Ocitla jsem se v opravdu prekérní situaci. Mám poměrně čerstvě novou práci, která sama o sobě by byla úžasná. Bohužel méně úžasný je můj šéf. Projevuje až příliš velký zájem o mou osobu, který už s prací nemá co dělat. Jeho nátlak se nenápadně stupňuje a já nevím, jak se mu bránit, aby mi dal pokoj a já si o práci nepřišla – nebo z ní nemusela kvůli odmítnutí odejít.
Už samotné získání téhle práce byl docela zázrak. Tolik kol pohovorů na „obyčejnou“ asistentku? Jenže doba je taková, že si to firmy mohou dovolit. Pracovních nabídek je málo a na každou se derou desítky lidí. Byla jsem překvapená, když jsem se nakonec probojovala mezi poslední tři uchazeče. Žádnou velkou praxi za sebou nemám, jsem jen dva roky po škole a jednu pracovní pozici.
A tak když mi nakonec zavolali, že jsem zvítězila, nemohla jsem tomu ani věřit. Zpětně mi možná jistým klíčem může být poznámka jednoho z kolegů ve firmě. „Já jsem ty zbylé dvě viděl. Byly to šeredy. A šéf dá hodně i na tu reprezentaci,“ usmíval se tenkrát potutelně. Kdoví, jak to myslel, dnes už tady nepracuje.
Šéf už při pohovoru působil jako příjemný chlapík. A což o to, já věřím, že jím i je. Což je právě ten problém. Jak odpálkovat do patřičných mezí někoho, kdo se k vám chová víceméně pořád mile?
Všechno to přicházelo pozvolna. První dva týdny jsem se jen zaučovala. Má kancelář je vlastně vstupní místností do šéfovy pracovny, takže jde o klasiku. Zvedat telefony, přijímat návštěvy, vyřizovat poštu, záležitosti na služební cesty, doprovázet šéfa na schůzky a „krýt“ mu záda. O tuhle práci jsem ale stále hlavně proto, že nabízela možnost jezdit i na zahraniční služební cesty a pořádně využít všechny tři cizí jazyky, které umím.
Šéf mi hned na začátku nabídl tykání. „Možná to vypadá neobvykle, ale podle mě to působí líp na klienty. Je vidět, že si navzájem důvěřujeme, a jednání pak probíhají v přátelštějším duchu,“ vysvětloval. Samozřejmě jsem souhlasila. Po třech týdnech mě vzala na první obchodní schůzku. Představil mě jako svou „pravou ruku“, ačkoli jsem v tu dobu byla dobrá sotva k tomu, abych se zvládla usmívat a společensky konverzovat. Evidentně mi to ale šlo dobře, protože jsem pak byla pochválena.
Začalo to komplimenty
„Vidíš, to je přesně to, o čem mluvím. Když se usmíváme my dva na sebe, všechno jde líp. A navíc máš další zbraň – jsi krásná, takže pánové nám zobali z ruky,“ povídal mi pak v autě. Červenala jsem se, ale nebudu zastírat, že jsem byla potěšená, asi jako každá žena.
Jenže jak říká jeden Murphyho zákon, každá zlo má svůj nenápadný počátek, nad kterým nejprve mávnete rukou. Zlo je v tomto případě možná silný výraz, nicméně je pravda, že kdybych tenkrát odmítla tuto první lichotku, možná by se to následně tak nerozjelo.
Šéf mi totiž začal lichotit víc a víc. Každé ráno při vstupu do kanceláře okomentoval můj vzhled. Firemní dress code mi dával poměrně dost volnosti, ale sukně byla víceméně podmínkou. Ze začátku jsem navíc byla v modelech docela odvážná – a on to oceňoval patřičnými komentáři.
Pak se přidaly nenápadné doteky. Na schůzkách mi pomáhal do oblečení a vždy k tomu přidal lehké pohlazení po ramenou nebo ruce. A nakonec si zvykl mě při loučení políbit na tvář. Co v takové situaci máte dělat? Ačkoli je to divné a neobvyklé, pokud se ten muž chová mile a navíc je to váš nadřízený, mlčíte.
On si mlčení vyloží ve smyslu, že vám to nevadí nebo je vám to dokonce příjemné. A tak si troufne ještě víc. Pozve vás na „pracovní“ večeři, kde se ale práce probírá pár minut, a zbytek večera z vás tahá informace o vašem soukromí. Vyptává se, jestli máte přítele. A tak dál.
Nechci být za hlupáka
Kromě toho se mě ptá, jestli ho považuji za pěkného muže, jestli se mi líbí jeho parfém nebo jestli mu sluší oblek, který si vzal. A já bohužel na všechno přikyvuji, protože nevím, co jiného mám dělat. Víte, kdyby se choval nějak arogantně ve smyslu „jsi moje podřízená, takže si k tobě můžu dovolit, co chci“, nebo to byl aspoň nějaký nesympatický o generaci starší chlap, tak bych asi neměla zábrany se rázně ohradit.
Jenže on to dělá fikaně. Je starší jen o deset let, navíc sympatický a i docela pěkný. Ne že bych s ním chtěla něco mít, ale jak poslat do háje člověka, který vám jen lichotí, občas se vás dotkne a má poněkud vlezlé dotazy? Pořád to není tak hrozné, abych kvůli tomu chtěla práce pro něj nechat.
Ale bojím se, že nezůstane jen u toho. Těch náznaků nenápadně přibývá a už se cítím pod tlakem. Je mi jasné, že jednoho dne dostanu více či méně jasnou nabídku k věcem, kdy už to nepůjde jen tak přejít. Za měsíc by mě navíc měla čekat první zahraniční cesta, kam pojedeme jen my dva. Jak jsem se na tyhle zkušenosti těšila, teď z toho mám hrůzu. Kde jinde než tam by to měl zkusit?
Bojím se mu něco říct i proto, že by mohl reagovat ve smyslu „Co si to o mně myslíte, to se vám něco zdálo a celé jste si to vymyslela!“ Kromě asi jednoprocentní možnosti, že by to byla pravda (ale to mi ženský instinkt vyvrací), je tu 99procentní jistota, že by mě dostal do téhle trapné situace a já nevím, jak to řešit. Možná by upřímný rozhovor byl nejlepší, ale nemám na něj prostě odvahu.