Vše, co Simona dělá, dělá na sto a více procent, v každé oblasti života je za ní vidět obrovský kus práce. Jenže perfekcionalismus a touha po dokonalosti jí nejen dávají, ale i berou.
Lidé mě vnímají jako velice úspěšnou, pohlednou a všestrannou. „Na co Simona sáhne, to jí jde!“ slýchali mí rodiče od každého celé mé dětství. Je však paradoxní, že jsem se sebou nikdy nebyla vnitřně spokojená. V situacích, kdy mají všichni kolem mě pocit, že je hotovo, že už daná věc nejde udělat lépe – vylepšit, uklidit, srovnat, apod. – bývám obvykle jediná, kdo ještě nějaké nedostatky vidí. Na jednu stranu bych bez svého puntičkářství pravděpodobně nebyla, tam kde jsem nyní, na druhou stranu mě má touha po dokonalosti ničí. Bohužel ničí i mé vztahy s přáteli a rodinou, ne každý mou neustálou aktivitu „vydýchá“. A samozřejmě jsou i tací, kteří mi závidí – ale to už je jejich problém, mohou na sobě také zapracovat.
„Normální chlap s tebou nemůže vydržet!“ řekl mi přítel
Asi nejtvrdší srážku s mým perfekcionismem mi zasadil nedávný rozchod s přítelem:„Jestli se sebou něco neuděláš, zůstaneš sama. Normální chlap s tebou nemůže vydržet! Vedle tebe si nejde odpočinout, relaxovat, prostě mít doma klid a pohodu. Stále něco řešíš, někam se ženeš, nejíš, cvičíš, učíš se, uklízíš, přerovnáváš, vylepšuješ, pečeš, smažíš…. A jak si přísná na sebe, tak jsi náročná i na druhé. Já fakt ke spokojenosti nepotřebuju tažený štrúdl a domácí kachní paštiku, každý týden umytá okna a vyžehlené slipy. Klidně si dám k večeři párek a místo divadla si rád jednou sednu k televizi…“ řekl mi, když jsme se rozcházeli.
Strašně se mě jeho slova dotkla, kdybych se domácnosti a organizování společného času nevěnovala, tak u televize a levné uzeniny sedíme každý den! Ale uznávám, že jsem na přítele asi nemusela být tak náročná, jako jsem na sebe.
Rozchod pro mě byl hodně bolestný, ale i tato zkušenost mi něco dala! Byl to přehlédnutelný signál, abych se více snažila najít rovnováhu mezi běžnou a zdravou nespokojeností, která mě vede dál, a nezdravou touhou po tom být ve všem a za každých okolností dokonalá.
Balím na Bali, abych vše viděla z nadhledu
Nyní jsem už rok sama (na rozdíl od bývalého, který se oženil s o pět let starší svobodnou matkou dvou dětí!). Bohužel se obávám, že jsem se ve svém předsevzetí stále příliš neposunula. Ve firmě jsem se vypracovala na nejvyšší možnou pozici a nemám již kam růst. Po rozchodu jsem začala denně běhat, chodím na bikram jógu a plavu s trenérem, shodila jsem pět kilogramů a vážím stejně jako na střední škole. Také jsem si dodělala jazykové zkoušky z angličtiny a španělštiny – a tak se asi nedá mluvit o tom, že bych příliš zvolnila. Nicméně jsem si v rámci změn, o které se pokouším, koupila kvůli odreagování od práce motorku a také začala plánovat cestu na Bali.
Co se týká mužů, mohu říct, že pozvání na schůzku od zajímavého muže přijmu, ale rozchod byl pro mne opravdu bolestný, a tak jsem se k navázání dlouhodobého vztahu zatím neodhodlala. (Asi se ani neobjevil ten pravý…) Nic mi tedy nebrání v tom, abych se na jaře sbalila, vybrala si tři týdny dovolené a odjela relaxovat a cvičit jógu, které se nyní intenzivně věnuji, na vysněný a přenádherný ostrov Bali. V exotické nádheře a duchovní harmonii se snad dokážu odříznout od svého běžného života a vidět své plány do budoucna z nadhledu.
Opravdu vtipné v celém kontextu je, že na józe opět, zcela neplánovaně, vynikám. A bohužel zde opět nemám přátele, ale jen hrstku známých. Lidi mi závidí i hloupý sportovní talent. Někdy mě poněkud rouhačsky napadne, jestli mám opravdu měnit sebe, zda by se spíše neměli změnit lidi kolem mě? Když něco dělám, nedokážu to dělat napůl.
Mám slevit ze svých nároků na sebe i okolí, nebo si zachovat svou přirozenost?
Posledních několik týdnů mi i mí velmi cílevědomí rodiče říkají, abych zvolnila. Matka ke mně dokonce měla podobný proslov, jako bývalý přítel. Prý ať trochu zvolním a uberu, nebo budu sama. Prý byla stejná a probralo ji až to, když před léty přišla mému otci na dlouholetý mimomanželský vztah, a pochopila, co u té druhé hledal! (To jsem slyšet opravdu nemusela.)
Oba moji rodiče jsou úspěšní lékaři a sourozence nemám, což ale rozhodně neznamená, že jsem byla rozmazlovaná! Moji rodiče byli mnohem přísnější a náročnější, než rodiče mnoha mých spolužáků, nikdy mě nezahrnovali penězi ani věcmi, vše jsem si musela tvrdě vydělat sama. Ano, jsem samostatná a jsem sama. Sama v jakémsi vakuu, kdy nevím, zda se vydat ve svém životě napravo či nalevo. Zda mám slevit ze svých nároků na sebe i okolí, nebo si zachovat svou přirozenost.
(Simona, 31 let)
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!
