Nerada bych tu dělala tetu Kateřinu a poskytla vám nevyžádanou snůšku tradičních, léty prověřených mouder, ale nedá mi to. Na tvrzení „mluviti stříbro, mlčeti zlato“ totiž něco je. Vlastně by se rovnou mělo tesat do kamene.
Kdo mlčí, působí moudře – i kdyby to bylo jen proto, že rozhodně neřekne žádnou blbinu. Jenže mlčení z vás neudělá jenom moudrou paní, může vám dokonce pomoci při vedení týmu. Mlčení jako komunikační prvek, jakkoli to zní malinko protichůdně, můžete úspěšně použít nejen jako šéfka, bezvadně zabírá na kolegy, děti, a považte, i na muže. Americká psycholožka Sherrie Bourg Carter definovala šestici situací, při kterých ta slavná „poudačka“ o zlatě platí bez výjimky. Kdy máte mlčet a jak mlčením vítězit?
KDYŽ SE CHCETE O DRUHÉM DOVĚDĚT VÍC
Věřte nevěřte, jeden z nejúčinnějších způsobů, jak prohlédnout druhého, není komunikace – ale pravý opak. Mlčte, naslouchejte a možná není ani důležité úplně vnímat obsah řeči. Sledujte nonverbální komunikaci, gesta rukou, překřížení nohou, drbání na nose – a hlavně tón řeči. Když na vás kolegyně mluví o půl oktávy vyšším tónem, než je její přirozeně posazený hlas, možná chce jen působit jako holčička, na druhou stranu už víte, že vědomě či nevědomě předstírá, že je ve skutečnosti někdo trochu hodnější a mladší.
KDYŽ JE NĚKDO ZOUFALÝ
Někdy to zkrátka nejde a kolem řešení chodí lidé v menších a menších kruzích, ale nedokážou na něj zaostřit. Pokud je váš kolega unavený z nedařící se práce, možná chce slyšet vaši radu. Jenže šéfové často dělají tu chybu, že člověka na pokraji rezignace ještě dotlučou ohňostrojem nápadů. To je to poslední, co byste měli dělat. Pokud se někdo nemůže dobrat zdárného konce, spíš jej jen naveďte otázkami. A pak už mlčte. Když váš kolega či podřízený nahlas převypráví postup, snáze najde řešení sám, případně odhalí, kde se stala chybka. Pokud mu nadiktujete, co a jak má udělat, seberete mu prostor uvědomit si, že situace není tak bezvýchodná, jak se původně mohlo zdát.
TICHO JAKO DŮRAZ
Řekli jste něco, na čem vám záleží, a chcete, aby to lidé kolem vás brali opravdu vážně? Dokončete větu – a dejte zaznít tichu.
KDYŽ DISKUSE NIKAM NEVEDE
Ideálním výsledkem každého jednání je win-win situace, ale kéž bychom se jí dobrali pokaždé. Pokud jednáte s někým, kdo absolvoval dva kurzy asertivity a jede si jako pověstná zaseklá deska stále tu neústupnou svou, prostě na chvíli přestaňte mluvit. Ticho může být účinným nástrojem, jak diskusi posunout dál. Ticho většinu lidí zaskočí a instinktivně jej chtějí vyplnit. Ve chvíli, kdy potřebujete, aby se zacyklený paličák podíval na věc z jiného úhlu, nechte jej mluvit – a navrhnout řešení.
KDYŽ JSTE NAŠTVANÁ
Na tohle by snad měl být i zákon. Naštvaní lidé nesmí deset minut mluvit. Neexistuje snad na světě jediná osoba, která by nikdy neřekla ve vzteku něco, čeho později litovala. Mlčet ve chvíli, kdy vám vzteky puká lebka ve švu, vyžaduje velké sebeovládání, ale stojí to za to. Zapomeňte na to bušení v pravém spánku a zhluboka dýchejte. Jestli vám nepomůže deset nádechů, klidně v tom pokračujte. A važte slova. Platí to i pro korespondenci. Než odešlete ten e-mail se sérií slov, která by se rozhodně nedala vyšívat, otevřete okno, projděte se po místnosti nebo třeba udělejte dřep. Cokoli, co vás oddálí od momentu, než kliknete na tlačítko odeslat.
KDYŽ NA VÁS NĚKDO KŘIČÍ
Já vím, dospělí lidé na sebe nekřičí, neboť vědí, že křičící člověk je jednak svým způsobem směšný, jednak hluk, který produkuje, vypíná příjem na druhé straně, takže je to stejně k ničemu. Ale dobře, existují situace, kdy na vás někdo ječí – protože vy sama to jistě neděláte. Nenechte se strhnout, nezačněte se překřikovat, použijte oblíbenou metodu mlčení jako zbraně. Když se člověk, který na vás právě ječí, uslyší, měl by se cítit natolik trapně, že to umenší i důvod jeho vzteku. Je prostě hloupé se přistihnout u toho, že se chováte jako blázen, a řvaní dospělého na druhého dospělého prostě bláznivé je. Ticho urychlí konec celé téhle estrády a pomůže vám dobrat se rychleji k cíli. Distancujete se tak svým způsobem od situace, která je vyhrocená a jejíž řešení byste svým řevem ještě posunuli.
MLČENÍ NENÍ PROHRA
Mlčení nemusí být ale jen svéráznou metodou vedení. Lidé spolu mohou mlčet, pokud je jim dobře. Mlčení totiž není prohra v boji zvaném komunikace, není to ani slabost. Mlčením můžete dát najevo pochopení a mlčení znamená i to, že druhému dáváte prostor k vyjádření. Ticho léčí, bývalo napsáno na plakátech na nemocničních chodbách, a až se dosmějete, přiznejte si to. Pokud se potřebujete usebrat, něco si rozmyslet, dobře se rozhodnout, pomůže vám sice promluvit si s blízkým člověkem, ale skutečná rozhodnutí stejně uděláte sama ve své hlavě – bez řečí.
Mlčení má i svůj duchovní rozměr, ne nadarmo se mlčí v kostele, nežvaní se ani při meditacích, mlinzerce čet třeba při pohledu na moře má pro duši rozměr až očistný a jít se projít do lesa taky člověk vyrazí kvůli tomu, že mezi stromy je vážně ticho.
V mlčení je síla a čím více se touhle myšlenkou budete zabývat, tím větší množství situací spojených s mlčením vám vytane na mysli. Mluvím o pozitivních příkladech – jistě si vybavíte někoho, kdo dokáže jen pouhým vstupem do místnosti umlčet diskutující a obrátit pozornost k sobě.
Mlčet vyžaduje možná až nečekanou dávku sebejistoty – protože užvanit svou vlastní nervozitu je vlastně pohádkově jednoduché. Prostě drmolíte a drmolíte a vlastně už ani nevíte co, zkrátka raději vydáváte nějaké zvuky, jen aby to nevypadalo, že nedej bože nemáte co říct. Někdy ale není potřeba druhého umluvit k smrti – dejte prostor tichu a sledujte, jak s ním ten druhý naloží. Je to těžké, ale pro oba to nakonec může být obohacující.
A nedokážu si na závěr odpustit jednu věc – pamatujete si ještě, jak prima bývalo mlčet s druhým, pokud byl člověk opravdu čerstvě zamilovaný?
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie
