Simon je jiný; je bezstarostný, ale i více zranitelný. To, do jaké míry bude v životě závislý na svém okolí, zaleží na jeho rodině a přístupu blízkých. Simon chce žít „normálně“ a zatím se mu to velmi daří.
Simonovi je 17 let a „trpí“ lehčí formou Downova syndromu. Tedy přesněji – Simon ani jeho rodiče a sourozenci netrpí! Simon je totiž nejpozitivnějším a nejveselejším členem početné rodiny. Rodinným „sluníčkem“, citlivým a nezáludným zdrojem nekomplikované lásky a empatie. Jeho rodiče naštěstí velmi brzy pochopili, že chlapec rozhodně není dle měřítek většinové společnosti „nevychovatelný a nevzdělatelný“, jak ho označovali mnozí lékaři.
Nedali ho ani do ústavu, jak jim bylo opakovaně navrhováno, naopak synovi věnovali lásku, péči i důvěru, stejně jako dalším svým 3 dětem. Simon nyní chodí do praktické školy a touží být ilustrátorem. Díky úžasnému přístupu svých rodičů i sourozenců umí dokonce číst a psát. Rodina pro něj totiž společnými silami vytvořila jakousi domácí školu, neboť speciální základní škola byla daleko. Nicméně časem se rodinná rada i adolescentní Simon shodli na tom, že bude užitečné, zapojí-li se chlapec v rámci vzdělávání, a to nejen rozumového, ale i sociálního, do kolektivu.
Simonův pokoj – vítejte na zámku!
Sedmnáctiletý Simon má svůj pokoj, do kterého vás nepustí, pokud si neobujete přezůvky k tomu určené (viděl to jednou na jakémsi zámku a strašně se mu to líbilo). Simon miluje pořádek, málokdo u něj viděl například neustlanou postel nebo špinavou podlahu – úklid je jedna z jeho vášní, je až pedantky pořádkumilovný. Má rád řád a nesnáší, když mu něco slíbíte a nedodržíte to. Dveře jeho pokoje jsou nejnápadnější z celého domu, je na nich spoustu originálních nápisů, cedulí a obrázků, kde Simon radí, jak se máte v jeho „království“ i ve svém vlastním životě chovat. Jistý výtvarný talent Simon nezapře, rodiče ale dobře ví, že jako ilustrátor by se Simon živit nemohl.
Jen žádné velké úlevy!
Nejenže si Simon sám bez problémů zvládne uklidit celý pokoj (popravdě je nejpořádnější ze 4 dětí), ale pomáhá i na malé rodinné farmě – to už se mu ale tolik nechce a občas je kolem toho mnoho řečí, někdy až vášní. V rodině však platí stejná pravidla pro Simona i pro ostatní děti – chlapec nemá žádné zvláštní úlevy. Seká trávu, krmí (a hlavně mazlí) králíky, slepice a kachny. A právě takový přístup je podle Simonových rodičů to, co chlapci může v budoucnu nejvíc pomoci v maximálně nezávislém životě. Sice bude pravděpodobně stále z mnoha důvodů bydlet s rodiči, ale bude se moci považovat za jejich partnera a pomocníka – za skutečně dospělého syna, rovnocenného člena domácnosti včetně práv a povinností.
Ještě „nedostudoval“ a už má jistou práci!
Simonovou nejvýraznější slabinou je jeho absolutní důvěřivost a andělská naivita, která ho již mnohokrát dostala do nepříjemných problémů. Pro chlapce bylo v těchto souvislostech asi nejtěžší zkušeností, když ho o první výplatu, se kterou se s naivitou sobě vlastní pochlubil na nákupu jakémusi mladíkovi, onen výrostek spolu se svými kamarády připravil. Simon totiž už takřka rok dochází do firmy, kterou vlastní jeho strýc, kde má na starosti údržbu zeleně.
Práci odvádá dobře a patří zcela jistě k nejoddanějším pracovníkům firmy, což bývá pro zaměstnance s Downovým syndromem poměrně typické. S velkou pravděpodobností zde bude chlapec zaměstnaný i po ukončení školy. Simon má štěstí, má skvělé rodiče a zázemí, a zatím se zdá, že mimo poruchy štítné žlázy netrpí žádnými výraznějšími zdravotními problémy, které bývají pro osoby s Downovým syndromem typické.
Simon žije naplno!
Simon žije naplno, i díky své jinakosti má obrovský dar prožívat štěstí a radost až na dřeň a nestrachovat se tolik o zítřek – což mu můžeme jen tiše závidět. Jsme-li otevření a nemáme-li předsudky (mnohdy založené spíše na neznalosti a třeba i strachu, že se ztrapníme, že nebudeme vědět, jak s „Downíkem“ jednat), mohou nás lidé s Downovým syndromem úžasně obohatit.