Sex jsem objevila až v 55 letech

Sex jsem objevila až v 55 letech

Život nás občas nečekaně mile překvapí i tehdy, kdy už to opravdu nečekáme. Své o tom ví paní Veronika, která nyní prožívá jedno z nejhezčích období…

Tolik mi toho v životě uteklo a v tolika věcech jsem se zbytečně spokojila s málem, i když jsem mohla od života dostat mnohem víc. Jednou z věcí, kterých dnes hodně lituji, je, že jsem někdy mezi třiceti a čtyřiceti roky rezignovala na intimní život. O tolik pěkného jsem se ošidila! Nyní, když se mi život obrátil na ruby, a já tak trochu doháním, co jsem zameškala, je mi občas upřímně líto, že už nemám tělo jako ve dvaceti nebo třiceti, protože by všechno mohlo být ještě pěknější.

Před dvěma lety jsem po dlouhé nemoci pochovala manžela, se kterým jsem se znala takřka 40 let. Byla jsem „jeho první a jediná“ a vlastně i „jeho poslední“, možná bych na tom byla v tomto ohledu stejně, kdyby manžel nezemřel a já nepotkala současného přítele. S manželem jsme byli z jedné vesnice a chodili spolu na základní školu. V patnácti jsme pak spolu začali chodit. Po maturitě jsme se vzali, měli děti, malé hospodářství a spoustu práce. Manžel byl vášnivý včelař, rybář a myslivec, ale tím jeho veškerá životní vášeň končila. Můj život se po narození dětí na mnoho let scvrkl do péče o domácnost a zahradu.

Manželovi to pravděpodobně naprosto vyhovovalo. Jak mohl, byl u včel, na rybách nebo v lese. O děti se nezajímal, byl introvert a nejvíc si rozuměl s přírodou. Náš intimní život se velmi podobal životu, který jsme žili před dveřmi ložnice. Byl jednotvárný, chudý, časem až odtažitý, čpěl rutinou a povinností. Už před čtyřicítkou jsme měli oddělené ložnice a žili jako mniši. Občas mě to mrzelo, ale brala jsem život takový, jaký byl. Návrhy „odjinud“ jsem odmítala, nejsem na nevěru ten správný typ. Jenže najednou mám život naruby.

Nechodil v montérkách, a když prošel okolo, dokonce voněl!

Skoro se to stydím napsat, ale po manželově smrti jsem zjistila, jak málo jsme se milovali, jak málo jsme se potřebovali. Manžel mi takřka nechyběl! Nemělo mi co chybět, skoro jsme spolu nemluvili, netrávili čas a dokonce se ani nehádali. Zůstala jsem sama, holky bydlí v Praze, a tak jsem začala trochu cestovat, chodit cvičit, místo zeleninových záhonků jsem zasadila kytky, zasela trávu, koupila si na zahradu bazén a zredukovala hospodářství na minimum.

Bydlím v malém městě a mí známí se kdoví proč rozhodli, že mě dají dohromady s mým sousedem, dlouholetým vdovcem. Sousedovi se tu říkalo „Pražák“, mezi vesnické chlapy totiž nikdy moc nezapadl. Nepil pivo, nehrál fotbal a byl schopný si ve městě koupit i ptačí budku, jak byl nešikovný. Nic nepěstoval, nechoval a psa měl doma, místo u boudy. Nechodil v montérkách, a když prošel okolo, dokonce voněl!

Chovala jsem se jako nezkušená šestnáctka

Skoro rok jsme si povídali přes plot, měli jsme oba legraci z toho, jak se nás lidé pokouší dávat do hromady, čas od času jsem „Pražákovi“ i něco upekla a on mi na oplátku nosil zajímavé knihy. Jenže to milým sousedům nestačilo, a tak se nás na zábavě snažili opít a různě k sobě postrkovat, až vše jednou dopadlo tak, že jsme společně odcházeli domů. Nejsem zvyklá pít a po cestě se mi udělalo zle, strašně jsem se styděla! „Pražák“ mě dovedl domů, donesl kýbl k posteli, dal mokrý ručník na čelo a ustlal si u mě na gauči. Ráno jsem se moc omlouvala, upekla lívance a nakonec jsme se dohodli, že spolu vyrazíme k vodě. Večer už „Pražák“ nestrávil na gauči, ale u mě v posteli. Zpočátku to vypadalo, že vše skončí trapným fiaskem.

Mé sexuální zkušenosti byly opravdu chudé – chovala jsem se jako nezkušená šestnáctka, strašně jsem se styděla. „Pražák“ z toho měl velkorysou legraci, já se díky tomu nakonec uvolnila, přestala vše brát tak vážně a poprvé v životě zažila během intimním styku vyvrcholení. S manželem to bývalo vždy takové rychlé „šup tam, šup ven“, pusa, aby se neřeklo a hotovo. Byla jsem strašně překvapená, nikdy bych si nemyslela, že něco takového ještě zažiji!

Oběma je nám, jak já říkám, „padesát plus“, a oba se cítíme lépe než ve třiceti. Milé dámy, život je krásný! Nikdy mi nebylo lépe. Nerezignujte na život a očekávejte hezké dny, nebo jim prostě zkuste jít vstříc. Nic horšího, než že to nevyjde, se vám přeci nestane.

(Veronika Ř., 55 let)

Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!

Doporučujeme

Články odjinud