Když se Simona rozmýšlela, čím by se jednou chtěla živit, nenapadalo ji nic, co by ji mohlo bavit. Po letech jí vysněnou práci pomohla najít náhoda. Nebo to byl osud?
Dlouho jsem nevěděla, čím chci být. Ano, když jsem byla malá, tak jsem samozřejmě chtěla být princezna nebo slavná herečka, ale jelikož jsem se nenarodila do královské rodiny ani s hereckým talentem, celkem brzy mi došlo, že tudy cesta nepovede.
Po gymnáziu jsem stále nebyla rozhodnutá, co se životem. Ani filozofická fakulta mi neukázala směr. Nakonec jsem skončila jako office manažerka v IT firmě. Z práce jsem moc nadšená nebyla, ale nějak jsem složenky platit musela.
Laura Poláková
5. května 2020
Chodila jsem vždy včas a poctivě jsem plnila své úkoly. Jednoho dne cestou do práce mě zničehonic oslovila hezky upravená mladá žena. Řekla mi, že se jí velice líbí, co mám na sobě, a že se na mé oblečení nemůže vynadívat. Měla jsem tehdy letní šaty, slaměný klobouček a korálkové sandály. Moc mě to potěšilo, protože jsem se o módu zajímala už dlouho.
Paní se mě zeptala, jestli by si mě mohla vyfotit. Tvrdila, že pracuje pro módní web a zrovna shání stylistku. Přišlo mi to zvláštní, ale kývla jsem a vzala jsem si nabízenou vizitku. Celý zbytek dne mi to vrtalo hlavou. Nakonec jsem vizitku někam zašantročila a na svůj zážitek jsem téměř zapomněla.
Laura Poláková
3. května 2020
Po nějaké době mi došlo, že v IT firmě ztrácím čas a že mě práce vůbec nenaplňuje. Vracela jsem se otrávená z práce a najednou mi někdo zaklepal na rameno. Uběhlo asi půl roku od našeho prvního setkání, ale ženu jsem poznala. Trochu jsem se zastyděla, že jsem se jí vůbec neozvala.
„Nevím, jestli si na mě pamatujete. Před časem jsem vám dávala vizitku,“ začala. Přikývla jsem na znamení, že si ji pamatuji. „Opět mě uchvátil váš outfit a pak jsem si všimla, že jste to vy,“ pokračovala. Poděkovala jsem jí a ze zdvořilosti jsem se zeptala, jestli už někoho našli. Zasmála se a zavrtěla hlavou, že ne.
Laura Poláková
30. dubna 2020
S myšlenkami na svou nenáviděnou práci jsem ji poprosila o její vizitku s tím, že jsem tu původní ztratila. Ochotně mi ji dala a s úsměvem mi řekla, ať se jí určitě ozvu. Ještě ten den jsem zavolala. Byla jsem si vědoma toho, že nemám žádné zkušenosti, a bála jsem se, že budu pro smích.
Kupodivu se jim ale má vize a můj styl líbily natolik, že jsem se stala stylistkou. Konečně jsem zjistila, jak krásně se dýchá a žije, když děláte něco, co vás baví. Povoláním stylistky se živím už přes deset let a dodnes jsem z toho nadšená. Nikdy nepřestanu být vděčná ženě, která mi ukázala tu správnou cestu.