Na babičkovskou roli jsem se velmi těšila. Období mezi tím, kdy vlastní děti odrostly a odešly z domu, a narozením první synovy dcery, bylo pro mě takové prázdné. Když přišla na svět Adélka, byla jsem štěstím bez sebe. Představovala jsem si, jak mladým pomáhám, drandím s kočárem, hlídám, čtu pohádky, kupuju hračky… Chtěla jsem být tou hodnou rozmazlující babičkou, na kterou se vnoučata těší. Jenže moje snacha nechce, abych se s nimi vídala! Prý bych je zkazila...
Mému synovi Lukášovi je pětatřicet let, jeho ženě Karolíně o tři roky méně. Manželé jsou čtyři roky, poznali se v práci – oba jsou učitelé. Karolína mi vždy připadala trochu afektovaná, ale vycházely jsme spolu celkem dobře a hlavně jsem viděla, jak ji Lukáš miluje, takže jsem byla šťastná, že našel tu pravou.
Ještě před svatbou si spolu pořídili starší domek na vesnici pár kilometrů od našeho města. Zatímco ho rekonstruovali, bydleli u nás. Bylo to docela složité období, náš byt není nijak velký, museli jsme si v lecčems vyjít vstříc. S Karolínou jsme se trochu střetávaly hlavně v kuchyni.
Já jsem, přiznávám, ještě taková ta stará škola. Mám ráda poctivé jídlo, klasickou českou kuchyni, ne nějaké moderní vymoženosti. Kdežto Karolína je typická moderní žena, která se zajímá o všechny trendy. I Lukáš si z ní často dělával legraci, aby to s tou svojí bioválkou nepřeháněla. Pokaždé odpovídala, ať je rád, že jí jednou poděkuje.
Krátce po svatbě, to už byla Karolína těhotná, domek dokončili a odstěhovali se. Byla jsem i docela ráda, přece jen už jsme s manželem zvyklí na svůj klid. O to víc jsem se těšila, až snacha porodí a budeme si užívat vnoučátko.
Snacha má panickou hrůzu z infekce
Že to nebude tak jednoduché, se ukázalo okamžitě po porodu. Trvalo skoro tři týdny, než jsme dostali povolení přijet se na malou Adélku podívat! Prý abychom nepřinesli nějaké bacily. Snacha nám miminko vůbec nepůjčila do ruku, směli jsme se na něj dívat jen do kočárku a to nám ještě začala cpát roušky. Naštěstí Lukáš měl dost rozumu, aby zasáhl. I tak se na nás ale celou návštěvu dívala podezřívavě, jako bych byli pro novorozeně nějak nebezpeční.
Přičítali jsme to tehdy rozbouřeným hormonům a poporodním náladám. Až bude po šestinedělí, postupně se to uklidní, přestane být tak úzkostlivá, uklidňoval mě manžel. Jenže se mýlil. Karolínin strach – snad až obsese – postupně narostl do nevídaných rozměrů. O dítě se začala panicky bát. I Lukáš z toho byl nešťastný, nechtěla k Adélce pustit pomalu i jeho.
Kdykoli jsme chtěli na návštěvu, museli jsme se ohlásit minimálně tři dny předem, v bytě pak zřejmě probíhaly nějaké velké manévry. Návštěva měla striktně vymezený čas a pevně daný řád. Podívat do kočárku nebo do postýlky bylo všechno, co jsme směli.
Nepatrné zlepšení přišlo jen v období, kdy byly Adélce dva roky a Karolína byla podruhé těhotná. Soustředila se víc na blížící se porod a čas od času nám dovolila, abychom aspoň povozili kočárek. Neobešlo se to ale bez milionu příkazů a povelů, co a jak je třeba udělat. Mého muže to tak znechutilo, že prohlásil, že na nějaké komandování ve svém věku není zvědavý a že bude kočár vozit, až se snacha vzpamatuje. Já jsem ale o kontakt s vnučkou nechtěla přijít, a tak jsem vždy vzala auto, dojela k nim a radši poslouchala půlhodinovou přednášku, abych si Adélku aspoň trochu užila.
Druhé dítě situaci ještě zhoršilo
Když se narodil Matyáš, vrátilo se všechno do starých kolejí. Dědeček a babička jsou potenciální přenašeči smrtelných nemocí, a tak za vnoučaty nesmí. Protože porod Matyáše byl předčasný a strávil několik dnů v inkubátoru, Karolína posedlost se ještě zhoršila. Miminko jsme poprvé viděli až po třech měsících – přes sklo okna!
Když nás odmítla pustit dál, bylo to moc už i na mě, a snažila jsem se dovnitř probojovat. Dost jsme se pohádali. My s mužem jsme argumentovali, že žádné dítě ještě na kontakt s babičkou a dědou neumřelo a že čím víc bude vnoučata izolovat, tím náchylnější k nemocem budou, až začnou chodit mezi lidi. Snacha křičela, že výchova je její věc a že jestli se nám to nelíbí, můžeme jít.
Nic jiného nám taky nezbylo… Bohužel už dokázala tak zblbnout i Lukáše, že ten je na její straně! „Mami, pochop to, prostě se o ně bojíme. Až budou starší, zlepší se to,“ vykládá nám do telefonu, když odmítá můj další pokus o návštěvu. Jenže já tomu nevěřím. Pokud je Karolína takhle posedlá už teď, s časem se to podle mě bude jen zhoršovat.
Nevidíme vnoučata vyrůstat
Nejde navíc jen o její strach z infekce, kterou bychom mohli zavléct. Stejně přistupuje třeba k jídlu – nic jiného, než co má nálepku bio, by dětem nedala, a i tak jejím sítem neprojde každý výrobek. Když jsem jednou řekla, že chci Adélce přinést čokoládu, dostala hysterický záchvat. „Nic takového moje děti nevezmou do pusy!“ ječela. Při další návštěvě mi chtěla prohlížet kabelku a nespustila mě na krok z očí, bála se, že vnučce něco podšoupnu tajně. Stejně nekompromisní je třeba i ve výběru materiálu oblečení, kosmetiky nebo hraček.
Před několika týdny už to přesáhlo všechny meze. Když se mi ani po čtvrthodinovém telefonátu nepodařilo vyjednat návštěvu, manžel mi vyrval sluchátko z ruky a zařval do něj, že dokud se „ta hysterická osoba nezačne chovat normálně, ani k nim nepáchneme.“
Mám pocit, že Karolína je ráda! Nemusí hledat výmluvy, proč k nim zase nemůžeme, je zavřené ve své ulitě, do které pustí jen Lukáše – a mám pocit, že i jeho spíš trpí. Jsem z celé situace nešťastná – přicházíme o to nejhezčí období, kdy vnoučata rostou jako z vody. Vidím, že i náš syn si uvědomuje, že to není v pořádku, ale drží s manželkou. Nemůžu mu to vyčítat, je to tak správně, ale měl by jí domluvit. Připadá nám, že tohle už je skoro na návštěvu psychiatra…
Alena, 63 let