Podle posledních statistik Mezinárodní organizace práce (ILO) na světě pracuje přes 200 milionů dětí. Nejvíce jich je v Indii. Odhaduje se, že v různých odvětvích pracuje něco přes šedesát milionů dětí. Z toho nejméně patnáct milionů odpracovává dluhy svých rodičů.
V časných ranních hodinách, dlouho před úsvitem, se mezi stroji hedvábnické dílny probouzí malý Yeramma a spolu s dalšími dětmi se hned pouští do namotávání hedvábných vláken. Od této chvíle je čeká dalších dvanáct hodin těžké práce s maximálně hodinovou přestávkou na odpočinek. Všichni pracují tiše a přesně, moc dobře vědí, že i nejmenší chyba znamená pár ran rákoskou. „Když uděláme chybu, třeba se nám přetrhne nit, tak nás majitel ztluče. Někdy na nás sprostě křičí a za trest nám přidá další práci,” říká Yeramma.
Na jeho příběh upozornila nevládní organizace Human Rights Watch.
Yeramma byl prodán majiteli hedvábnické dílny, když mu bylo sedm let. Jeho úkolem je odpracovat dluh svých rodičů, kteří neměli peníze na zaplacení léčby Yerammovy sestry. Chlapcův příběh je jen jedním z mnoha smutných osudů indických dětí, které pocházejí z velmi chudých rodin, a kterým bylo odepřeno nejen právo na vzdělání, ale i právo prožít normální a bezstarostné dětství.
Místo školy jsou tyto děti nuceny dlouhé hodiny pracovat v nevhodných a ve většině případů i zdravotně nebezpečných podmínkách. Za to dostávají minimální nebo vůbec žádnou mzdu. Musí čelit fyzickému a psychickému násilí, s jehož následky se potýkají celý život.
Nedobrovolná práce děti připravuje o vzdělání i budoucnost. Děti, které nemají možnost se vzdělávat, jsou v dospělosti odsouzeny stát se negramotnou a nekvalifikovanou pracovní silou. Dětská práce tak vytváří bludný kruh chudoby.
Nová forma otroctví
Podle posledních statistik Mezinárodní organizace práce (ILO) na světě pracuje přes 200 milionů dětí. Nejvíce jich je v Indii. Odhaduje se, že v různých odvětvích pracuje něco přes šedesát milionů dětí. Z toho nejméně patnáct milionů odpracovává dluhy svých rodičů.
Většina nevzdělaných a chudých rodin v Indii nemá žádný majetek. Potřeba alespoň minimálních finančních prostředků na každodenní přežití vede k tomu, že se zadlužují. Omezené prostředky jim už ale neumožňují dluh splatit, a tak prodej dítěte, třeba právě majiteli hedvábnické dílny, představuje časté řešení, jak se pokusit dluh umořit.
Obnos peněz, který rodina za prodej dítěte obdrží, je většinou jen symbolický, a tak získané peníze hned investuje na splátku dalšího dluhu nebo jen na nejnutnější každodenní výdaje za jídlo. Děti se tak stávají jakýmsi druhem výměnného zboží mezi rodiči a zaměstnavateli. Jejich šance na návrat do rodiny jsou minimální. Děti se stávají majetkem zaměstnavatele a samy nemají možnost se od práce osvobodit. Doba, po kterou mohou být využívány jako pracovní síla, není nikde definována ani limitována, a tak se děti stávají novodobými „otroky“ na mnoho let.
Není výjimkou, že děti jsou prodány třeba už ve čtyřech letech Potom pracují minimálně dvanáct hodin denně, šest až sedm dní v týdnu. Žijí a spí v prostorách dílny na holé zemi a mezi stroji. Zastrašování, fyzické a sexuální násilí jsou častými způsoby, jak se zaměstnavatelé snaží děti přinutit k poslušnosti nebo je za něco potrestat.
Krvavé hedvábí
V indickém hedvábnickém průmyslu pracuje až 350 tisíc dětí. Produkce hedvábných nití a látek na výrobu indického národního oděvu sárí je jedním z nejdůležitějších průmyslových odvětví Indie. Ta je druhým největším producentem hedvábí na světě, ale zároveň jejím největším konzumentem.
Děti se v dílnách podílejí na nejrůznějších činnostech. Od chovu bource morušového, přes vaření kokonů (zámotků larev), odvážení morušových listů, navíjení a zpracovávání vláken až po barvení a vyšívání sárí.Vaření kokonů je velmi nebezpečné, protože děti jsou nuceny nořit ruce do horké vody a testovat stav kokonů. Zaměstnavatelé nechtějí, aby děti k práci používaly lžíce nebo jiné pomůcky, protože ruce jsou citlivější a lépe odhadnou stav kokonů. Cenou za to jsou spálené a odřené ruce od horké vody, puchýře a popraskaná kůže. Děti často trpí astmatem a bronchitidou kvůli dýchání výparů, které se vypařují při vaření kokonů a od dýchání kouře od výrobních strojů. Častými zraněními jsou nejen propíchané prsty od jehel, ale i amputace prstů od strojů, které slouží k navíjení nití. Infekce od mrtvých larev a housenek bource morušového, se kterými děti přicházejí do styku, nejsou neobvyklé. Co se týká lékařské péče, ta je značně nedostačující. V případě zranění se lékař k dětem většinou vůbec nedostane nebo prostě nezavolá, a tak spousta dětí zůstane fyzicky postižená do konce života.
Jen změna zákonů nestačí
V roce 2006 byl v Indii schválen zákon, který dětskou práci zakazuje. Zákaz se tak rozšířil nejen na továrny a těžký průmysl, ale i na restaurace, hotely a jiné lehčí formy práce. I přes toto opatření počet pracujících dětí v Indii moc neklesl. Spíš se jen změnila situace. „V některých odvětvích pracovního trhu počet pracujících dětí klesl, v jiných však stále roste,“ řekla před časem Shantha Sinha, profesorka a bojovnice za dětská práva z indické lidsko-právní organizace MV foundation serveru Aktuálně.cz. Zákony v Indii se těžko vymáhají, a proto pouhé zpřísnění zákonů dětskou práci neodstraní.
Dostat děti zpátky do škol a zajistit jim tak běžnou budoucnost znamená především přemluvit jejich rodiče, aby je do školy poslali, zajistit, aby vláda postavila nové školy a zaplatila učitele. V neposlední řadě je třeba změnit myšlení veřejnosti, která například v Indii považuje dětskou práci za normální. „Nikoho nešokuje, že děti místo školy chodí do práce. Neexistuje tu společenský zákon, který by říkal opak. Lidé si myslí, že děti musí nevyhnutelně pracovat, protože rodina je chudá. Ovšem dětský plat je většinou stejně tak malý, že pro chudou rodinu je taková položka stejně zanedbatelná,“ dodává Shantha Sinha.
Autor: Kateřina Gabrielová