, pozval ho dál a nabídl mu, aby si vybral, co chce ukrást.
Výměnný obchod se zlodějem
Dal mu dokonce i buřta, poklábosili a nechal ho na hausbótu přespat. Druhý den prý nechal Rašilov zloději lísteček se vzkazem, že musí na natáčení a ať si vezme, co chce. Zloděj mu pak na oplátku nechal jako poděkování kládu, která stačila Rašilovi jako topení na celou zimu.
Rašilovy historky a mystifikace byly běžné a on s nimi neustále své blízké zásoboval. Snad proto mu později nikdo nevěřil, že je vážně nemocný. Velmi často totiž předtím na kolegy a přátele „filmoval“ nějakou chorobu, dokonce i infarkt, aby nemusel hrát roli, kterou nechtěl. Jenže tentokrát si nevymýšlel. Zemřel 3. května 1955, bylo mu necelých šedesát čtyři let.
Ivana Ašenbrenerová
8. února 2024