Komentáře k článku zpět na článek

Dáda 9. 8. 2019 | 10:51

Paní naprosto chápu,prožila jsem si přesně to samé , je to strašné,chce to myslet na vše hezké a pomalu to přebolí

helza 29. 7. 2019 | 10:20

K tomu kouření. Dnes se ví, že pasivní kuřák je ohrožen nemocemi z kouření stejně, jako ten aktivní. Některé studie dokonce říkají, že i více, vzhledem k tomu, že aktivní kuřák s dehty a ostatními karcinogeny vdechuje především nikotin, zatímco ten pasivní pouze ty karcinogeny. Nikotin sám o sobě je považován za terapeutický prostředek k léčbě poruchy pozornosti, Alzheimerovy choroby, Parkinsonovy choroby, Tourettova syndromu, syndromu spánkové apnoe, obezity, ulcerózní kolitidy a zánětlivých poruch pokožky.

helza 29. 7. 2019 | 10:06

@Ivančický patriot: Jako Brňačka možná ano. Je to relativní. My teď bydlíme na malé vesničce - má 360 obyvatel, takže snad malá je. Ale možná bych ji po přestěhování z Olomouce vnímala jako malou i kdyby byla podstatně větší. Pořád totiž nevím, jak to s články je, zda si je paní Laura opravdu od základu vymýšlí, nebo
zpracovává co kde najde, případně dopisy. Moje kamarádka před časem do Dámy totiž psala a její dopis byl zde, v článcích, otištěn. Dost se rozčilovala nad tím, že byl upravený, nicméně byl upraven tak, aby se vůbec dal otisknout, jeho podstata zůstala. Kdyby do něj redaktorka nezasáhla, asi by se nedal otisknout vůbec, kdyby jej učesala víc, asi by autorka vyletěla z kůže úplně. Jak je to s kterým konkrétním článkem netuším, ale myslím si, že nazvat Ivančice malou vesničkou, mohla i žena, která pochází z Brna. Možná tu velikost posuzuje podle toho, zda se lidi mezi sebou znají, nebo zda žijí v naprosté anonymitě.

Míla 28. 7. 2019 | 20:30
Jana 28. 7. 2019 | 19:48

@fizulka: Mrzí mne,že můj příspěvek tak vyzněl.Rozhodně nejsem z těch lidí,kteří nezažili ztrátu nejbližšího.
Ale mám zkušenosti s lidmi kteří se v žalu utápějí mnoho let,sami sebe pořád litují,vidí jen tu svou bolest a okolí je nezajímá.
Na mne pisatelčin příspěvek dělá dojem sebelítosti,nemohu si pomoci.

fizulka 28. 7. 2019 | 18:44

@Jana: Milá Jano, mluvíte tak, jako všichni, kteří ztrátu nejbližšího nezažili. Tato bolest je nesdělitelná, trvalá. Lze ji vzít na vědomí, nelze však zapomenout. I když časem trochu otupí, další život už není to, co předtím. Se sebelítostí to nemá nic společného.

Jana 28. 7. 2019 | 18:00

Takový je život,bohužel.Rakovinou onemocní i mladí lidé a i děti.
Napadá mne že 5let od ůmrtí manžela je jistě dost dlouhá doba,aby si paní všimla,že na světě existují i věci jako jsou různé koníčky,sport,zájmové skupiny lidí kteří pořádají různé akce.
Ještě mne napadlo co by asi dělala,kdyby neměla žádného vnuka,na kterého by se mohla upnout.V žádném případě nechci zlehčovat její bolest ze ztráty manžela,to si musí každý odžít sám a u každého to trvá různou dobu.
Je potřeba ale žít dál,ne přežívat a denně se litovat.Protože to že mi před 5ti lety zemřel manžel a já tu ted chudinka zůstala sama,to už je sebelitování se.Docílí se tím jedině rozvoj deprese.

Elynor 28. 7. 2019 | 17:47

No, kouřit přestala... To hodně lidí. Někteří přestanou kouřit mnohokrát za život. O tom, že jim to vydrží chvíli a pak zase začnou, už se příliš nezmiňují. A o chození s cigaretou na balkon vím taky svoje. Exmanžel chodil kouřit na balkón, většinou. Ale když byl například sám doma a venku mrzlo... takže záclony, koberce, nábytek atd. stejně postupně načuchly kouřem. Pravda, nebylo to tam tak uzené jako u rodičů mého exmanžela, kteří kouřili oba jak tovární komíny, a to naprosto bez zábran, ale poznat to bylo. Pak taky občas přijde člověk někam mezi cizí lidi, kteří kouří, čili sečteno - za svůj život i nekuřák, který nikdy cigaretu do úst sám nevložil, může vydýchat slušnou porci kouře od svého okolí. A protože zákon schválnosti funguje i v tomhle, tak ti silní kuřáci často umřou na něco úplně jiného, než na chorobu, kterou by si kouřením způsobili. Stejně jako sportovci můžou umřít na selhání srdce, zatímco tlustej lenoch může mít srdce jako zvon. To je právě to, že svět není spravedlivej.

Ivančický patriot 28. 7. 2019 | 17:16

@helza: A to je přesně ono. Ta paní Laura, co to píše asi moc paty z Prahy nevystrčila. Pro ni bude vesnice všechno. Ale hrdinka o které je příběh prožila v tom desetitisícovém městě půl života a malou vesnicí by ho nazvala dost těžko.

Rena 28. 7. 2019 | 16:42
mambule 28. 7. 2019 | 11:54

Rambíša: "Ale pro klid v domě jsem kouřit přestala" tedy paní z článku.
Ostatně ne každý kouří doma ostatním pod nos. Já s tím puchem chodím na terasu, bez ohledu na denní či roční dobu.

Rambíša 28. 7. 2019 | 10:21

Nějak se mi to nelíbí....Dceři bylo v době úmrtí otce 17 let a žila už s přítelem v Německu? No,dejme tomu...Jinak,na rakovinu plic mi zemřela máma,která nikdy nekouřila,ale jen seděla léta v kanclu se 3 kouřícími kolegyněmi. Takže i pán mohl být v podstatě pasivní kuřák za přispění manželky.

Elynor 28. 7. 2019 | 09:10

Inu, svět prostě není spravedlivý - aspoň podle měřítek jednotlivých lidí ne. Taky mívám někdy dojem, že někteří lidé odešli zbytečně brzo, zatímco pár zmetků, kterých by dle mého nebyla škoda, tady straší pořád. Ale jelikož o tom jaksi nerozhoduju, nezbývá mi, než se s tím v mezích mých možností smířit. Každý má nějaký svůj způsob, jak se vyrovnávat s nepřízní osudu, a rozhodně si nemyslím, že prášky a alkohol jsou nějak běžné, nebo snad dokonce převažující, jak naznačuje článek. Dřív bylo zvykem dodržovat určitou dobu smutku, a mělo to konkrétní podobu, co a jak má člověk nosící smutek za bližního dělat, dodržovat, jak se oblékat, chovat atd. Byl to v podstatě rituál. A osobně se domnívám, že to mohlo dost lidem pomáhat, protože se po nějakém čase už nemohli dočkat, až s tím budou moci přestat, a ten oficiální smutek odložit, přestat tento rituál dodržovat. Dneska se to už neočekává, takže lidi si to tímto "veřejným" způsobem nemohou odžít, a musí volit jiné cesty. Nevím, jestli paní z článku zvolila nejlépe, vlastně jen vyměnila jednu závislost za jinou - předtím visela na manželovi, teď na vnukovi, jako by neměla svůj vlastní život, a potřebovala nějaký ten objekt, ke kterému vzhlížet. Je to pořád lepší, než ty léky, ale taky to není žádná výhra.

helza 28. 7. 2019 | 08:47
mambule 28. 7. 2019 | 08:22

Několik poznámek k tomuto článku. Mezi nemocnými rakovinou plic je 90 % kuřáků a 10 % nekuřáků. Nekouřit je tedy dobrá prevence, i když ne stoprocentní. Rada pana Luboše byla správná.
Psychiatrička neprojevila opravdový zájem - ani nemohla. Kdyby se vciťovala do problémů svých pacientů, brzy by sama psychicky onemocněla. Úkolem zdravotníků i ostatních pomáhajících profesí je pomáhat, nikoliv prožívat. Tím by se sami zničili.
Co se týče lékům proti depresi: podle mého názoru je nutné si smutek po tragédii odžít, je to zcela přirozená emoce a pokoušet se ji uměle likvidovat je stejně nesmyslné, jako kdyby si chtěl někdo pomoci od velké radosti. Obojí patří k životu. Něco jiného jsou endogenní deprese bez zjevné vnější příčiny, ty se mají léčit.
Sama jsem se propadla do velkých depresí poté, co moje jedenáctiletá dcera onemocněla nevyléčitelnou DM1. Jít si pro prášky mě vůbec nenapadlo a svůj stav jsem považovala za přirozený vzhledem k tomu, co dceru potkalo. Dokonce jsem v té době i přestala kouřit, neboť ani cigareta mi nedokázala zlepšit náladu, což za běžných situací dokáže. (Později jsem zase kouřit začala, to jsme prostě my kuřáci se slabou vůlí.)
Naproti tomu moje tchyně po smrti švagra začala užívat antidepresiva a z deprese z úmrtí v rodině se léčí už 10 let (nechci dávat smajlíka, když je to vlastně smutné).
Tedy myslím si, že paní Soňa jde správnou cestou, smutek si prožívá a léčí láskou k nejbližším. Platí, že čas zahojí všechny rány, jen to holt někdy trvá dlouho. V jejím případě by patrně hojení urychlil častější kontakt s dcerou a vnukem, tedy měla by se vydat tímto směrem, pokud je to možné.

Ivančický patriot 28. 7. 2019 | 07:54

Přečtěte si také

Horoskopy

Od začátku pracovního shonu jste jako na jehlách, protože nejde nic podle vašich představ. Podívejte se…

Nejčtenější články

Doporučujeme