„Moje negativní emoce byly tak silné a vnitřní trýzeň tak veliká, že jsem je potřebovala zhmotnit a přebít bolest duše srozumitelnější bolestí těla,“ svěřuje se Simona.
Simona nebyla v žádném případě „blázen“, Simona byla jen velmi nešťastná a v některých chvílích prostě nedokázala zvládnout přetlak negativních emocí – když poprvé sama sebe uhodila, ulevilo se jí, když se poprvé řízla, našla drogu a stala se na ní závislá. Tou drogou byla bolest. Srozumitelná bolest, které překřičela trýzeň duše, která odvedla alespoň na chvíli pozornost od toho, co se dělo doma.
Nyní má Simona nejhorší za sebou; je rozvedená, manžel je ve výkonu trestu, maminka je bohužel mrtvá a dcerka se pomalu dostává z nejhoršího.
Simonin příběh:Aneb můj život v „pekle“
„Manžel mě několik let psychicky týral. V době, kdy jsem se starala o nemocnou maminku, která umírala na rakovinu, mě začal bít. Nebyla jsem totiž doma tak, jak by si představoval, nestíhala jsem domácnost, do toho dcerka onemocněla boreliózou. Maminku jsem toužila mít doma, nepovedlo se, umřela v nemocnici, kam jsem docházela tak často, jak mi jen okolnosti dovolily – často jsem z domova doslova utekla.
Manžel mou maminku nesnášel (myslím, že na ni žárlil) a strašně ošklivě se o ní v době její nemoci vyjadřoval, to vše před dcerou, která nakonec vážně onemocněla. Některé chvíle byly tak zoufalé, smutné a bezvýchodné, že jsem měla chuť se zabít. Jenže byla tu maminka a dcerka, a tak jsem si vždy řekla, že to nesmím vzdát, že budu bojovat, obě mě potřebují. Mým tajným pomocníkem a spojencem v boji se bohužel stalo sebepoškozování. Když jsem byla naprosto na dně, že jsem cítila lepkavé bahno pod nohama, zavřela jsem se do koupelny a vší silou se fackovala, časem došlo i na žiletku. Bolest a kapající krev odplavila nesnesitelnou bolest duše – bohužel na chvíli. Pak přišel stud a strach, že se jednou říznu hlouběji a najde mě dcera, nebo manžel, který vše zveličí a dcerku mi vezme,“ vypráví o svých zkušenostech se sebepoškozováním Simona. Nyní už šťastně rozvedená a ještě šťastněji zamilovaná.
Sebepoškozování mýty a fakta
„Sebepoškozování je záměrné ubližování si ve snaze vypořádat se s nepříjemnými duševními stavy. Projevuje se zraňováním vlastního těla a je signálem vážného psychického problému. Poškozování vlastního těla není spojeno s vědomým přáním se zabít,“ píše se například na webových stránkách Krizového a intervenčního centra Spondea. Tendence k takovému patologickému jednání se však objevují nejen u dospělých, zvláště žen, ale také u dětí a dospívajících!
Psycholožka Zuzana Ulbertová z Linky bezpečí označuje za nejrizikovější faktory, které vedou k tomuto patologickému jednání vážná traumata z dětství, jakými jsou kupříkladu sexuální zneužívání, znásilnění, tělesné týrání a zanedbávání, citová deprivace, odloučení od rodičů či alkoholismus. Jako nejčastější formy sebepoškozování jsou dle oficiálních materiálů Linky důvěry: zraňování se žiletkou do krve, řezání do rukou a nohou, štípání se, škrábání kůže do krve, pálení se zapalovačem nebo svíčkou.
Sebepoškozování jako droga
Sebepoškozování je návykové, je to nezdravá zkratka k dočasnému řešení, či spíše útěku od problému, jehož řešení je obvykle velmi nesnadné, nebo se subjektivně jeví jako neřešitelný.
„Sebepoškozování se může stát zvykem a člověk se může na řezání stát dokonce závislým. Zvláštní je, že spousta klientů uvádí, že při říznutí nic necítí. Nebo jen velmi slabě. To si málokdo z nás dokáže představit. Vždyť když se například při krájení nožem řízneme do prstu, bolest cítíme. Při sebepoškozování se do krve vyplavují endogenní opiáty (endorfiny), které mají analgetický účinek,“ uvádí psychoterapeutka Markéta Jarolímková. Ano, do krve se vyplavují stejné látky způsobující libé pocity, jako pociťují kupříkladu sportovci po náročném sportovním výkonu. I to může být důvod k jisté návykovosti tohoto patologického chování.
Jak dál? Co s tím?
V cestě za „osvobozením“ od sebezraňování je asi nejdůležitější uvědomit si, jak je takové jednání nebezpečné, jak destruktivní je pro tělo, a nakonec i pro duši. Od rozhodnutí zříci se nebezpečné „drogy“, je už jen krůček k vyhledání odborné pomoci, jak učinila i paní Simona. Avšak i Simona, které její psycholog bez jakýchkoliv medikamentů velmi pomohl, občas ve stresových a dočasně neřešitelných situacích zápasí (podobně jako kuřáci či narkomani) s pokušením. Užitečné rady, jak takovému vábení odolat najdete například na webu Linky důvěry:
„Můžeš zkusit hledat i jinou úlevu od napětí, než je řezání. Někomu pomáhá si na místa, kde se chce pořezat, přiložit led, nebo místo říznutí se bouchat do něčeho (např. matrace, polštáře), nebo třeba roztrhat papír, nebo pořezat něco jiného než tělo. Je možné zkusit namalovat nebo napsat, co cítíš. Jsou to ale jen takové pomůcky, které nemusí každému pomoci a neřeší jádro problému. Může Ti to ale pomoci přečkat nejnáročnější chvíli.“
