Škola, základ života? Jak je na tom české školství?

22. 10. 2021
Foto: iStock
Škola, základ života? Jak je na tom české školství?
Vždycky se říkalo, že škola je základ. Že bez školy to nikdo nikam nedotáhne. No jo, ale to byla jiná doba. Jak je to se školou coby základem života dneska, když české školství trpí spoustou zastaralých segmentů a vůbec se nehodí do 21. století ani nám nepomáhá připravit děti na to, co je čeká (a co je tak odlišné od toho, co žijeme my sami)? Co školství nejvíc pálí, kde děláme chyby my rodiče a blíží už se vůbec okamžik, kdy se začne blýskat na lepší časy?

To, co se dneska vytýká školám snad nejvíc, je „memorovací přístup“. Zavalování dětí daty, údaji, nesmyslným množstvím faktů, které v době, kdy učebnice a osnovy vznikaly, možná bylo skutečně nutné si v nějaké míře pamatovat. Protože informace byly do značné míry „vzácné“. Ale v době internetu, kde je všechno? V době, kdy řada v učebnicích psaných věcí je přinejmenším zastaralá nebo podávaná zastarale? V době, která je na informace přebohatá tak, že nás jimi zahlcuje a kdy my dospělí naprosto zoufale hledáme možnosti, jak si od přemíry informací ulevit? Vůbec si neuvědomujeme, že je jedno, že děti jsou malé a nemají naše velké starosti. Mají svoje velké starosti, svůj svět, který je zahlcuje možná jiným typem informací, ale v množství, které je stejně únavné. Nemluvě o tom, že tlačit na čisté školní znalosti je bohapustý nesmysl, který už pár let dobře vnímají a zohledňují i HR specialisté.

Mít znalosti je totiž jen „polovina“ úspěchu. Umět je používat, pracovat s nimi, umět zapojit kritické myšlení, být schopný spolupráce pro doplnění chybějících znalostí nebo se třeba přihlásit i k vlastnímu nevědění… to už je něco úplně jiného, to jsou dovednosti, potažmo schopnosti. A právě proto se mnohem větší prostor dnes, u každého dobrého pohovoru, dává právě tzv. skills (dovednostem), soft skills (měkkým dovednostem) a schopnostem (capabilities). Přičemž množství znalostí není zárukou ani dovedností, ani schopností, natož soft skills, které vyloženě počítají s lidským parametrem. A tohle jsou přesně věci, které české školy umí akcentovat, resp. předávat zatím jen pomálu. Protože drtivě převažujícím druhem výuky je ta tzv. frontální.

Projekt K tabuli půjde... České školství

„Tento projekt podporuje Nadace České spořitelny".

Klepněte pro větší obrázek

Frontální past

Frontální výuka je podle Metodického portálu www.rvp.cz taková výuka, kdy učitel pracuje hromadně se všemi žáky stejným způsobem, učí je všechny stejnou věc bez ohledu na nějakou individualitu mezi nimi. Všichni jedou podle jednoho měřítka… A přestože nemusí být taková výuka vždycky jen zlem, protože při správném zacházení umí být systematickým, časově úsporným a relativně rychlým způsobem výuky, problém je, že bývá často jediným přístupem k výuce. Což vede k několika značným negativům:

• znalosti, které takto žáci získají, jsou dočasné (je hodně nových věcí v krátkém časovém úseku, v monotónním podání stále stejného pedagoga)

• jsou poměrně mělké, protože je děti dostávají pouze teoreticky, bez souvislostí, bez možnosti ověřit je v praxi…
• postupy frontální výuky nedávají žádnou možnost pracovat individuálně se získanými daty, nezohledňují talenty dětí ani nepočítají s nějakou jejich slabší stránkou

• nemluvě o tom, že takové nasávání je pasivní, nikoho nemotivuje k samostudiu, k nějaké týmové spolupráci a vlastně ani k zájmu o samotné učení v jakémkoliv oboru.

„Namísto toho, abychom děti a studenty učili odpovědi na otázky, měli bychom je učit ptát se a analyzovat problémy. Místo toho, abychom se je snažili připravovat na přijímací zkoušky na střední a vysokou školu, měli bychom se je snažit připravit na skutečný život,“ říká k tomu také Petr Ludvík, autor knihy Jak připravit děti na budoucnost. Jako otec tří dětí totiž přesně vnímá nejbolavější místa současného vzdělávání. Děti v podstatě jen zapisují a vzápětí drtí něco, co ani nevědí, bude-li to někdy potřeba.  Ale musí, protože pak přijde test a v testu to bude… a máma s tátou chtějí ty jedničky, že ano?! A taky jim k tomu třeba ještě říkáme, že je takový dril připraví na tu těžkou dřinu, co je jednou čeká v práci, kterou budou v našich představách nenávidět stejně jako my, že?

Hodné holky, hodní kluci

A tady je podle mého zásadní míč na naší, rodičovské straně. Nebo hned několik míčů, abych pravdu řekla. Školu vnímáme stále jako „svatou instituci“. Strašíme jí děti, když už ve školce slibujeme, že ve škole si je paní učitelka srovná. Klademe důraz na známky, očekáváme perfektní výkony, spřádáme v hlavě pro své děti kariérní plány už od první třídy… pořád jakoby vychováváme ty „hodné holky a hodné kluky“, kteří budou poslouchat a stanou se součástí ono pověstného stáda. A vůbec nevnímáme, do jakého světa je vychováváme. Že je to svět, který není zvědavý na miliony stejně vychovaných a chovajících se lidí, ale který si nejvíc cení originality, schopnosti vystoupit a stát si za svým. Je to svět, který se zatraceně hodně mění a který nemá nic společného se světem, do kterého jsme dorostli během školy my.

Teď s covidem se to mění ještě razantněji. Mění se totiž požadavky na schopnosti, které jsou a budou doslova potřebné k přežití. „Naše děti tedy vstoupí na trh práce, který bude charakteristický tím, že odměňuje kreativitu, flexibilní myšlení, učení na pracovišti a znalost technologií. Bude to trh globální, tedy pracovníci budou působit po celém světě, nikoliv v jedné kanceláři či továrně. Děti ve své dospělosti budou i nadále zpracovávat závratné množství informací, tedy budou potřebovat umět vyhodnocovat ty spolehlivé i vědět, jak je použít. Hodně aktivní bude sféra lokální politiky, občané budou aktivní ve svých komunitách i v online prostředí… A samozřejmě poroste i průměrná délka života,“ vyjmenovává Petr Ludvík, co naše děti nejspíš čeká. A když se podíváte kolem sebe s opravdu otevřenýma očima, prostě musíte vidět, že už to začalo a že nějaké snahy o jedničky a nabiflovaná data z dějepisu tohle dětem opravdu neusnadní.

Vzory doma i ve škole

Ale co teď s tím, že? Vy ani já revoluci ve školství nezpůsobíme, ne sami. Začít se dá nicméně třeba právě tím, že „jen“ u vás doma změníte pohled na školu a vzdělávání a místo biflování své dítě povede k opravdu užitečnému vzdělávání se a rozvoji. Že se budete snažit mluvit s dětmi, být jim vzorem, komunikovat se školou, zajímat se a přestanete se tvářit, že vzdělávání vašich dětí není vaše parketa. Je. A když se podíváte do článku o Vzdělávání batolat na str. xx, zjistíte, že právě vy své děti vzděláváte nonstop od jejich narození. Tím, že jdete příkladem, že vás mohou napodobovat, že jim dáte prostor růst i dělat chyby, že je začnete vnímat. Přesně to potřebuje školství: začít vnímat děti a naplnit se kromě jiného také pedagogy, kteří si zaslouží skutečný respekt a budou umět respektovat i své žáky bez ohledu na nerovnosti mezi nimi. To je také další bolavá otázka českého školství, neschopnost zajistit dětem rovné podmínky.

„Odpovědností rodičů, pedagogů je proto do budoucna vytvářet a připravovat dětem takové zkušenosti a prostředí, které jim umožní využít co nejvíce jejich přirozenou zvědavost, vzrušení z objevování nových věcí a schopnost vytvářet nové synapse. Každý z nás dostane do života jiné karty, někdo lepší, někdo horší, ale ani ty nejlepší nám nebudou nic platné, když se nenaučíme pravidla a nedokážeme s nimi hrát. Podobně lze nahlížet i na vývoj dítěte. Šikovné a úspěšné je to dítě, kterému se rodiče dostatečně věnovali bez ohledu na kvalitu rozdaných karet,“ vysvětluje Petr Ludvík a zároveň má naprosto jasno v tom, co by takové „nové české vzdělávání“ potřebovalo: „Péče by měla zahrnovat nejen podporu dovedností v oblasti čtení, matematiky, vědy a společenských studií, ale také mnohem důležitější znalosti pro 21. století, tedy kritické myšlení, schopnost spolupráce, komunikace, sociální dovednosti, tvořivosti a technologické gramotnosti.“

Revoluce na spadnutí

Proto už několik let vznikají iniciativy a organizace, které na problematiku českého školství v těchto ohledech upozorňují. Stále více se mluví o revoluci ve školství a věřte, nebo ne, těší se na ni i sami pedagogové, protože na ni čekají už od té Sametové. A teď zřejmě už doopravdy přichází ta revoluce školská. Opravdu už. Připravuje se – v podobě tzv. Strategie 30+, tedy Strategie vzdělávání po roce 2030. Tu vloni 19. října, vlastně na startu druhé vlny covidové pandemie, schválila vláda. A je velkou radostí sledovat, že jsou v ní zahrnuté přesně ty věci, které české školství zbytečně degradují na neživý organismus, zatímco ono potřebuje dýchat, hýbat se a rozvíjet se po dlouhém zimním spánku. Text Strategie 30+ najdete na webu ministerstva školství, stačí se podívat stránky www.msmt.cz a hledat heslo Strategie 30+. Ale kdyby se vám listovat nechtělo, tady jsou nejdůležitější body, které mají přinést žádoucí změn. České školství se do dalších desetiletí tedy pokusí především o dvě věci:

Zaměřit vzdělávání více na získání kompetencí, potřebných pro aktivní občanský, profesní i osobní život.

Tato změna předpokládá proměnu obsahu i způsobu vzdělávání (přechod od frontální výuky například k tzv. projektové, revizi učebnice…), podpory se dočkají i další inovativní metody výuky, součástí změn by měla být úprava hodnocení vzdělávání (tedy počítá se s tím, že známkování nebude jediným způsobem hodnocení, o své slovo se bude více hlásit tzv. slovní hodnocení) a více se ke slovu dostane i vzdělávání v podobě mimoškolních a kroužkových aktivit.

Snížit nerovnosti v přístupu ke kvalitnímu vzdělávání a umožnit maximální rozvoj potenciálu žáků a studentů

Dobří pedagogové se vracejí?

V programu Strategie 30+ pak mají své místo i změny týkající se pedagogů. Protože bez dobrých učitelů můžete mít systém nastavený, jak chcete, a stejně výuka nebude dobrá ani omylem… A ti současní jsou dost unavení… Mají „staré“ učebnice, nevyhovující metodiky, neskutečnou spoustu administrativních povinností, vstoupit museli – nepřipravení - do digitalizace, online výuky, mají nás, rodiče, a musí (resp. měli by) s námi komunikovat, neustále se vzdělávají, jen příprava na další den učení je stojí denně x hodin času… A i když platy už povyrostly, vykonávají stále jedno z nejzodpovědnějších povolání ever, aniž by na to vždycky měli ty správné podmínky. I to se má v následujících letech měnit. Pozornost se bude soustředit na zlepšení pracovních podmínek, úlevu v administrativě, na změny ve vedení školy, na větší pružnost v komunikaci, ale logicky také na pedagogické školy, které nové učitele vypouští do světa…

Lepší pozdě nežli později

Všechno vlastně vypadá zalité sluncem. Všechno se začalo ubírat správným směrem. Chyba je tu už možná jen jedna jediná: tahle revoluce školního systému přichází neskutečně pozdě, a pokud už nyní máte starší děti ve škole, těch už se – až na čestné výjimky – příliš dotýkat nebude. Nestihne se jich to týkat. Jakkoliv covid situace v tomto přináší řadu impulsů ke zrychlení žádoucích změn, máme pořád spoust let skluz. A já osobně si zatím neumím představit, že jsme schopní jej nějak adekvátně dohnat…

Existují už školy 21. století?

Na rovinu vám mohu říct, že ano. A i když jsem o tom byla dlouho přesvědčená, nejsou jen soukromé. U nás, na zdánlivě obyčejné státní základní škole v malé obci do 5000 obyvatel, ve středočeském kraji, stoprocentně. Každý týden tu děti začínají něčím, co se jmenuje třídnická hodina. Mluví o tom, jak se aktuálně mají, vypráví si o víkendu, o tom, co stihly, nestihly… Ale také mají prostor vyřešit si třeba konflikty ve třídě. Během samotné výuky dostávají průběžně možnost mluvit o tom, co chápou a nechápou, mohou jít za kamarádem, který si na rozdíl od nich ví rady, a přirozeně spolupracují i učí se pomáhat slabším stejně jako si o pomoc říct. Což jim bohatě pomáhá rozvíjet nejen základní struktury vzdělávání a udržuje v chodu procesy učení, ale skvěle je to chystá na život v jeho realitě. Nebojí se pracovat s chybou, učí se, že ji často lze napravit. A nikdo nikoho „nekoupe“ v nedostatcích, naopak společným cílem učitelů je vést děti k rozvíjení talentů i potvrzování silných stránek. Učitelům se tyká, děti je mohou oslovovat i jménem. A přesto je neskutečně ctí.

Od jarního covidu nezvoní, výuka funguje v tzv. blocích, které sice trvají 90 minut, ale učitel během nich dělá přestávky podle toho, jaké (ne)soustředění kolem sebe vidí. Také může snadno mezioborově přepínat, dávat věci do souvislostí a dávat dětem více prostoru k tomu, aby si zažily, dostaly pod kůži to nové, co se učí. Mezi jednotlivými bloky je půlhodinová přestávka, kterou děti tráví nejčastěji venku. Samozřejmostí je školní psycholožka, která je tu pro děti i rodiče, a vede dokonce kroužek, v němž mohou děti prostřednictvím her řešit své trable – domácí, školní, s kamarády… a podobně. My rodiče neustále dostáváme „dotazníky spokojenosti“, jsme v relativně úzkém spojení s třídní učitelkou… A tak bych mohla ještě pokračovat. Ne proto, abych se chlubila, jaké mám štěstí. (A to mám.) Ale proto, že je myslím důležité říct, že první vlaštovky už létají i v českém státním školství. Že boj za to, aby školy mohly být i nadále opravdu „základem života“, už frčí na plné obrátky… A že je to zatraceně dobře.

Víte, že…

… zpráva The Future of Jobs Světového ekonomického fóra z ledna 2016 odhaduje, že téměř 65 % dnešních studentů základních škol bude v budoucnu dělat práce, které dnes ještě ani neexistují a dokonce nemají ani své jméno či název?

Témata článku:   

Komentáře

Přečtěte si také

Horoskopy

Když pomyslíte, že je říjen za dveřmi, malinko znejistíte. Aktuální práce vás nenaplňuje, a proto si hledáte pomalu něco nového. Pokud byste se rozhodli zůstat, počítejte s tím, že stejně…