Je to zhruba deset let, točila jsem sběrný dokument o prostitutkách. Obzvlášť s jednou jsem se spřátelila. Po mnoha týdnech, hodně po půlnoci a po několikáté sklence vína jsem konečně sebrala odvahu a zeptala se, jestli mi ze své profesionální dráhy může prozradit nějaké tajemství... Byla jsem v očekávání věcí velkých.
Verunka se tenkrát zamyslela a řekla mi, že muži opravdu moc rádi souloží a hodně z nich to má rádo zezadu, ale že si fakt v takové chvíli musím dát pozor, aby mi neukradli peněženku. Tehdy jsem pochopila, že se všichni díváme na věc ze svého úhlu pohledu a obecné rady a třeskutá tajemství neexistují. Navíc, podle slov psychologa a sexuologa, profesora Petra Weisse, neexistuje lidské počínání tak neměnné a málo podléhající modernizaci lidstva, jako je sex.
Jsme sice lidé jednadvacátého století, ale biologicky jsme stále lidmi jeskynními. Nicméně jsme se poprvé i tady ocitli na tenkém ledě. Spočívá to v tom, že se dožíváme mnohem vyššího věku než naši předci a při plném vědomí tak o mnoho let překonáváme naše biologické reprodukční období. Jednoduše řečeno: chceme se fyzicky kvalitně milovat déle, než nám dovolí naše těla. Mluvíme ale jen o sexu. Nikoli o lásce, blízkosti a něze.
Mluvil jste o historické neměnnosti lidské sexuality. O naší genetické jeskynnosti. Opravdu nejsou ve vašem oboru a našich životech žádné novinky?
Jedna by tu byla. Ještě před sto lety naši předci neuvažovali o seskoku padákem, stejně jako neuvažovali o kvalitě sexu. Jeden pohled na tuhle novinku je přísně biologický. Pokles chuti na sex s věkem souvisí u mužů s poklesem hladiny testosteronu a u žen se změnou hormonálních poměrů a ztrátou plodnosti. Příroda nevymyslela původně sex pro zábavu. Biologicky jsme stále jeskynní lidé přesazení k počítačům. Naše genetická informace nám říká, že máme za úkol potomky dovést do dospělosti a neslyší a nevidí, že dnes to dokážeme, i když dítě přivedeme na svět v pětačtyřiceti. Ještě před pár stovkami let byli naši předkové touhle dobou pravděpodobně na sklonku života nebo mrtví.
Co s tím, když jsme dnes tak zatraceně živí…
Máme tu taky pohled optimistický, který říká, že chuť milovat se přímo souvisí s duševní a fyzickou pohodou jedince. O věku nic. Dokonce i výzkumy mezi lidmi 65 plus říkají, že mají-li partnera, čtyři pětiny z nich se pravidelně milují. Navíc existují prostředky, kterými lze prodloužit – neříkejme tomu hned přehnaně sexuální mládí – sexuální střední věk. Hormonální substituci, která prodlouží sexuální apetenci, tedy chuť se milovat. U mužů pokles chtění souvisí přímo s poklesem testosteronu, u žen přímá úměra poklesu chuti a poklesu estrogenu neexistuje. Substitucí u žen lze ale prodloužit období nástupu klimakteria. I když, pro některé ženy je právě klimakterium sexuálním požehnáním…
Jak to myslíte?
Je stále velké procento žen, které z morálních, náboženských nebo zdravotních důvodů nemohou užívat antikoncepci. Sex si pak užijí až poté, kdy přestanou mít strach z nechtěného těhotenství.
Kdo je tedy dnes vašimi nejčastějšími pacienty?
To se za léta mé praxe moc nemění. Jsou to muži, kteří mají problémy s erekcí. Ženy na sexuologii chodí mnohem méně. Poměr je pět mužů ku jedné ženě.
Odpovídá to realitě našich ložnic?
Mnoho žen, ač to zní dost zastarale, má stále onen neoprávněný pocit, že sex je něco, co muži dělají ženám. Ale stran reálnosti problémů – je to jednoduché a také stále stejné: základní rozdíl mezi mužem a ženou v sexu je ten, že erekci nelze předstírat, ale orgasmus ano. Stále, podle posledních výzkumů, totiž 3 žen svůj orgasmus alespoň někdy předstírají, pětina často nebo dokonce vždy. Kdyby muži mohli, tak by jich pravděpodobně stejné procento předstíralo erekci. Ale nemohou. U mužů je prostě dysfunkce viditelnější a párové sexuální soužití tak více ohrožující, proto přicházejí.
Když jsme u toho předstírání, o sexu se obecně dost lže…
O něm i v něm. Je to jedna z věcí, kterou vřele nedoporučuji. Nedávno mě v ordinaci navštívil pár dvou vysokoškoláků po pětadvaceti letech manželství. Žena se mi při soukromém rozhovoru svěřila s tím, že s manželem nikdy opravdu nedosáhla orgasmu. Vzápětí to vysvětlila – hned na začátku ho předstírala a pak už jí bylo žinantní se k předstírání přiznat. A manžel měl po léta za to, že je vše v pořádku. Taktně jsem s nimi probral situaci. Přišli už jen jednou: oznámit, že jsou šťastní. Škoda těch pětadvaceti let.
O ženském orgasmu byly popsány stohy papírů.
Pravda je taková, že osm procent žen je anorgastických. Nikdy orgasmu nemohou dosáhnout. U zbylých dvaadevadesáti procent k němu lze najít cestu. Většina žen má pouze orgasmus klitoridální, a tak je klasická soulož málokdy uspokojí. Vhodné je dráždění rukou partnera či jeho ústy a masturbace.
O té toho bylo také hodně napsáno...
Zbytečně mnoho. Masturbace je běžná a dobrá aktivita. Je řešením přechodné samoty, je vhodná i do párového sexu – většině mužů se líbí, když žena v posteli masturbuje. Je to bezpečná cesta, jak dojít k cíli radosti. Z výzkumů navíc dnes víme i to, že i mnoho naprosto zdravých jedinců dává přednost masturbaci u pornografie před partnerským stykem. Fyziologicky je naprosto dostačující. Fyziologicky.
Proč se vlastně spřádají stále dokola mizerné teorie o sexu obecně, o orgasmu, masturbaci, o tom, co je správné a co je špatné?
Bývaly doby, kdy sexualita a její regulace byla kontrolována hlavně náboženskou morálkou. Tato morálka bývala obvykle velmi sexuálně restriktivní. Určovala, co je normální a co je zakázané. Dnes jsou tyto postoje k sexu mnohem liberálnější, není tak striktně předepsáno, co je v sexu správné – samozřejmě až na ty projevy, které nejsou souhlasné, ubližují dětem nebo mohou ohrozit zdraví účastníků.
V sexu opravdu neexistuje univerzální návod na milování a neplatí žádné desatero. Některé páry se milují denně, některé jednou za dva měsíce. Jsou páry, kde sexuální touha vyhasla a žijí spokojeně bez sexu. V sexu platí jen jediná věc univerzálně, a tou je naprostá otevřenost. A jediná zásada: nedělat nic, s čím druhý nesouhlasí.
I tak se mnoha lidem o sexu s partnerem špatně mluví.
Když partnerovi nesdělím, co se mi líbí, nemůžu se na něj zlobit, že nemá telepatické schopnosti. Naše stydlivost může vést k tomu, že zůstanu neuspokojen či neuspokojena. Připouštím, že jsou stále ještě mezi námi muži, kteří mají představu o mužské roli při milování velmi jednoduchou, jako možnost předvést svoji mužnou sílu – to jsou ti, kteří jsou obvykle v této oblasti velmi nejistí. A jsou mezi námi stále ještě ženy, které chtějí jen vyhovět. Jsou však obvykle nakonec nešťastné.
Jak volit ta správná slova, patří do takového rozhovoru třeba debata o sexuálních fantaziích?
Slova je dobré volit taková, na která jste s partnerem zvyklí. Některé dvojice mohou o sexu mluvit od rána do večera, jiné jsou zdrženlivější. Sexuální fantazie máme všichni a stydět se za to nemusíme. Snad bych v této oblasti pouze doporučoval, aby si partneři vzájemně nesdělovali, že v posteli myslí na někoho jiného, než s kým tam jsou. To je sice mnohdy pravdivé, ale netaktní. Druhého to jen znejistí. Přitom sexuální fantazie mohou být opravdu pestré. Celá jedna pětina žen má dle výzkumů sexuální fantazie o tom, že jsou znásilněny jedním či dokonce i několika muži. Ale snad jen promile by to reálně opravdu uspokojilo. Jsou to jen a jen fantazie a jako k takovým je třeba přistupovat. A taky si je sdělovat – alespoň v rámci navyklé komunikace. Někdy stačí i naznačit. A ještě jednou, pro jistotu, zopakuji ono nepředstírat. To raději mlčet.
Poslední dobou trh zaplavily knihy o různých odstínech šedi…
Pro mě je to čistě marketingový tah. Něco, jako byla před léty céčka. A kdyby někdo chtěl následovat ve vlastní ložnici ony plytce popisované aktivity, upozorňuji, že jeho život bude dost šedý. V sexu ví totiž každý bezpečně, co se mu líbí – nebo to aspoň tuší. A když se jen kvůli módě nutí do nepreferovaných aktivit, bude dost nešťastný. Mimochodem, experimentovat je fajn. Stejně se ale všichni vracejí k tomu, co jim funguje. Má se to jako s životem obecně: žít podle představ někoho jiného je prostě hloupost.
Přesto, existuje v sexu nějaká móda?
Ale ano. Například v posledních 10–15 letech se stále častěji vyskytuje v pornografii a nakonec i při sexuálních praktikách obyvatelstva anální styk. Nevím, zda lidé napodobují to, co vidí v pornografických filmech, či právě ty filmy jsou odrazem našich sexuálních praktik. Vím však, že konečník není primárně určen k souloži a samozřejmě u většiny žen tento druh soulože nevede k vyvrcholení. Navíc z hlediska přenosu pohlavních chorob včetně HIV/AIDS je tahle praktika zdaleka nejrizikovější.
Máme tu také všechny různé pomůcky…
Vítám vše, co zkvalitní sexuální život. Vibrátor dokonce může sloužit jako terapeutický nástroj. Učíme anorgastické ženy pomocí vibrátoru masturbovat a najít způsob dosahování orgasmu. Ale s pomůckami se to má stejně jako se vším ostatním. Pokud se nám to líbí, používejme je, jak je libo. Pokud jimi chceme obohatit partnerský sex, vždycky ale jen po dohodě.
Vracíme se stále k oné dohodě.
Je to alfa a omega celého párového sexu. Chodí ke mně muži, kteří si stěžují na to, že jejich partnerky mají menší chuť se milovat než oni. Je pravda, že mladí muži mají obvykle biologicky vyšší sexuální apetenci než mladé ženy – po třicítce se to však často obrací. Muži obvykle chtějí, aby jejich partnerka měla chuť na styk častěji. Někdy je totiž rozdíl v sexuálních potřebách tak výrazný, že skutečně může představovat vážný problém, například když jeden potřebuje vybití denně a druhému to stačí jednou za dva týdny. Kompromis však v této oblasti, žel, možný není.
Jediná možná cesta je, když frekvenci milování jednoznačně určuje partner s nižší apetencí. Přirovnávám to k vysokohorské túře: když vyjdou dva a jeden je fyzicky zdatný, trénovaný aktivní sportovec a druhý méně zdatný, pro kterého sport žádné velké hobby není, jejich pochod se musí řídit tím slabším. Ten totiž dlouhodobě nemůže jít rychleji, než stačí jeho síly. Ten silnější však zvolnit může. Pokud se někdo nutí do sexu nad své možnosti, končí to obvykle až tělesným odporem. A z tohoto stadia je už cesta zpátky většinou nemožná.
Jak se má sex k lásce a obráceně?
Jsou to dva různé pojmy, které se však naštěstí nevylučují, většinou se naopak dobře doplňují. Ovšem sex hraje hlavní roli spíše v období zamilovanosti. Zamilovanost je totiž ta erotická fascinace, to pověstné období celkové intoxikace organismu vlastními drogami. Ale zamilovanost je pouze dočasná záležitost, není to trvalý stav, trvá obvykle v průměru dva roky. Je přitom naprosto iracionální, a právě proto je velmi špatným základem spokojeného manželství.
Manželství uzavřená v tomto období, tedy v prvních dvou letech po seznámení, se nejčastěji rozpadají. Je přece i na první pohled srozumitelné, že když se dva lidi spolu rozhodnou žít na základě společných hodnot, úcty, respektu, zájmů a tak dále, je to lepší základ než dočasná erotická fascinace.
Ale ta fascinace zaručuje minimálně to, že lidstvo přežívá.
Ano. Ale soužití páru přežít nemusí. Lidé se mě často ptají, co je pro náš živočišný druh přirozené. Jsme monogamní, polygamní či promiskuitní? Odpověď zní, že to všechno je pro nás přirozené. Ta která reprodukční strategie se aktivizuje vždy podle toho, co je v dané situaci pro naši reprodukci z evolučního hlediska nejvhodnější.
V hovorech o sexu jsme stále otevřenější. Je i medicína, dejme tomu v hodnocení zvláštností, méně přísná?
Dnešní doba je úžasná v tom, že umožňuje pestrost názorů a stylů, v návaznosti na to umožňuje tedy i nemalou pestrost v sexu. U nás to vidíme i v tom, že naše zákony akceptují registrované partnerství jednopohlavních párů nebo dokonce osvojení – i když ne adopci – dětí jednopohlavními páry. I medicína je stále tolerantnější ke zvláštnostem. Ve skandinávských zemích v roce 2009 vyškrtli ze seznamu deviací transvestitismus, partnerský sadomasochismus a fetišismus, ve Francii dokonce předtím i transsexualismus jako poruchu sexuální identity. Myslím, že tímto směrem se bude ubírat medicína postupně i v ostatních zemích.
Stárneme jinak. Stárne s námi i sex jinak?
Dnes už nikdo nevěří na asexualitu stáří. Samozřejmě s věkem se sexuální schopnosti i sexuální potřeby snižují. Souvisí to s poklesem hladiny hormonů, především testosteronu u mužů, ke kterému dochází výrazněji po čtyřicítce. Ovšem to není důvod vzdát se sexuálních aktivit úplně. Spíše se mění podoby sexu, ve stáří jsou důležitější nekoitální aktivity, mazlení, blízkost. Méně je to už o výkonu, souloži, více o vztahu. U starších žen je pak velkým omezujícím faktorem to, že přibližně od 65 let jejich počty v důsledku vyšší mortality mužů výrazně převažují. Mnohé by rády pokračovaly v párovém sexu, nemají však s kým. V zásadě však platí, že zachovalá chuť i schopnost ve starším věku je jednoznačně výrazem dobrého fyzického i duševního zdraví.
Prof. PhDr. Petr Weiss, Ph. D. (1954) je český sexuolog (sexuální psycholog), klinický psycholog a psychoterapeut. Zabývá se sexuálními dysfunkcemi, deviacemi, transsexualitou, partnerskými vztahy a psychoterapií. Vystudoval psychologii na Univerzitě Karlově v Praze, kde získal v roce 1980 i doktorát. Na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci získal v roce 1999 titul Ph. D. a posléze se stal i docentem (2000) a profesorem klinické psychologie (2003). Pracoval na sexuologických odděleních psychiatrických léčeben v Horních Beřkovicích a Praze-Bohnicích.
Pracuje jako klinický psycholog v Sexuologickém ústavu Všeobecné fakultní nemocnice a 1. lékařské fakulty UK a od roku 2001 přednáší sexuální psychologii na Filozofické fakultě UK. Je vědeckým sekretářem České sexuologické společnosti České lékařské společnosti J. E. Purkyně.
Působí jako soudní znalec v odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie a sexuologie. Sám nebo se spoluautory publikoval 15 odborných monografií a více než 440 odborných článků, zaměřených především na problematiku sexuálních deviací a sexuálních dysfunkcí.
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie
