Říká se, že čas to špatné vymaže a mozek díky jakési sebeobranné schopnosti generuje jen to pěkné – dětství se po letech jeví idylicky, z pokažených vztahů zbudou vzpomínky na pár vtipných scének, které lze dát na večírku k lepšímu. Jenomže podvědomí si někdy dělá, co chce. To špatné nám servíruje ve spánku anebo ovlivňuje naše chování.
Přestože je metoda „zamést problémy pod koberec“ běžným řešením negativních životních situací, nevyřešené traumatické zážitky mohou způsobovat vážné problémy i mnoho let poté, co se traumatické zkušenosti odehrály. Nad špatnými vzpomínkami není dobré zavírat oči, vytěsňování jejich naléhavost sice odsune, ale nevyřeší. A to se jednoho dne zákonitě projeví – v neschopnosti žít spokojený život, v různých psychosomatických projevech i v poruchách, jakými jsou nespavost či deprese. K tomu, abychom se bolesti zbavili, ji potřebujeme intenzivně prožít. I když to znamená otevřít staré rány.
Rodinná traumata
Zkuste se někdy v klidu zamyslet nad tím, nikoli JAK budete či chcete řešit vaše stávající problémy, s nimiž se zrovna potýkáte a které vás trápí, ale PROČ vůbec tyto problémy měly šanci ve vašem životě nastat a rozvíjet se. Vezměme si třeba modelovou situaci: Nezvládáte jakékoli vypjaté a stresové situace, místo abyste je řešili, utíkáte před nimi. Překonat složitější situaci se ve vašich představách rovná přeplavání kanálu La Manche bez neoprenu a předchozího tréninku… Kvůli tomu nejste schopni většinu věcí dotáhnout do konce, radši to vzdáte, než abyste trochu zabojovali sami se sebou. Radši se budete potýkat se stále se zvyšujícími pocity méněcennosti, než byste riskli případný neúspěch na prohru.
Zkuste jít ve vzpomínkách zpět až do vašeho dětství. Zapátrejte v paměti, jak se k vám rodiče chovali v situacích, kdy jste měli překonat nějakou překážku, něco dokázat pomocí vlastní vůle, vytrvat v něčem navzdory všem potížím a nepříjemnostem. Pakliže se vám vybaví emotivní výlevy např. ve smyslu: „Stejně nikdy nic nedokážeš. Podívej, jaký jsi lenoch. Tvoje neschopnost je neuvěřitelná“, dopátrali jste se přesně toho, čeho jste měli. Jste u jádra problému, který je určující pro vaše typické chování – tedy utíkání před problémy, protože jak už přece říkali vaši rodiče: „Stejně nic nedokážeš…“
Na traumata z dětství vzpomíná i třiatřicetiletá Zuzana. Svou zesnulou matku dnes s odstupem vnímá s láskou. Jenomže dětství idylické rozhodně neměla. Její matka často křičela. Víc než jiní rodiče. „Vjeden moment byla klidná a za chvíli vybouchla jako sopka,“ popisuje Zuzana běžnou rodinnou atmosféru. Sama si z dětství odnesla do dospělosti obrovský strach. Strach, který ji paralyzuje a který jí nedovolí postavit se na vlastní nohy. Nedůvěřuje si a její vztahy nikdy netrvají déle než pár týdnů…
Jak vyléčit komplexní trauma
Americký psychiatr Mark Banschick rozlišuje tři typy silných negativních zážitků – akutní trauma, posttraumatickou stresovou poruchu a komplexní trauma. „Zažijete něco strašného. Třeba jste voják v Afghánistánu a před vašima očima vám zastřelí kamaráda. To je akutní trauma. Potom se vrátíte domů a žijete spokojeně měsíce, možná i roky. Až vás najednou začne popadat neodůvodnitelná úzkost a vaše sny se promění v noční můry – to je posttraumatická stresová porucha. Jenomže co když je vaše duše zraněná tisíci drobnými ranami, na které si už ani nepamatujete? To je pak komplexní trauma,“ píše psychiatr ve své práci.
Poslední zmiňované je i případ lidí, kteří si s sebou nesou různé křivdy, nespravedlnosti a negativní vzpomínky z dětství. Ať už nemohou „utéct“před příliš kritickými a sebevědomí srážejícími rodiči, nebo před neurotické matky, jsou zkrátka traumatizováni. Jejich zranění je intenzivní, protože vzešlo z rodinného prostředí. Když je dítě raněno někým, koho nezná, je to bolestivé. Když ho ale zraní někdo blízký, kdo ho vychovává, je to fatální. A když nemá dítě šanci před svým strachem utéci, bojuje, co to jde – anebo paralyzovaně ustrne a staví se do pasivní role.
Ani jedna taktika pochopitelně není ta správná. Člověk by měl rozhodně začít tím, že se pokusí odhalit pravděpodobné příčiny problematických vzorců svého chování. Ale druhá věc je, co s tím dál. Ideální je začít to řešit s terapeutem. Ten totiž mimo jiné pomůže v tom, aby měl člověk skutečně snahu se změnit. Tedy aby zpytování svého chování zároveň nezačal a neskončil s tím, že za všechno na světě mohou rodiče a okolnosti – a tečka. Minulost (ato ani tu špatnou) ze života samozřejmě nelze odstřihnout, je a vždy zůstane součástí každého člověka. Ale na druhé straně v životě dospělého člověka nemůže zastávat roli univerzálního viníka.
Jak se zbavit špatných vzpomínek?
1. Psychoterapie může pomoci identifikovat prožité trauma.
Mnozí si ani neuvědomují, co jejich neschopnost žít samostatně a naplno způsobilo. Přestože vidíme věci idylicky, je dobré nahlédnout pod povrch.
2. Smutek a žal vyžaduje jednání s rodičem. I když je ten, kdo trauma způsobil, dávno mrtvý, je třeba o něm mluvit, probírat závažné situace. Jen pokud přijmeme, že nám někdo ublížil, můžeme odpustit. A zabránit tomu, aby staré rány ovlivňovaly náš současný život.
3. Identifikujte své spouštěče. Každý, kdo žije s traumatem, ví, v jakých situacích je nejzranitelnější, kdy ho úzkost nejvíc paralyzuje. Je to při vypjatých, stresových situacích? Je to, když někdo křičí?
4. Spouštěče oživují minulost.
Máte na vybranou – ve stresové situaci můžete zareagovat zamrznutím, nebo útěkem, ale také tím, že se své chování budete snažit změnit.
5. Dobrá terapie vám pomůže uvědomit si vaše lepší stránky a posílit je.
I když si v duši neseme traumatické zážitky, nejsme jen zraněná, bezmocná stvoření, ale lidé obdaření různými talenty, schopnostmi a vlohami. Mnoho lidí si to uvědomí až díky léčbě.
6. Často se trauma vyskytuje společně s dalšími psychickými poruchami, jako je deprese anebo úzkost.
Správná diagnostika a medikace přinese úlevu. Pokud je terapie vedená dobře, lze nazírání sama na sebe jednou provždy změnit.
7. Duchovní rozměr je důležitý.
Nemluvíme jen o náboženské víře, ale o spiritualitě jako takové. Nesmírně posilující může být nejen bohoslužba, ale třeba i procházka. Je dobré myslet na zážitky, které dokážou duši povznést do jiných sfér.
Článek vyšel v časopisu Moje Psychologie 6/2013