Aň si chudý nebo bohatý, i když si to dnes vůbec nepřipouštíš, jednou určitě zemřeš ! Jaké budou přitom tvé prožitky a prožitky Tvých bližních ?
Smrt s úsměvem
Aň si chudý nebo bohatý, i když si to dnes vůbec nepřipouštíš, jednou určitě
zemřeš ! Jaké budou přitom tvé prožitky a prožitky Tvých bližních ?
Noviny nás denně zaplavují zprávami o předčasné smrti lidí při haváriích, ve válkách
a teroristických
útocích, seznamují nás s průběhem vražd. Méně již informují o způsobené
dlouhodobé depresi a velkém utrpení pozůstalých. Málo se dovíme o umírání osamělých
a opuštěných lidí. Proto bych chtěla uvést možný lepší obraz konce života, jak
jsem jej sama poznala.
Silně vzpomínám na svého pradědečka, kterému jsem říkala dědunka.. Jako mladý
chlapec odešel po vyučení do světa. Nejdříve do Rakouska a později se svými příbuznými
do Ameriky. Po návratu svým živým vyprávěním nás motivoval k tomu, abychom i my děti
se šly jednou do toho světa podívat. Naučit se něčemu novému, podívat se jak se žije
a pracuje jinde. Celý život si tuto touhu neseme ve svém srdci a snažili jsme se ji
alespoň v míře, kterou nám okolnosti dovolily, realizovat.
I když dědunkovi mnoho nechybělo do devadesáti let, jiskřil humorem a uměl spojovat
nitky rodinného života překrásným vyprávěním o tom, co se v rodině stalo, co se přihodilo,
co stojí za vzpomínání.
Nejvíce mne však dojímá vzpomínka na dědunkův tichý odchod ze světa živých. Byl
den před Štědrým dnem. Krátce po obědě mě dědeček zašeptal, abych došla pro
maminku, že umře! Vyděsila jsem se, protože se nezdál nemocen. Rychle jsem přivedla
maminku a silně vzlykala.
Dědeček ležel v posteli a zaslechl můj pláč. Potichounku zašeptal: "Neplač
holčičko moje, vždyň já budu jenom chvíli spát". Maminka mně stiskla ruku. Obě
jsme pochopily, že ani v této těžké chvíli, kterou nemohl silou vůle změnit, nás
nechtěl zarmoutit. Vždyň se i před svou smrtí pousmál.
Tak zemřel můj dědunka, v přiměřeném věku, klidně, bezbolestně, v kruhu svých
blízkých, s úsměvem na rtech.
Autor: Milada S.