Soňu posledních deset let tíží černé svědomí. Tají před svým mužem nemanželské dítě a pořád čeká, kdy spadne klec. Je z ní uzlíček nervů a svoje problémy musí řešit s psychologem.
Přiznám se, že posledních deset let jsem se v klidu nevyspala. Tíží mě svědomí a denně se bojím, kdy se provalí moje tajemství. Neumím si představit, co by se stalo, a možnost, že by mě můj manžel Ondra opustil, je pro mě noční můrou.
S Ondrou jsme spolu od našich dvaceti let. Dcera Klára se narodila rok po naší svatbě, kterou jsme měli v pětadvaceti. Teď je jí dvacet. O pět let později přišel na svět Filípek, kterému je nyní patnáct. O dalších dětech jsme nepřemýšleli, i když já bych se jim bývala nebránila. Ale doktor tvrdil, že už pravděpodobně neotěhotním, takže jsme to přestali řešit a radovali se z těch dvou.
Jak se občas stává, po deseti letech manželství na mě přišla krize. S Ondrou nám to klapalo, manželství fungovalo, děti byly fajn, jenže já měla najednou pocit, že jsem o něco přišla a že jsem si vlastně ani pořádně neužila. Byla jsem věčně nespokojená a protivná a nevěděla jsem si se sebou rady.
Pak jsem ale potkala Milana. Pracoval ve firmě, která sídlí vedle té mojí, takže jsme se často přes obědy potkávali v jedné místní restauraci, kde jsme po sobě pokukovali. Jednoho dne jsem tam obědvala a když Milan dorazil, bylo volné místo akorát u mého stolu. Přisednul si, dali jsme se do řeči a zjistili jsme, že si skvěle rozumíme. I on byl ženatý a měl dvě děti. Začali jsme se v restauraci potkávat téměř denně a náš vztah se prohluboval. Až mě jednoho dne Milan pozval večer na skleničku.
Můj manžel byl zrovna s dětmi na víkend u rodičů, tak jsem si řekla, že si vyrazím. Nakonec nezůstalo jen u jedné skleničky a Milan skončil u mě doma. Naše první milování bylo tak silné, že jsem tomu nemohla věřit. Od té doby z toho byla láska jako trám, ale ani jeden jsme nechtěli rozbíjet naše rodiny, takže jsme vztah drželi v tajnosti. U nás doma se mezitím uklidnila situace, protože jsem byla šťastná a nedělala jsem dusno.
Jenže o pár měsíců později jsem zjistila, že jsem těhotná. Samozřejmě ve mně hrklo jak ve starých hodinách, protože mi došlo, že otec může být jak můj manžel, tak můj milenec. Přesto jsem nedokázala jít tajně na potrat a po dítěti jsem moc toužila. S Milanem jsme se domluvili, že až se dítě narodí, zajde na DNA testy a do té doby zatím situaci řešit nebudeme.
Manžel se z třetího přírůstku do rodiny radoval, jen já jsem si těhotenství nedokázala pořádně užít, protože jsem netušila, co bude dál. Když se malý Patrik narodil, podstoupil Milan DNA testy, které ukázaly, že je syn skutečně jeho. Málem to se mnou seklo! Vůbec jsem nevěděla, kudy kam, v životě mě nenapadlo, že bych měla dítě s jiným mužem.
Nakonec jsme se s Milanem dohodli, že bude lepší, když všechno zůstane tak, jak je. Nechtěli jsme ničit životy našich partnerů ani našich dětí. Milan se samozřejmě se synem potkává, ale ten nic netuší a myslí si, že je to jen fajn strejda. Manžel je navíc z Patrika nadšený a hrozně si třetí otcovství užívá. A my s Milanem se pořád tajně vídáme i po těch deseti letech.
Možná to zní, jako by vlastně všechno bylo celkem v pořádku. Jenže moje svědomí mi nedá spát. Denně myslím na to, kolika lidem lžu, v noci mě budí noční můry s nejrůznějšími scénáři, co by se mohlo stát, kdyby pravda vyšla najevo. A ona jednou vyjde, to je jasné.
Zatím se jenom modlím, aby Patrik neměl nějaký úraz nebo nemoc, kdy by potřeboval třeba darovat krev, protože pak by se všechno provalilo. Ze stresu a nervů už jsem se jednou zhroutila a pravidelně navštěvuji psychologa, protože jinak nevím, jak bych to celé ustála.
Vím, že jsem udělala strašnou hloupost a tohle je můj trest. Jenže nechci žít do konce života ve strachu a také nechci nikomu ublížit. Je vůbec z takové situace cesta ven?