Přinášíme vám výběr z kapitoly: K
kamera obscura
z lat. camera obscura = temná místnost temná místnost, resp. tmavá skříňka s jediným malým otvorem v přední stěně, jímž prochází světlo, které na protější stěně vytváří převrácený obraz předmětů před otvorem. K. o. popsal již ve 13. stol. angl. filozof Roger Bacon. Používal ji Leonardo da Vinci. V r. 1550 vědec Gianbattista della Porta vložil do otvoru k. o. skleněnou čočku, čímž napodobil fyzikální způsob fungování lidského oka. Princip rozvinul v 17. stol. něm. jezuita Athanasius Kircher, který do temné skříňky umístil lampu, jejíž světlo soustřeďovalo za ní umístěné zrcadlo a odráželo ho do štěrbiny s čočkou. Světelný paprsek procházel průhledným materiálem, na němž byl namalovaný obrázek. Po průchodu světelného paprsku štěrbinou s čočkou byl obrázek promítnut v normální poloze na protější stěně -- tento systém známe pod názvem laterna magika. viz též film; fotografie; obraz [bed]
SOUVISEJÍCÍ LITERATURA
Defleur, M. L. (1996). Teorie masové komunikace. Praha: Karolinum.
Knuchel, H. (1992). Camera obscura. Baden: Verlag Lars Müller.
kamera skrytá
technický postup natáčení televizních pořadů nebo filmové produkce, kdy je kameraman s kamerou skrytý (v telefonní budce, parkujícím autě, za sklem výlohy apod.). Kameraman často pracuje s objektivy s dlouhou ohniskovou vzdáleností. K. s. se používá v dokumentárním filmu při sociologických sondách a anketách na ulici nebo při natáčení přírodopisných snímků.
V televizní publicistice (viz též televize) je k. s. spojena s jevem, kdy je nějaká osoba natáčena i přes její nesouhlas, anebo v případech, kdy novinář tajně natáčí svůj rozhovor s určitou osobou, aniž by se jí prokázal svou pravou identitou.
Od devadesátých let 20. stol. se princip k. s. užívá také v televizní zábavě, kdy jsou skrytě natáčeny reakce lidí v aranžovaných situacích na ulici, v obchodech apod. Tyto záběry jsou pak za přítomnosti natáčených osob promítány před publikem v rámci televizního zábavního pořadu. viz též etika novinářská; publicistika; televize; zábava [bed]
SOUVISEJÍCÍ LITERATURA
Bernard, J. (1988). Malý labyrint filmu. Praha: Albatros.
kanál komunikační
prostředí, které v rámci komunikační události umožňuje přenos sdělení/textu od komunikátora k adresátovi. Jeho charakter je závislý na charakteristických rysech komunikátora, adresáta, typu sdělení, počtu a charakteru použitých kódů (viz též kód analogový; kód digitální), přenosové účinnosti.
V běžné interpersonální komunikaci (viz též komunikace mediální; komunikace masová) vedené přirozeným jazykem slouží jako hlavní prostředí přenosu vzduch, který přes zhušťování a zřeďování vyvolané artikulací komunikátora přenáší podněty na sluchové receptory příjemce a umožňuje mu tyto sluchové podněty analyzovat jako sdělení. Hlavní k. k. je tedy sluchový. Zároveň však příjemce vnímá mimiku, gestikulaci, postoje těla, vzdálenost od komunikátora (viz též komunikace neverbální), které jsou analyzovány zrakem, takže je zapojen i k. k. zrakový. Nedá se vyloučit, že se komunikující dotýkají a že přijímají i čichové informace. Pak se tedy komunikační události účastní i k. k. čichový a hmatový a těmto k. k. odpovídající kódy.
V praxi mediální komunikace jde o to, aby k. k. byly schopny překonávat velké časové a prostorové vzdálenosti a aby přenos byl co nejefektivnější. (viz též informace, teorie informace; komunikace masová; konvergence médií; telegraf) Jako výrazný kvalitativní posun je hodnocen k. k. pro přenos digitalizované informace. Všechna představitelná sdělení dostávají společného jmenovatele, který navíc při průchodu elektromagnetickým nebo optickým k. k. od komunikátora k adresátovi neztrácí kvalitu a disponuje obrovskou přenosovou kapacitou. Výsledný informační tok procházející k. k. je však pod vlivem proporcí šumu a redundance při komunikační události. (viz též model komunikace Shannonův a Weaverův) Pro přenos informace k. k. je nezbytné, aby redundance byla větší nebo minimálně přímo úměrná množství šumu. viz též adresát; informace, teorie informace; komunikace masová; komunikace mediální; model komunikace lineární; komunikátor; text [oš]
SOUVISEJÍCÍ LITERATURA
Lasswell, H. (1948). The Analysis of Political Behavior. An Empirical Approach. London: K. Paul, Trench, Trubner.
McQuail, D., Windahl, S. (1993). Communication Models for the Study of Mass Communications. London, New York: Longman.
kód
systematická organizace znaků, jejich významů a vztahů mezi nimi sloužící k přenosu sdělení mezi komunikátorem a adresátem. (viz též sémiotika) Pomocí k. jsou komunikátorem (viz též komunikace mediální; organizace mediální) zakódovány do sdělení významy a jeho prostřednictvím si adresát ze sdělení (své) významy dekóduje. Pro porozumění sdělení je nezbytné, aby členové interpretativní komunity znali pravidla a konvence k. Mezi nejkomplexnější k. patří přirozený jazyk. Význam všech znaků závisí na k., v jehož rámci jsou situovány.
Podle Johna Fiskeho lze na obecné rovině rozlišovat mezi: a) k. jednání (jako jsou legislativní kódy a k. společenského chování); b) kódy označujícími (signifying), které jsou systémy znaků. Označující k. mají mnoho jednotek, z nichž je prováděn výběr (paradigmatická dimenze) (viz též paradigma/syntagma), tyto jednotky mohou být podle pravidel a konvencí kombinovány (syntagmatická dimenze). Označující k. jsou nositeli významu, jsou závislé na dohodě mezi jejich uživateli a sdíleném kulturním pozadí, naplňují identifikovatelnou sociální a komunikační funkci, jsou přenosné patřičným médiem nebo komunikačním kanálem.
John Fiske navrhuje dělení kódů na k. analogové a k. digitální; jednotky digitálního k. jsou jasně oddělitelné a snadněji srozumitelné, analogový k. disponuje kontinuální škálou (patří k němu např. hudba, tanec, myšlení).
Podle Daniela Chandlera lze v oblasti médií, komunikace a kulturálních studií rozlišit: a) sociální k., mezi něž řadí verbální řeč, řeč těla, k. komodit (móda, oblékání, auta) a k. chování; b) textové k. (reprezentační kódy), mezi které patří k. věd, estetické k., žánrové k., rétorické a stylistické k. a k. masových médií; c) interpretativní k., k nimž patří k. percepce a k. ideologie. Tyto tři typy korespondují se třemi klíčovými druhy znalosti získávané interprety textu: sociální znalostí světa, textového poznání média a žánru a modálního vztahu prvních dvou.
Z hlediska funkce rozlišuje John Fiske k. a) prezenční; b) reprezentační. Mezi prezenční patří např. prostředky neverbální komunikace (k předání významu je nutná současná přítomnost komunikátora a adresáta na jednom místě), reprezentační k. jsou řeč, písmo, hudba, umění, architektura. Reprezentační kódy jsou využívány k produkci textů, tj. sdělení s nezávislou existencí, text je složen z ikonických nebo symbolických znaků. Prezenční k. mají podle Fiskeho dvě funkce: přenášet indexickou informaci a řídit sociální interakci. Zatímco tyto funkce mohou být zajištěny i reprezentačními kódy, funkce kognitivní (nebo ideační) může být realizována jen reprezentačním kódem.
Podobně dělí k. na a) primární; b) sekundární Graeme Burton a Jan Jirák. Zatímco primární jsou v daném společenství univerzální (např. přirozený jazyk), sekundární k. jsou typickým druhotným užitím primárních k. v určitých typech komunikace (např. tištěná média užívající přirozený jazyk).
Podle Lawrence Grossberga žije každá společnost v rámci k. významů, které pro sebe produkuje. Tyto k. vytvářejí mapy významů, ve kterých lidé žijí a jejichž prostřednictvím interpretují svět. (viz též teorie sociální konstrukce reality) Každá kultura je tvořena velkým množstvím k., které jsou často nekompatibilní a protichůdné. K. významů definují strukturu očekávání, se kterou lidé žijí a podle níž jednají s druhými; nejen reprezentují svět, ale produkují ho a nemohli bychom bez nich odlišit jednu věc od druhé. Kulturní k. jsou skryté struktury, kterých si nemusíme být vědomi, ale jejich znalost je pro přežití v kultuře nezbytná, týkají se morálních hodnot, pravidel chování v různých situacích, etických a estetických měřítek a dalších oblastí. Podle Arthura Asy Bergera se můžeme dívat na kulturu jako na shromáždění či systém k., které jsou v mnoha ohledech analogické jazyku. Marcel Danesi označuje kulturu za makrokód, který se skládá z množství jednotlivých k., které jednotlivci užívají pro interpretaci reality.
Schopnost pracovat s určitými k. se vztahuje k sociální pozici jednotlivce z hlediska sociální třídy, etnicity, národnosti, vzdělání, povolání, politické afiliace, věku, vzdělání, rodu a sexuální orientace. Některé k. jsou více rozšířené a přístupné než ostatní. Ty, které jsou široce rozšířeny a naučeny v raném věku, se mohou zdát přirozené, a nikoli konstruované.
U mediovaných sdělení může docházet k tomu, že jsou sdělení zakódována podle jiného k., než podle jakého jsou dekódována příjemcem, dochází tak k tomu, co Umberto Eco nazývá aberační (odchylné) dekódování. Na možnost dekódovat sdělení odlišným způsobem, než zamýšlel komunikátor, poukázal na příkladu televizního diskurzu Stuart Hall; když v teorii zakódování a dekódování rozlišil tři hypotetické pozice (dominantní, dohodnutý a opoziční k.), z nichž může být dekódování konstruováno. viz též adresát; komunikace mediální; sémiotika; studia kulturální; text; znak [tt]
SOUVISEJÍCÍ LITERATURA
Barthes, R. (1967). Nulový stupeň rukopisu. Praha: Československý spisovatel.
Danesi, M. (1994). Messages and Meanings. An Introduction to Semiotics. Toronto: Canadian Scholars' Press.
Gottdiener, M., Boklund-Lagopoulos, K., Lagopoulos, A. (eds.) (2003). Semiotics. London: Sage.
Grossberg, L., Wartella, E., Whitney, Ch. (1998). Media Making. London: Sage.
Chandler, D. (2002). Semiotics. The Basics. London, New York: Routledge.
kód analogový
viz kód digitální
kód digitální
z lat. digitus = prst; později přeneseně číslice kód, který zaznamenává informaci jako sekvenci oddělených znaků vybraných z konečné množiny. Těmito znaky mohou ale nemusí být číslice (proto je překlad digitální jako "číslicový" nepřesný). Pro "digitalitu" je charakteristická diskrétnost a nespojitost. Zatímco digitální záznam sestává z jasně oddělených jednotek, analogový je spojitý, kontinuální a nepřerušený.
Za nejstarší k. d. můžeme v jistém smyslu pokládat fonetickou abecedu, jež vyhovuje základním podmínkám nespojitosti a výběru z omezené množiny znaků. Typickým k. d. je pak Morseova abeceda, která má čtyři znaky: tečku, čárku, krátkou mezeru a dlouhou mezeru. Dnes zdaleka nejpoužívanějším k. d. je počítačový binární kód, který pracuje pouze se dvěma znaky -- logickou jedničkou a nulou. Binární kód je však jen jedním z typů k. d., jakkoli se oba pojmy často zaměňují.
Rozdíl mezi digitálním a analogovým lze demonstrovat na záznamu zvuku. Analogový záznam (např. na gramodesce) je v podstatě miniaturou samotného zvuku. Drážka v desce kopíruje tvar zvukové vlny -- je jí analogická. Gramofon tyto vlny zesiluje a přeměňuje ve chvění membrány reproduktoru, tedy na slyšitelný zvuk. U digitálního záznamu je zvuková vlna na vstupu "rozkouskována" a jednotlivé úseky v podobě čísel uloženy do paměti. Při přehrávání je pak spojitá zvuková vlna více či méně přesně rekonstruována v závislosti na kvalitě digitalizovaných dat. Digitální záznam zvuku se zvukové vlně nijak nepodobá (není jí analogický). Jeho podoba je odvislá pouze od konvencí dohodnutých pro digitální kódování zvuku. viz též kód analogový; média nová [mrk]
SOUVISEJÍCÍ LITERATURA
Jones, S. (ed.) (2003). Encyclopedia of New Media. An Essential Reference to Communication and Technology. Thousand Oaks: Sage.
Lewis, R., Luciana, J. (2002). Digital Media. Upper Saddle River: Prentice Hall.
Welch, K. E. (1999). Electric Rhetoric. Classical Rhetoric, Oralism and a New Literacy. Cambridge: MIT Press.
Ziemer, R. E., Peterson, R. L. (2001). Introduction to Digital Communication. Upper Saddle River: Prentice Hall.
komunikace
z latinského communicatio; od communicare = spojovat produkce a výměna sdělení a zejm. významů sdělení prostřednictvím znakových systémů. (viz též kód; sdělení mediované; znak).
Existuje mnoho definic k., které se liší podle teoretického rámce, ze kterého vycházejí a podle něhož akcentují některý z aspektů k. Téměř všechny ale uplatňují (s terminologickými odlišnostmi) pět základních prvků komunikace: a) komunikátora; b) adresáta; c) komunikační kanál (nosič, modus, zprostředkující činitel, médium); d) mediované sdělení (text); e) účinek (efekt, odpověď) (viz též účinky médií, jejich typologie). K. umožňuje systém vzájemně sdílených znaků a kódů, do kterých jsou organizovány. Širší definice připojují šum, kontext, kód, zpětnou vazbu a další prvky. (viz též informace, teorie informace)
Rank Dance a Carl Larson popsali 126 definic k.; shoda panuje v tom, že vnímají k. především jako proces. Proces k. začíná, když je sdělení koncipováno komunikátorem, poté je zakódováno, resp. přeloženo do signálu nebo sekvence signálů a přeneseno prostřednictvím média nebo komunikačního kanálu k příjemci, který sdělení dekóduje, interpretuje ho a nějakým způsobem vrací signál (informaci), že sdělení bylo, nebo nebylo porozuměno. Během komunikačního procesu může docházet k šumu. Pro proces k. je důležitý sociální, historický a kulturní kontext, který se podílí na konstituci významu komunikovaného sdělení.
George Gerbner definuje k. jako sociální interakci prostřednictvím sdělení. Podle Jamese Careyho je k. symbolický proces, při němž je realita produkována, udržována, opravována a transformována. Podle Jurgena Ruesche a Gregory Batesona jsou k. všechny procesy, kterými lidé ovlivňují jeden druhého.
John Fiske rozlišuje v mediálních studiích dva základní přístupy ke komunikaci: a) Vnímání k. jako přenosu sdělení: tzv. procesuální škola, která vidí k. jako proces, v němž jedna strana ovlivňuje chování nebo myšlení druhé, zabývá se způsobem kódování a dekódování a efektivitou k., což vede výzkum této školy k orientaci na účinky médií. b) Vnímání k. jako produkce a výměnu významů: tzv. sémiotická škola, která se soustředí na to, v jaké interakci jsou sdělení nebo texty s lidmi při produkci významů, zajímá ji role textů v kultuře, studium k. vnímá jako studium textů a kultury. (viz též studia kulturální)
Podobně John Dewey tvrdí, že se v historii západního myšlení objevují dvě kontrastující definice k., které James Carey později označil jako transakční pohled a rituální pohled na k. Transakční pohled je podle Careyho v naší kultuře nejběžnější; je definován termíny jako sdělování, přenos, zaslání nebo poskytování informací ostatním a vychází z metafory geografie či dopravy (viz též model komunikace lineární). Rituálový pohled na k. (viz též model komunikace rituálový) je podle Careyho starší, spojuje k. s termíny sdílení, participace, asociace, společenství; pohled na k. jako na rituál je namířen na udržení společnosti v čase, na reprezentaci sdílených hodnot, archetypálním případem je posvátná ceremonie.
V rámci mediálních studií rozlišuje Denis McQuail čtyři modely k.: a) lineární model komunikace; b) rituálový model komunikace; c) propagační model komunikace; d) příjmový model komunikace. Propagační model si všímá toho, že úkolem masových médií je často předvést a získat pozornost příjemců; tuto pozornost média prodávají inzerentům a bývá (formou sledovanosti, poslechovosti či čtenosti) považována za bezprostřední cíl a často měřítko úspěchu média. Příjmový model k. na masovou k. nahlíží z pozice mnoha různých příjemců, kteří nemusí vnímat sdělení a jeho význam tak, jak bylo vysláno. (viz též teorie zakódování a dekódování) Vnímá příjemce jako aktivní prvek disponující sémiotickou mocí. Je radikálním odklonem od přenosového modelu, je zvl. doménou kulturálních studií a svázán se vznikem analýzy recepce.
Obecně lze rozlišovat k. (s různou mírou podrobnosti) podle roviny sociální organizace, na níž se uskutečňuje, na: a) intrapersonální k.; b) interpersonální k.; c) skupinovou k.; d) meziskupinovou k.; e) institucionální k.; f) celospolečenskou neboli societální k. Typy k. představují odlišný charakter vazby mezi komunikátorem a adresátem, odlišné vlastnosti komunikačního kanálu, sdělení a přítomnosti zpětné vazby. Intrapersonální k. představuje přenos informací (sdělení) v rámci jednoho jedince (přemýšlení, snění, rozpomenutí). Interpersonální k. je k. mezi dvěma (dyadická k.) či více lidmi, která se vyznačuje možností okamžité zpětné vazby, sociálním vztahem mezi komunikujícími a určitou vzájemnou znalostí. Skupinová k. je formou interpersonální k. s větším počtem účastníků komunikačního aktu a často slabšími vzájemnými vazbami (především u k. větších skupin). Masová komunikace je podle Denise McQuaila prototypem celospolečenské k.
Torsten Nilson rozlišuje mezi: a) instrumentální k., jejímž záměrem je stimulovat určitou odpověď; b) situační k., která tento záměr nemá. viz též interakce sociální; model komunikace lineární; model komunikace rituálový; komunikace masová; komunikace mediální; komunikace neverbální [tt]
SOUVISEJÍCÍ LITERATURA
Austin, J. L. (1962). How to do Things with Words. Cambridge: Harvard University Press.
Carey, J. W. (1992). Communication as Culture. Essays on Media and Society. London: Routledge.
Dance, F., Larson, C. (1976). The Functions of Human Communication. A Theoretical Approach. New York: Holt, Rinehart and Winston.
Dewey, J. (1925). Experience and Nature. Chicago, London: Open Court Publishing Company.
McQuail, D. (1999). Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál.
Nakonečný, M. (2000). Sociální psychologie. Praha: Academia.
Ruesch, J., Bateson, G. (1987). Communication. The Social Matrix of Psychiatry. New York, London: Norton.
komunikace masová
jedna z rovin sociální komunikace, vyznačující se tím, že se veškeré komunikační aktivity (produkce a šíření veřejně dostupných sdělení) dějí v institucionalizované podobě, tedy pomocí a prostřednictvím masových médií, pro jejichž činnost je charakteristické, že institucionálně, organizačně a technologicky vyhovují kritériím procesu k. m. (viz též adresát; komunikátor; organizace mediální)
K. m. je definována jako proces přenosu sdělení od komunikátora k adresátovi, přičemž komunikátorem je komplexní organizace zaměstnávající profesionální komunikátory a užívající specializované technologie k výrobě vysoce standardizovaných sdělení určených pro rozsáhlé, nesourodé a disperzní publikum.
K. m. není teoretický koncept, který by bylo možné terminologizovat a jednoznačně definovat. Pod k. m. se zpravidla rozumí ty komunikační aktivity, na nichž se podílejí noviny, časopisy, kina, televize, rozhlas a reklama. Někdy se do k. m. počítá i vydávání knih (zvl. spotřebního čtiva) a produkce populární, spotřební hudby.
Pro k. m. je vedle institucionalizace, důsledné dělby práce při produkci sdělení a prostředků a technologií na jejich šíření příznačné to, že příjemci sdělení představují velmi početné a rozptýlené (disperzní) publikum. (viz též publikum, jeho typologie) Tento typ publika, tedy velký počet příjemců, u nichž se nepředpokládají charakteristické sociální vazby, vnitřní skupinová hierarchie a vzájemná komunikace, je tradičně označován jako masa. (viz též společnost masová; teorie masové společnosti)
Z hlediska průběhu komunikačního chování lze v rámci lineárního modelu komunikace charakterizovat k. m. podle Michaela Kunczika jako proces, v němž: a) je sdělení určené prvotně ke krátkodobému užití (např. zprávy či zábavní sdělení); b) je sdělení produkováno formálními organizacemi užívajícími vyspělé technologie; c) k produkci sdělení dochází s pomocí rozmanitých medializačních technik, které užívají profesionální komunikátoři; d) tato sdělení jsou k dispozici současně velkému počtu příjemců (disperznímu publiku), kteří jsou pro původce sdělení jako individua anonymní; e) jsou sdělení k dispozici veřejně (viz též sféra veřejná; veřejnost), tj. bez omezení přístupu; f) jsou sdělení přenášena v podstatě jednosměrně, tj. komunikátor a adresát si nemohou vyměnit svá postavení, jejich vzájemný vztah je asymetrický ve prospěch komunikátora; g) je proto vztah komunikátora a adresáta nepřímý (bez přímé zpětné vazby) (viz též informace, teorie informace); h) je produkce sdělení zpravidla periodická a produkty jsou nabízeny průběžně.
Z hlediska postavení k. m. ve společnosti lze uvažovat o tom, že se jedná o historicky podmíněný jev spojený s modernitou (viz též společnost moderní) čili s industriální společností, jež otevřela cestu k aplikaci technických podmínek masové produkce (tisku, energie, dopravy), vedla k posílení gramotnosti a umožnila vytvoření volného času v životě jednotlivce. Současně znamenala potřebu všeobecného rozšíření kulturní produkce sdělení, jež by mohla mít integrující potenciál ustavováním a posilováním sdílené agendy. Hypotéza o charakteru masové společnosti tuto potřebu vysvětluje tak, že sdílení masově konzumovaných obsahů se stalo náhražkou mechanismu tvorby společenské solidarity, která ve společnosti tradiční existovala přirozeně (viz též Gemeinschaft a Gesellschaft). Harold Laswell dokonce s ohledem na integrující funkci k. m. v moderní společnosti konstatoval, že masová média jsou "kladívkem a kovadlinou nové společenské solidarity".
Denis McQuail se v r. 1969 pokusil shrnout sedm základních rysů k. m.: a) jedná se o činnost, která si zpravidla žádá existenci složité organizace s formalizovanými vnitřními vztahy pravomocí a odpovědností a právně podloženou existencí; b) činnost těchto organizací je namířena na velmi početné skupiny příjemců; c) výsledky této činnosti jsou veřejně dostupné -- tzn. že produkty jsou dostupné všem a distribuce je (kromě prvotní nabídky) vcelku nestrukturovaná a neformální; d) složení publika je heterogenní; e) masová média dokážou navázat souběžně kontakt s obrovským počtem lidí, nacházejících se ve velké vzdálenosti od zdroje a navzájem od sebe oddělených; f) vztah mezi komunikátoram a publikem zajišťuje profesionál, který je publiku znám pouze ve své veřejné roli komunikátora; g) publikum je agregát jednotlivců spojených společným zájmem.
Zájem o studium procesů k. m. se projevil nejprve v rámci sociologického zkoumání společnosti v souvislosti s rozšířením denního tisku a vedl až k pokusům o ustavení samostatných oborů (v něm. prostředí Publizistikwissenschaft, později Medienwissenschaft, v anglosaském prostředí Mass Communication Theory, v českém prostředí ve třicátých letech 20. stol. novinovědy, později -- v uzavřeném prostředí poválečného Československa s autoritářským režimem opírajícím vztah k médiím o jejich služebný potenciál -- k rozvoji marxisticko-leninské teorie žurnalistiky) a postupně vykrystalizoval až ve formulaci teorií k. m. Jejich sepětí s k. m. jako jevem historicky podmíněným vedlo k hledání nové, obecnější perspektivy a s využitím některých konceptů z oblasti kulturálních studií (zvl. propracování poznatků o populární kultuře) k postupnému přechodu na užívání pojmu mediální komunikace a ustavování multidisciplinárního oboru mediální studia. viz též adresát; komunikace mediální; komunikátor; organizace mediální [jj]
SOUVISEJÍCÍ LITERATURA
Curran, J., Gurevitch, M., Woollacott, J., Marriott, J., Roberts, J. (eds.) (1977). Mass Communication and Society. London: Arnold, Open University Press.
Hansen, D. A., Parsons, H. (1968). Mass Communication. A Research Bibliography. Santa Barbara: Glendessary Press.
Wright, Ch. R. (1959). Mass Communication. A Sociological Perspective. New York: Random House.
Thompson, J. B. (1995). The Media and Modernity. Cambridge: Polity Press.
komunikace mediální
jedna z rovin sociální komunikace, vyznačující se tím, že veškeré komunikační aktivity se dějí pomocí a prostřednictvím médií. (viz též komunikace; komunikace masová) K. m. lze v tradičním dělení typů sociální komunikace považovat za součást komunikace veřejné. (viz též veřejnost; zájem veřejný) Pojem k. m. v průběhu devadesátých let 20. stol. postupně nahrazuje označení masová komunikace, resp. pojem masová komunikace nabývá specifického významu jako označení pro historicky podmíněné období lidského dorozumívání a terminologicky se odlišuje od pojmu k. m. Termín masová komunikace akcentuje společenský rozměr komunikace -- její dosah, povahu skupiny adresátů a mediální účinky (viz též účinky médií, jejich typologie; účinky médií, jejich studium). Výraz k. m. zdůrazňuje průběh komunikačního chování, zvl. přítomnost zprostředkujícího činitele (média), jehož povaha ovlivňuje očekávání (apercepci) ze strany publika a jehož technologie a organizační podoba má vliv na vznik a konečnou podobu mediálního produktu.
Pojmu k. m. vtiskl terminologickou povahu James Watson, který vymezil její postavení v typologii sociální komunikace. viz též komunikace masová [jj]
SOUVISEJÍCÍ LITERATURA
Broody, E. W. (1990). Communication Tomorrow. New Audiences, New Technologies, New Media. New York, London: Praeger.
Lull, J. (2000). Media, Communication, Culture. A Global Approach. New York: Columbia University Press.
O'Neill, J. (1991). Plato's Cave. Desire, Power, and the Specular Functions of the Media. Norwood: Ablex Publishing Corp.
Rael, M. R. (1989). Super Media. A Cultural Studies Approach. Newbury Park, London: Sage.
Severin, W. J., Werner, J. (2000). Communication Theories. Origins, Methods and Uses in the Mass Media. New York, London: Longman.
Straubhaar, J., LaRose, R. (1997). Communications Media in the Information Society. Belmont, Calif., London: Wadsworth.
komunikace neverbální
neverbální elementy mezilidské komunikace, vyjadřující emocionální a motivační aspekty komunikačního kontextu a komunikační situace. (viz též komunikace mediální)
Neverbální systém lidské komunikace se podle tohoto dělení rozkládá na a) kinezické; b) paralingvistické; c) interakční; d) prozodické komponenty. Složky prozodické zahrnují rytmus, pauzování a intonaci, tzv. paralingvistické prvky slovního sdělování. Z toho je evidentní, že i např. v telefonním rozhovoru hrají významnou úlohu přestávky, emocionální naladění hlasu, opakování, přeříkávání atd.
Michael Argyle předložil odlišný seznam neverbální signalizace v mezilidské komunikaci. Rozeznává: a) gesta; b) postoje těla; c) výrazy tváře; d) pohledy očí; e) vzájemné vzdálenosti a zaujímání prostorového postavení; f) tělesné kontakty; g) tóny hlasu, oblečení a další tělesné signalizace, např. tetování nebo tzv. body piercing. Rozšíření neverbálních komunikačních systémů pokrylo téměř všechny způsoby, jakými člověk dává najevo své komunikační intence a způsob sebereprezentace. Řadí se mezi ně: a) způsoby společenského chování; b) ovládání prostoru, rozmístění objektů v prostoru, tzv. proxemika (jak člověk zachází s prostorem veřejně sdíleným, pracovním a soukromým); c) tzv. chronemika (jak člověk zachází s časem).
Užitečná je klasifikace Desmonda Morrise, který se inspiroval obecnou sémiotikou. V úhrnu k. n. lze podle něj rozlišovat dva velké systémy: a) komunikaci bezděčnou; b) komunikaci záměrnou. Zatímco neverbální bezděčný signál je "pouhou manifestací", záměrný neverbální signál je "skutečnou komunikací". Bezděky o sobě člověk vydává různé signály, aniž by o tom věděl (např. upírá oči na poutač, který ho zaujal nebo si nevědomky podpírá bradu a přemýšlivě si prohrabuje vlasy), zatímco záměrně člověk neverbálně komunikuje, chce-li někoho na něco upozornit a je si vědom toho, že slova jeho záměru nestačí (např. mávání ruky na velkou vzdálenost). V případě bezděčné k. n. mají lidé téměř vrozenou, kulturním dědictvím zakódovanou schopnost signál intuitivně interpretovat, ovšem v případech záměrné k. n. je předpokladem srozumitelnosti znalost používaných neverbálních signálů. Navíc je vše komplikované kulturní odlišností různých signálů. Kolečko utvořené palcem a ukazováčkem v am. společnosti znamená, že je vše v pořádku (O. K.), ve fr. kultuře "jsi nicka", kdežto v Japonsku stejný neverbální signál znamená "peníze".
Oblast k. n. je možné přiblížit také systémovým přístupem. Takto lze systémy k. n. rozdělit na: a) uspořádané; b) neuspořádané.
Uspořádané systémy se úzce vážou na specifické obory lidské činnosti, které ke svému zdárnému průběhu potřebují naprosto jednoznačnou neverbální signalizaci (např. vlajková signalizace na moři, Morseova abeceda, posunky a mimické projevy v řeči neslyšících). Mezi uspořádané systémy k. n. můžeme dále zahrnovat např. architektonické signatury a vizuální umění vůbec.
Neuspořádané systémy k. n. jsou takové, které vyjadřují okamžitý psychofyziologický stav (např. mrkání, pláč, smích, řev, očividné změny kožního povrchu jako rudnutí, pocení, blednutí, různá stigmata, chvění i tzv. husí kůže, dále prostorové váhání či způsob chůze). Neuspořádanost se projevuje vysokou individuální variabilitou. Nezanedbatelná je také olfaktorní k. n. (vůně, zápachy atd.). viz též kód; komunikace mediální; sémiotika; znak [cer]
SOUVISEJÍCÍ LITERATURA
Argyle, M. (1975). Bodily Communication. London: Methuen.
Canneti, E. (1994). Masa a moc. Praha: Arcadia.
Ekman, P. (1975). Unmasking the Face. Englewood Cliffs: Prentice-Hall.
Goffman, E. (1963). Behavior in Public Places. Notes on the Social Organization of Gatherings. New York: Free Press.
Morris, D. (1971). Nahá opice. Praha: Mladá fronta.
Morris, D. (1977). Manwatching. A Field Guide to Human Behavior. New York: H. N. Abrams.
Morris, D. (1997). Lidský živočich. Praha: Euromedia Group.
Vybíral, Z. (2000). Psychologie lidské komunikace. Praha: Portál.
komunikát simplexní/komplexní
dva základní druhy komunikátu jakožto výsledku komunikační události. Na výstavbě komunikátu se podílí sémiotický kód, do něhož komunikátor zakóduje obsahy vědomí, aby je mohl přenést k adresátovi, a ten pak se znalostí kódu komunikát interpretuje, aby se dostal ke sdělovaným obsahům vědomí. (viz též komunikace) Nejčastěji užívaným sémiotickým kódem je přirozený jazyk, avšak není kódem výhradním. Matematická, logická, hudební notace, fotografie, grafy, obrazy, karikatury apod. jsou sémiotickými kódy, které se také často pro výstavbu komunikátu užívají.
Jestliže je v komunikátu užito pouze jednoho sémiotického kódu, pak jde o komunikát simplexní. Jestliže je v komunikátu užito dvou a více kódů, pak jde o komunikát komplexní.
Většina komunikátů je komplexních, i komunikáty zdánlivě simplexní využívají více sémiotických kódů. Přesto suma informací přenášených simplexními komunikáty je dík psanému jazyku a zejm. psaným komunikátům obrovská.
V komplexním komunikátu se jednotlivé kódy podílejí na společném smyslu tím, že se podřizují třem principům: a) princip harmonie kódů vyjadřuje souznění a spolupráci kódů při výstavbě smyslu; b) princip dominance kódu ukazuje na vedoucí postavení jednoho z užitých kódů; c) princip substituce kódů umožňuje zastupování kódů při vyjadřování týchž obsahů.
Mediální komunikace, a zvl. média s vysílaným signálem, využívají převážně komplexní komunikáty a textové vzorce některých z nich jsou velmi propracované (např. televizní zpravodajství, hudební klip, televizní reklama, celovečerní film). viz též kód; komunikace; sémiotika [oš]
SOUVISEJÍCÍ LITERATURA
Bignell, J. (2002). Media Semiotics. An Introduction. Manchester, New York: Manchester University Press.
Danesi, M. (2002). Understanding Media Semiotics. London: Arnold, New York: Oxford University Press.
Dubravová, J. (2002). Sémiotika v teorii a praxi. Praha: Portál.
Leeds-Hurwitz, W. (1993). Semiotics and Communication. Signs, Codes, Cultures. Hillsdale: L. Erlbaum Associates.
komunikátor
(též odesílatel; podavatel) v lineárních modelech komunikace ten, kdo je původcem mediovaného sdělení a komu se zpravidla přisuzuje role iniciátora komunikačního chování. (viz též organizace mediální) Procesuální a technické modely komunikace užívají především výraz "zdroj" nebo "vysílač". viz též model komunikace lineární; model komunikace Westleyův a MacLeanův [jj]
SOUVISEJÍCÍ LITERATURA
McQuail, D., Windahl, S. (1981). Communication Models for the Study of Mass Communications. London, New York: Longman.
konfliktualismus
souborné označení pro sociologické koncepce, které zdůrazňují význam a roli konfliktu v sociálním vývoji. Stojí v opozici k teoriím, které vidí společnost spíše jako stabilní soubor koordinovaných elementů (individuí či subsystémů -- např. mediální systém či subsystém jako součást přispívající ke stabilitě celého sociálního systému).
Rozlišení teorií konfliktualistických a konsenzuálních bylo poprvé kategoricky formulováno něm. sociologem Ralphem Dahrendorfem na poč. šedesátých let 20. stol. v polemice s tehdy převládajícím strukturním funkcionalismem. Dahrendorf v pojednání Sozialle Klassen und Klassenkonflikt in der industriellen Gesellschaft konstatoval, že v celých dějinách sociologie je možné vždycky identifikovat dva proti sobě stojící soubory koncepcí (spojené jedním paradigmatem, tedy jedním společným viděním světa), totiž teorie zdůrazňující stabilitu sociálního systému a teorie zdůrazňující naopak jeho dynamiku, která se uskutečňuje především prostřednictvím konfliktů zájmů a jejich řešením.
Obě skupiny názorů lze charakterizovat dvěma skupinami odlišných postulátů:
Postuláty konsenzuálních teorií: a) každá společnost je úhrn relativně stabilních elementů (postulát stability); b) každá společnost je relativně dobře integrovaná struktura, takže je dostatečně stabilní v čase (postulát rovnováhy); c) každý element společenského systému plní určitou funkci, čímž přispívá ke stabilitě systému (postulát funkcionality); d) fungování sociální struktury je zaručeno existencí hodnotového souladu, shody členů společnosti, pokud jde o základní hodnoty a jejich normativní zajištění (postulát konsenzu).
Postuláty konfliktualistických teorií: a) každá společnost se mění, a to v každém ze svých prvků (postulát dějinnosti, historicity); b) každá společnost je proniknuta v každém svém elementu a jako celek nesouladem, nonkonformností, protikladností a konfliktem, což vyvolává stav trvalého napětí (postulát potenciální explozivity); c) každý element ve společnosti přispívá ke změně a dezintegraci (postulát dysfunkcionality); d) každá společnost je založena na tom, že někteří členové společnosti nutí ostatní k tomu, aby se jim podřizovali (postulát nátlaku).
Dahrendorf, který se stal nejvýznamnějším teoretikem konfliktu druhé pol. 20. stol., vycházel nejen z polemiky se zakladatelem strukturního funkcionalismu Talcottem Parsonsem, ale také z inspirací klasické sociologie. Opíral se o teorii třídního boje Karla Marxe jako typicky konfliktualistickou teorii, kterou modifikoval pro 20. stol., takže Marxovu představu třídního konfliktu založeného na ekonomických zájmech nahradil teorií konfliktu založeného na boji o moc, na sporu o "panství". Panstvím rozumí v podstatě totéž co Max Weber v klíčové práci Wirtschaft und Geselleschaft, totiž způsobilost určité skupiny přinutit jinou skupinu lidí k tomu, aby vykonávala to, co vykonávat z vlastní vůle nechce.
Konfliktualistické pojetí společnosti má samozřejmě tradici, která daleko předchází Dahrendorfa -- počíná (ve své moderní podobě) filozofem Thomasem Hobbesem (jehož "konsenzuálním" oponentem byl Jean Jacques Rousseau), pokračuje ekonomicko-sociologickou teorií třídního boje Karla Marxe, teorií panství Maxe Webera (elementy teorie konfliktu jsou ve všech třech podstatných částech Weberova díla -- v teorii politiky, ekonomie a náboženství) a proslulou teorií elit Vilfreda Pareta (dějiny jsou procesem střídání elit, které je obvykle násilné, konfliktní). Modelovým příkladem konfliktualistického pohledu na sociální svět je ovšem sociální darwinismus, který z evolucionistické teorie Charlese Darwina přejímá pojmy boj o přežití a o život, přirozeného výběru apod.
Ke konfliktualistickým koncepcím patří celá kritická teorie společnosti, zejm. frankfurtská škola (Theodor Adorno, Max Horkheimer, Erich Fromm, Herbert Marcuse), která se inspirovala k. marxovským i psychoanalytickým. Obecná kritická teorie má svou mediální verzi v neomarxistické teorii médií, zaměřené na kritiku médií jako nástrojů vládnoucí třídy, šířících dominantní ideologii, upevňujících status quo, podporujících kulturní průmysl a zabraňujících sociální změně.
V rámci mediálních studií se obě koncepce -- konsenzuální i konfliktualistická -- setkávají i střetávají. Konfliktualistická teorie vnímá média jako "služky" dominantních a socioekonomicky nejsilnějších skupin. Z konsenzuálního či funkcionalistického hlediska jsou média společenským subsystémem přispívajícím k dynamické rovnováze sociálního systému, např. přinášením informací pro volbu občanských rozhodnutí, zastáváním veřejného zájmu, výkonem tzv. watch-dog role, poskytováním platformy pro pluralitu názorů a pro setkávání agendy mediální, politické a veřejné (viz též agenda-setting). viz též paradigma alternativní; paradigma dominantní; škola frankfurtská; teorie médií marxistická; teorie médií neomarxistická [pet]
SOUVISEJÍCÍ LITERATURA
Coser, L. (1967). The Function of Social Conflict. New York: The Free Press.
Dahrendorf, R. (1959). Class and Class Conflict in Industrial Society. Stanford, CA: Stanford University Press.
Dahrendorf, R. (1991). Moderný sociálny konflikt. Esej o politike slobody. Bratislava: Archa.
Klofáč, J., Tlustý, V. (1965). Soudobá sociologie. Praha: Nakladatelství politické literatury.
Šubrt, J. (2001). Postavy a problémy soudobé teoretické sociologie. Praha: nakladatelství IZV.
konstruování reality ve zprávách
antipozitivistické pojetí vztahu mezi zpravodajskými mediálními obsahy a skutečností. Vychází z konstrukcionistické teorie reprezentace reality a z konstruktivistického paradigmatu ve filozofii, gnozeologii a sociologii. (viz též reprezentace reality, její teorie; teorie sociální konstrukce reality) Z tohoto hlediska, inspirovaného skepsí k subjekt-objektovému dualismu a k možnosti konečného poznání nezávisle existující skutečnosti, nejsou masová média ani jejich zpravodajské obsahy vybaveny schopností mimetického zobrazování skutečnosti. Realita z tohoto pohledu zpravodajské obsahy nepředchází a neodráží se v nich, ale vzniká (je konstruována) teprve ve chvíli, kdy je definována. (viz též teorém Thomasův) Realita jako sociální fakt do sociální komunikace vstupuje jedině jako interpretace reality. Dokud není skutečnost interpretována či definována, je z hlediska sociální interakce neuchopitelná; resp. vlastně neexistuje.
Jedním z nejmocnějších sociálních aktérů, kteří jsou angažováni v oblasti interpretování, definování, a tedy i vytváření či konstruování reality, jsou masová média. Vznik reality v masových médiích a jejich zpravodajských obsazích potom probíhá za účasti publika tak, že masová média nekoordinují své významy s realitou na nich nezávislou, ale naopak na straně publika dochází ke koordinaci skutečnosti s mediálními významy. Status skutečnosti získávají jen takové úseky skutečnosti, které jsou stvrzeny v mediálním zobrazení. Realita podléhá permanentnímu procesu srovnávání s mediální produkcí a bloky skutečnosti, které nemají mediální předobraz, z kategorie "skutečnost" vypadávají, nejsou registrovány, není jim připsán status reality.
U zpravodajských obsahů masových médií je popsána řada konkrétních technik, jejichž důsledkem je vznik mediálních konstruktů. Mediální pracovníci (viz též komunikátor) aplikují tyto techniky většinou nevědomě, jsou spíše doprovodným projevem samopohybu aparátů mediálních organizací a pravidel jejich provozu. (viz též rutiny mediální; hierarchický model vlivů na obsah sdělení)
Základním principem vzniku konstruované skutečnosti ve zprávách je princip selekce, jmenovitě selekce témat, událostí a aktérů. (viz též agenda-setting) Mediálně konstruovaná skutečnost je v zásadě transformací mimomediální skutečnosti a k této transformaci dochází nezbytnou redukcí velké množiny všech nabízejících se událostí na mnohem menší množinu mediálně akceptovaných událostí (neboli zpráv). Při analýze procesu redukce velkého množství disponibilních událostí na mnohem menší množství zpráv lze rozlišit jeho příčiny a jeho výsledek.
Výsledkem je selekce v oblasti událostí, témat či aktérů; příčiny konstruování reality podrobně rozebírá tzv. organizační analýza v hierarchickém modelu vlivů na obsah. Ten popisuje různé faktory podmiňující podobu zprávy a vysvětluje, jak vzniká neodstranitelný rozdíl mezi mediálním obrazem skutečnosti a skutečností samou. Příčiny konstruování reality ve zprávách neboli tzv. vlivy na obsah lze podle hierarchického modelu rozdělit na příčiny ideologické a příčiny či faktory selekce událostí organizační. O ideologických příčinách lze hovořit tehdy, jestliže je kritériem selekce událostí a sítem propouštějícím jen jisté aspekty skutečnosti snaha upřednostnit jeden světonázor či určitou politickou orientaci před jinými. K uplatnění organizačních příčin konstruování reality ve zprávách pak dochází vždy, neboť jsou důsledkem organizace práce v rámci provozu mediální organizace. Pamela Shoemakerová a David Reese tyto příčiny označují mj. jako mediální rutiny.
Zásadním příspěvkem ke studiu mediálních rutin jakožto organizačních faktorů konstruování reality ve zprávách je pojednání Guye Tuchmanové Making News. A Study in the Construction of Reality z r. 1978. (Historicky první mediální rutinou popsanou Davidem Manningem Whitem v r. 1950, jejímž výsledkem je selekce událostí, je však princip gatekeepingu a role gatekeepera.)
Tuchmanová přichází s dalšími typy vlivných rutin, které de facto tvoří soubor principů konstruování reality ve zprávách. Patří k nim zejm.: a) personální obsazení události; b) předurčení událostí novinářem; c) prostorový a časový aspekt zpravodajské sítě; d) časová typizace událostí.
Vedle faktorů konstruování reality ve zprávách popsaných Guye Tuchmanovou poukazují další výzkumníci (Klaus Schönbach aj.) např. na faktor tzv. synchronizace zpráv a komentářů. Při souběžném pozorování činnosti zpravodajů a komentátorů bylo zjištěno, že v některých případech se nejprve rozhoduje o tématech komentářů a teprve v druhém sledu jsou do zpravodajské části médií zařazována fakta, která komentáře podporují. Status zprávy je tedy přisuzován jen událostem, které jsou kompatibilní s míněním obsaženým v komentáři. Schönbach dále rozlišuje explicitní a implicitní směšování zpráv a komentářů. Explicitním míšením má na mysli případy, kdy je komentář v podobě hodnotících soudů zabudován přímo do zprávy; o implicitní míšení se jedná tehdy, jsou-li k uveřejnění vybrány pouze zprávy podporující jinak prostorově oddělené komentáře. Druhý případ, kdy jsou zpravodajské obsahy a komentovaná část médií (např. deníků) oddělené a vzájemně nekontaminované (zpravodajství každého média je specifickou hypotézou o skutečnosti a mnohost těchto hypotéz pozná čtenář až ve srovnání většího množství zpravodajského pokrytí událostí v různých médiích), chápe Schönbach jako tzv. pluralismus v trafice.
Z obecného hlediska gnozeologie médií patří konstruování reality ve zprávách pod hlavičku teorie konstruování reality v médiích. Ta je dále součástí konstrukcionistické teorie reprezentace reality, která představuje protipól reflexivní teorie reprezentace reality. (viz též reprezentace reality, její teorie) Konstrukcionistická a reflexivní teorie se liší v základním gnozeologickém předpokladu.
Reflexivní teorie počítá s předem existující skutečností, kterou systémy protokolace skutečnosti (např. masová média) dovedou více nebo méně věrně odrážet (v případě médií stupeň shody mezi skutečností a jejím mediálním odrazem určuje míru objektivity).
Podle konstrukcionistické teorie vzniká skutečnost až v důsledku definiční schopnosti záznamových soustav skutečnosti (např. masových médií); před aktem symbolického uchopení a vyjádření realita jako sociálně relevantní veličina neexistuje. V návaznosti na Petera Bergera a Thomase Luckmanna jsou masová média v tomto pojetí chápána jako jeden ze sociálních konstruktérů sociální reality.
Winfried Schulz pojímá rozdíl mezi reflexivní a konstruktivistickou teorií médií jako spor tzv. a) ptolemaiovské a b) tzv. kopernikovské logiky.
Ptolemaiovská logika odpovídá reflexivní teorii. Mediální komunikace je v mezích této logiky vykládána jako nástroj záměrného vychýlení jinak poznatelné, dostupné a pravdivě zpodobitelné skutečnosti, resp. její reprezentace. Ptolemaiovská logika v mediálních studiích vede k zaměření pozornosti na výzkum zákonitostí toho, jak vzniká rozchod mediálního zobrazení se skutečností. Jedná se např. o výzkumy negativity a senzacechtivosti mediálních obsahů, stereotypů v zobrazování etnických minorit či žen, disproporčního referování o kriminalitě, ideologického zatížení médií. (viz též ideologie; teorie médií marxistická; teorie médií neomarxistická; studia kulturální) Ptolemaiovská logika podle Schulze vychází z toho, že masová média jsou ve společnosti cizorodým prvkem; jakousi technikou nasazenou proti vyváženému zprostředkovávání skutečnosti a schopnou manipulovat obrazem světa v zájmu toho, kdo má nad nimi kontrolu. Podle ptolemaiovské logiky nic nebrání objektivnímu přenosu skutečnosti prostřednictvím masových médií, neboť tato skutečnost neproblematicky existuje -- zájmy figurující v řízení masových médií však využití této možnosti systematicky znemožňují a zneužívají masová média k manipulaci obrazem světa tak, aby výsledné sdělení bylo pro ně výhodné.
Kopernikovská logika odpovídá konstruktivistické teorii. Z tohoto hlediska není realita apriorním předmětem, ale výsledkem komunikace. Realita vzniká až jako intersubjektivní dohoda na tom, co budeme za realitu považovat.
Před započetím komunikační licitace o to, co bude a nebude zahrnuto pod pojem "skutečnost", žádná skutečnost jako sociálně relevantní fakt neexistuje. Média v tomto smyslu nejsou chápána jako potenciální "škůdci" v rukou těch, kdo chtějí zfalšovat předem existující skutečnost, ale jako spolutvůrci sociální skutečnosti, která by bez příspěvku médií vůbec neexistovala. Aspekty mediální reality, které ptolemaiovská logika kritizuje jako důsledky špatného fungování médií (zejm. jako nedostatek mediální etiky nebo profesionality novinářů), jsou touto optikou nahlíženy jako nevyhnutelné vedlejší účinky, či dokonce žádoucí funkce komunikace.
V rámci konstruktivistické kopernikovské logiky lze nadto dále rozeznávat: a) umírněný proud, který má sociologicko-empirickou (výzkumnou) tradici; b) radikální proud, který zastupují zejm. filozoficko-spekulativní úvahy.
Umírněný konstruktivismus v mediálních studiích není v odmítání nesporné, předběžně existující sociální skutečnosti zcela ortodoxní. Připouští sice, že předmediální skutečnost existuje, masová média ovšem nikdy nemohou být jejím adekvátním zachycením vzhledem k inherentním principům svého fungování. Rozchod mediální reprezentace se skutečností z tohoto pohledu není záměrem manipulátorů, ale nedílnou a neodstranitelnou součástí fungování masových médií. Mezi klasická výzkumná témata umírněného konstruktivismu proto náleží např. zpravodajské hodnoty, ověřování kultivační teorie Georga Gerbnera, spirála mlčení Elisabeth Noelle-Neumannové nebo funkce agenda-setting. Do umírněného konstruktivismu patří i zájem o to, jak se na konstruování reality v masových médiích podílejí mediální rutiny jako nedílná součást provozu mediální organizace. Zvláště v umírněné kopernikovské logice má své místo i koncept objektivity. Ne však jako dosažitelná vlastnost médií či novinářů, ale spíše jako abstraktní cíl, který je třeba stále sledovat, ačkoli jej nikdy nebude dosaženo. (viz též kvality informační) Podle umírněných konstruktivistů je třeba pojem "objektivita médií" chápat velmi restriktivně. Objektivita je možná, ne však jako univerzálně pravdivá reprezentace dané skutečnosti, ale jen jako dočasná, provizorní, kontextová a intersubjektivně ověřitelná shoda mezi mediální verzí skutečnosti a verzí jejích svědků a zdrojů, které o ní poskytly informace. O objektivitu tedy masová média mohou usilovat jen tehdy, jestliže ji definují jako shodu těch, kteří sdílejí tentýž kontext události a vzájemně o ní komunikují. Jiným minimalistickým pojetím objektivity, typickým pro umírněný konstruktivismus, je její definice jako souboru profesionálních standardů při sběru, zpracování a distribuci popisu událostí médii.
Radikální konstruktivismus chápe princip konstruování reality v médiích bez omezení. Například zástupci něm. radikálního konstruktivismu Klaus Merten, Sigfried Schmidt a Sigfried Weischenberg uvádějí, že "neexistuje žádná na systému nezávislá, objektivizovaná ontologická realita, nýbrž tolik skutečností, kolik je systémů jejich pozorování. Existuje jen cesta vytváření různých návrhů skutečnosti podle různých kognitivních a sociálních podmínek pozorovatele."
Tento přístup vychází ze základního kréda Petera Bergera a Thomase Luckmanna, kterým je oponentura subjekt-objektovému dualismu, resp. osvícenskému názoru, podle něhož existují dva na sobě nezávislé řády, resp. řád objektů a řád subjektů. Podle Bergera a Luckmanna se však subjektivní a objektivní mísí: subjekt, který pozoruje objekt, je pozorováním současně zpětně ovlivňován. Potřeba věřit v pevnou skutečnost nezávislou na subjektivním úhlu pohledu ovšem vede podle Bergera a Luckmanna k antropologické konstantě zapomínání. Odtud vychází základní teze principu sociálního konstruování sociální skutečnosti, která platí i pro masová média: skutečnost, kterou pokládáme za objektivní, je pouze objektivizovaná (zejm. činností institucí), protože máme potřebu zapomínat, že sociální svět je výsledkem mezilidské dohody a chováme se k němu, jako by byl spolehlivou objektivní daností.
Přístup radikálních konstruktivistů dále dovádějí k úplnosti např. Niklas Luhman nebo Paul Schönhagen. Druhý v návaznosti na prvního doporučuje rozlišovat při úvahách o mediálním konstruování reality mezi konstrukty prvního a druhého stupně. Výchozího bodu, v němž začíná konstruktivistická činnost médií, se podle Schönhagena vlastně nelze dobrat. Materiál, z něhož masová média různými strategiemi (jež popisuje spíše umírněný proud konstruktivismu) budují skutečnost, je opět již sociálně zkonstruován jinými institucionálně zařazenými jednotlivci. Pracovníci masových médií tyto konstrukty pouze selektují, hledají mezi jejich fragmenty vzájemné vztahy, podobnosti a odlišnosti. Masová média tedy z tohoto úhlu pohledu pracují s konstrukty prvního stupně a vytvářejí z nich konstrukty druhého stupně.
Ve fr. filozofii médií je nejvýraznějším představitelem radikálního konstruktivismu Jean Baudrillard, který k tomuto proudu přispěl zejm. výklady pojmů simulace a simulakrum. viz též agenda-setting; hierarchický model vlivů na obsah sdělení; kvality informační; organizace mediální; reprezentace reality, její teorie; teorie sociální konstrukce reality [ir, jn]
Ukázka je z knihy:
Vydalo nakladatelství Portál - www.portal.cz