Po třech letech, když se mi stále nedařilo otěhotnět, jsme absolvovali sérii vyšetření, která odhalila krutou pravdu: Nemůžu mít vlastní děti. A moje sestra udělala neuvěřitelnou věc - darovala mi své vajíčko. Jenže co nejdřív vypadalo jako úžasné, se po narození dítěte stalo velkým problémem.
Když jsem manželovi oznámila, že vlastní dítě nemůžu mít, vzal to velmi statečně. Probírali jsme to dnem i nocí. Já se cítila hrozně, připadalo mi, že jako žena jsem naprosto selhala. On mě ujišťoval, že to není pravda a navrhl, že můžeme dítě adoptovat, nebo nemít žádné - i bez dětí se přece dát prožít spokojený život.
"Spokojený možná, ale šťastný ne! " plakala jsem na rameni sestře, která mi vždycky byla velmi blízká. Byla první z mé rodiny, kdo se o mé neplodnosti dozvěděl. Až po ní jsem to řekla rodičům. Marcela mě utěšovala a snažila se povzbudit. Zjistila si víc o mých potížích a za pár týdnů najednou přišla s nabídkou: Daruje mi své vajíčko!
"Pokud jsem zdravá, a snad ano, tak to pro vás s radostí udělám. Mohli byste ho mít i od cizí dárkyně, ale proč? Takhle ho nejen donosíš, ale opravdu bude s tebou příbuzné," navrhla mi. Byla jsem tím nápadem uchvácená, do té doby mě podobné řešení vůbec nenapadlo! Až teď jsem si uvědomila, že lékař mi o možnosti přijmout jiné vajíčko říkal, ale já ho tehdy vůbec neposlouchala...
Z miminka byla unešená stejně jako my
Souhlasil i manžel, a tak jsme my i Marcela postupně absolvovali všechny možné testy a procedury. Bylo to vyčerpávající, a několikrát jsem se Marcely ptala, jestli toho nelituje. Ale ona tvrdila, že je šťastná, že mi může pomoci. Je o tři roky mladší, bez partnera, takže jí to prý v ničem nebránilo.
A tak se nám zhruba rok poté, co jsme se takto rozhodli, narodil Matýsek. Úžasné miminko, podobou celý tatínek. Nemohli jsme být šťastnější. Taky Marcela z něj byla celá unešená. Kdykoli mohla, chodila k nám domů a pomáhala mi. Stejně tak, když jsme šli k rodičům, bydlí totiž dosud s nimi v domě. V šestinedělí jsem její pomoc opravdu ocenila. I když byla ohledně dětí stejně nezkušená jako já, ve dvou jsme to krásně zvládaly. Když jsem občas namítala, že by se měla věnovat i sobě a nekmitat jen kolem nás, že už si poradíme, mávala rukou:"Ale prosím tě, vždyť je to vlastně tak trochu i moje dítě!".
Zpočátku jsem těmto slovům nevěnovala pozornost, koneckonců svým způsobem měla pravdu. Jenže jak čas běžel, sestra si na Matýska začala dělat čím dál větší nároky. První si toho všiml manžel, kterému začalo vadit, že je u nás vlastně pořád."Někdy mám pocit, že žiju v domácnosti v bigamii, " řekl zpočátku žertem a poznamenal, že by měla mít Marcela i nějaké jiné zájmy než jen synovce. Bránila jsem ji, ale sama si uvědomila, že občas bych i já uvítala, kdybychom byli pár dnů jen sami.
Jenže ona o tom nechtěla ani slyšet! Prý že malý roste tak rychle, že nechce o nic přijít. Podařilo se mi dohodnout jakás takás pravidla, vysvětlovala jsem, že chceme být s mužem spolu i sami, a na to ona hned navrhla, že nám tedy bude Matýska hlídat, ať si spolu klidně užíváme. Vůbec nepochopila, jak to myslím.
Myslí si, že má právo mluvit do jeho výchovy
Postupně se situace zhoršuje. Jak malý roste, má najednou potřebu nám mluvit do výchovy. Jak s ním jednáme, jak ho krmíme, co mu dovolujeme, co ne - má pocit, že je to i její věc! Manžel už toho má plné zuby a já popravdě také, jenže zároveň pořád cítím velký pocit vděčnosti a je mi hloupé ji nějak příkře odbýt. Přece jen, nebýt jí, tak Matýska nemáme! Když jsem to takhle s mužem probírala, řekl mi:
"To je sice pravda, ale ona na něj nemá žádný právní nárok. Ani morální, kterým se ohání. Zkrátka se zafixovala na naše dítě. Její není a nikdy nebude, a to dobře věděla, když ti vajíčko dávala. Nemohli jsme vědět, že se na něj tak citově upne. Ale musí zkrátka pochopit, že její syn to není, a podle toho se chovat." A dodal, že pokud se Marcela nezačne chovat normálně, klidně jí zakáže se s Matýskem vídat.
Nevím, co mám dělat. Ráda bych, aby se všechno vyřešilo nějak poklidně a smírně, a tak pokaždé, když se sestra do něčeho vměšuje, se snažím jí nějak rozumně vysvětlit, že to není její věc. Ale ona si zkrátka myslí, že je. Asi nezbude než se opravdu proti jejímu chování nějak ostře vymezit. Jenže se toho i bojím, nechci s ní mít spory a špatné vztahy.
Magda, 33 let