Přítel mě před několika měsíci požádal o ruku. Tehdy jsem v návalu radosti, jakou po takové otázce zažívá asi každá žena, řekla samozřejmě ano. Ale postupně jsem stále víc na vážkách. Na partnerovi mi vždycky trochu vadilo, že se docela rád napije - a bojím se, abych neudělala chybu, když si ho vezmu.
S alkoholem byl kamarád od začátku
S Pavlem chodím přes tři roky. Seznámil nás kdysi společný kamarád na jedné narozeninové oslavě. Já byla tehdy sama, on taky, padli jsme si do oka. Zpočátku jsem to brala spíš jako takový letní flirt, kterému jsem nedávala moc dlouhého trvání, ale s přibývajícím časem se z toho vyklubal opravdový vztah.
Já jsem tehdy ještě dodělávala školu, jsem zdravotní sestra, Pavel už chodil do práce. Bydleli jsme dlouho každý zvlášť. I když mi několikrát nabídl, jestli se nechci přestěhovat k němu do většího bytu, než byla moje garsonka, odmítla jsem - dokud nebudu mít po škole, chci radši bydlet sama, abych měla v případě potřeby klid na učení.
Bylo to jedině dobře. V době, kdy jsem se školou finišovala, se z nás stali "víkendoví milenci" - přes týden jsme se vůbec neviděli a o víkendu to pak doháněli. Tehdy jsem si poprvé všimla, že je Pavel s alkoholem docela kamarád. Minimálně jeden víkendový večer jsme obvykle vyrazili s partou přátel někam do klubu nebo hospody a co byl schopen on sám vypít, to mě docela šokovalo.
V počtu velkých piv se klidně dostal i na dvojciferné číslo, jindy do sebe klopil panáky o sto šest. Nedělaly mu problém ani kombinace, které by podle mě porazily slona. Jeho přátelé sledovali můj údiv a smáli se. Jo jo, Pavel, ten "kalí úplně jinou ligu", říkali mi, ale zároveň mě ubezpečovali, že "on to s alkoholem umí", takže se nemám čeho bát.
Jak se vyvíjel Soni příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Vím, co si můžu dovolit, tvrdí
No, nevím, co znamená umět to s alkoholem. Faktem je, že jsem na to asi citlivější než většina lidí - můj otec si také rád přihnul, a než se s ním máma rozvedla, viděli jsme s mladší sestrou doma leccos. Od té doby mám sama alkoholu dost chladný vztah - nejsem vyloženě abstinent z přesvědčení, čas od času si dám skleničku vína nebo na oslavě panáka, ale opravdu je to s mírou. To, co jsem viděla u Pavla, se mi moc nelíbilo.
Když jsme spolu byli už déle, zkusila jsem se s ním občas na tohle téma pobavit. Ne že bych mu něco vyčítala, na to jsem si dávala pozor, spíš jsem se ho opatrně ptala, proč tolik pije, jestli to opravdu potřebuje, jestli mu to nějak nevadí. Pavel se vždycky smál a odpovídal, že můžu být v klidu, že se takhle jen o víkendu občas potřebuje odreagovat po týdnu v práci a že rozhodně není žádný alkoholik nebo notorik.
"Vím, co si můžu dovolit," ubezpečoval mě. A je pravda, že dlouho to tak opravdu vypadalo. Vlastně to tak vypadá víceméně i teď, možná jen dělám z komára velblouda. Ale faktem je, že co jsme se s Pavlem před víc než rokem sestěhovali a vidím ho denně, všímám si jeho zvyků daleko víc a některé mi opravdu začínají vadit.
Pokračování 3 / 4
I doma pije skoro každý večer
Když jsme spolu nebydleli, myslela jsem, že má alkohol spjatý výlučně s návštěvami hospod. Jenže pak jsem zjistila, že pije někdy i doma. Není to nic enormního, ale přesto se mi to nelíbí. Skoro denně si dá večer pivo, někdy i několik, u filmu, který si pustíme spolu o víkendu, je schopný vypít sám láhev nebo dvě vína.
Připadá mi to jako plýtvání penězi, hazardování se zdravím, na co takové velké dávky? To mu nestačí jedna dvě skleničky? A navíc jde občas do hospody i v týdnu, třeba s kolegy z práce se cestou domů staví na pár piv. A když jsme spolu třeba na výletě, automaticky řídím já, protože bez piva po obědě nebo vína k večeři by to nebylo ono. Bojím se, aby to nebyla počínající závislost, kdy si bude muset dát čím dál víc... K dobru mu musím přiznat, že jinak jí celkem zdravě a hodně sportuje, takže alkohol se na něm fyzicky nijak nepodepisuje, je pořád štíhlý a s pěknou postavou.
Spíš se mi zdá, že poslední dobou se to trochu podepisuje na jeho chování. Nevím, jestli to mám přičítat přímo alkoholu, nebo třeba alkoholem kompenzuje něco, o čem nevím - na přímý dotaz tvrdil, že vše je v pořádku a že si zkrátka chce dát večer doma pivo. Ale pak se na mě utrhl, že mi do toho vlastně nic není, že si pije za své a on že taky nezkoumá, kolik stála moje nová kabelka.
Pokračování 4 / 4
Jak poznat, jestli už nejde o závislost?
Po těchto slovech už jsem trochu zbystřila - připomnělo mi to právě kdysi otce, když se kvůli pití začal cítit provinile. Pak obvykle všechno otočil proti nám a odváděl od sebe pozornost přesně takhle. Pavel je jinak moc fajn, je na mě hodný, ani když se napije, nebývá to jinak - rozhodně v něm alkohol nevyvolává nějaké agresivní sklony, spíš je až moc veselý a mívá občas hloupé nápady, které musím korigovat.
Navíc když pracujete v nemocnici na směny, to poslední, co chcete po příchodu domů vidět, je chlap ve víc než povznesené náladě, jak s lahvemi okolo sebe chrní u zapnuté televize na gauči. A tak jsem najednou na pochybách. Co když bude časem pít ještě víc? A co když ho to nějak změní?
Chci mít samozřejmě děti a hlavně s ohledem na to tuhle věc tak řeším. Nerada bych je měla s mužem, ze kterého se jednou stane notorik, i když to tak teď třeba ještě nevypadá. Netuším, kde je hranice závislosti, kolik alkoholu je už prostě příliš. A je mi hloupé Pavla nějak testovat a zkoušet ho ultimáty typu "Dokaž, že vydržíš tolik a tolik dnů bez alkoholu". Na jednu stranu je mi s ním krásně, na druhou je tohle pro mě velký strašák.