Je-li člověk slabší nátury, musí asi denně přemýšlet o tom, že zlo ovládlo náš svět a jestli by snad nebylo celé lepší jít si hajnout na koleje.
To máte zloděje a vrahy kam se podíváš, politiky, kteří se handrkují jako pavlačové baby, prázdnou kasu tu i onde. Páchají se atentáty na nevinné lidi. V místech, kam jsme jezdívali na dovolenou, to vypadá jako na bojišti. A vlastně proč jako. Lidé na sebe vrčí víc než my, pejsci. Ne, aby si regulérně dali do čenichu, tedy do nosu, když už všechno překračuje své meze, oni na sebe číhají za bukem a tasí rovnou nožejky nebo pif paf pušky.Po celodenní práci si pustíte večer televizi a ejhle: moderátoři hlásí, že všechno je ještě horší, než včera.
Špatné zprávy na vás číhají všude. A když to nejsou zprávy v novinách či v televizi, tak je to třeba nějaká paní ze sousedství, která vás zastaví a začne lkát: „No to máme počasí, to je hrůza, mrzne, padá sníh, zalejzá to za nehty. To je horor, pani, povidam horor to je! A zase nám zdražili housky. A taky to vostatní. Vlastně všechno. Chcípnem hlady a nikoho to nebude zajímat. Voni to nakonec dělaj možná schválně, abychom netahali peníze z rozpočtu…“ Nevíte, jak vypnout sousedku, tak vypnete sebe. Domů dojdete jako robot, prásknete nákupem na zem a sebou na židli a tupě civíte před sebe. No a přemýšlíte, jak daleko to vlastně máte k těm kolejím...
Zakloníte hlavu, protože vás bolí za krkem a jak tak váš pohled klouže po okně, zastaví se na květináči, ze kterého už hodně dlouhou dobu kouká pořád jen to samé zelené lupení, které se jmenuje orchidej. Páni! Jak to, že jste si toho nevšimla dřív? Ona kvete! Krásné pestré květy, jeden vedle druhého, sedí na dlouhé stopce a vy máte dojem, že mluví: „Konečně si nás všimla, no že jí to ale trvalo!“ A pak vezmete na vědomí vašeho pejska, jenž se vám tře o nohy a když se mu podíváte do očí, vidíte tam jen čistou radost z toho, že jste doma. „No že ti ale trvalo,“ vyplazuje jazýček a dává hlavičku na stranu. Pohledem spočinete na naprasklém hrníčku, který i přes jeho handicap nemáte to srdce vyhodit, protože vám ho kdysi dala babička a máte ho prostě úplně jednoduše ráda. Pustíte si rádio a tam hrají někomu na přání a za chvíli dalšímu a když se zaposloucháte pozorněji, zjistíte, kolik je na světě lidí, kteří mají srdce na tom správném místě. A pak vám dojde: „No že mi to ale trvalo!“
Co vlastně? Přece to, že si nebudete pouštět špatné a negativní zprávy k sobě víc, než je bezpodmínečně nutné. Že se budete víc dívat kolem sebe a hledat. V zimě třeba pěkné zátiší se sněhem, i když vám ho spousta rozčvachtaného znepříjemňuje chůzi. Na jaře rozkvétající květiny, byť svádíte boj s jarní únavou a skóre je právě ve váš neprospěch. V létě stín nebo naopak sluníčko, podle toho, co vám vyhovuje víc a kde v klidu načerpáte novou energii. Na podzim spadané listí, protože má neuvěřitelně krásné barvy a tak zvláštně mokře voní.
Já jsem s paničkou došla k tomu, že špatných zpráv už bylo dost. Že je nejvyšší čas přestat čekat, až se karta obrátí a začít hledat si ty dobré. A úplně klidně se jimi i předávkovat.
Vaše Eni
ČTĚTE TAKÉ:
Vendula Svobodová dělá ze syna holčičku!
STAŇTE SE FANOUŠKEM DAMA.CZ NA FACEBOOKU