Spisovatelka Bianca Bellová: Dcera chce zfilmovat moji knihu Jezero

25. 2. 2018
Česká spisovatelka s bulharskými kořeny a britským manželem muzikantem Adrianem T. Bellem Bianca Bellová svým posledním románem Jezero oslnila čtenáře i literární kritiku. Za svoje dílo obdržela ceny Magnesia Litera, Česká kniha i Cenu Evropské unie za literaturu. Jezero se dočká překladu do patnácti světových jazyků, Bianca Bellová však už píše další knihu. Kde hledá inspiraci a jak kombinuje psaní s prací překladatelky a péčí o tři děti?

Vystudovala jsi VŠE, která s literaturou nemá příliš společného. Co tě přivedlo k psaní?

Já jsem psala vždycky, spíš se nabízí otázka, co mě přivedlo k ekonomii. Ale nechci být nevděčná, díky několika rokům, které jsem strávila na korporátní židli, dnes nemusím řešit střechu nad hlavou a můžu se věnovat věcem, které mě víc baví.

V jednom starém rozhovoru jsem se dočetla, že používáš „beta čtenáře“, aby ti knížku zhodnotili, než ji pustíš do světa. Jak zvládáš kritiku?

No to už ale bylo dávno, dneska už si víc věřím. Charles Bukowski někde říká, že autor nemá co publikovat text, kterým si není jistý, a já s tím souzním. Před vydáním můj text čte jedna dlouholetá kamarádka a pak samozřejmě redaktor. Oni mě upozorní na případné nesrozumitelnosti, nekonzistentnosti v čase, navrhují úpravy a podobně.

S prvním vstupem na literární kolbiště mě kritiky trápily, ale časem jsem pochopila, že to je nejbolestnější část tvůrčího procesu – totiž že jde člověk s kůží na trh a vystavuje se veřejné kritice. Ta už z principu nemůže být vždycky fundovaná a věcná. Když jste v literárním provozu nějakou dobu, začnete zjišťovat, že kritika může být i velmi osobní a s textem souviset jen povrchně. A tak už dneska recenze ani nečtu, i když jsou třebas laskavé.

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek

Takže už tě názory okolí neovlivňují?

Už vůbec. Člověk se nějak podvědomě snaží na základě čtenářské nebo recenzentské odezvy vědomě či nevědomě korigovat nebo zavděčit. Jenomže všem se stejně zavděčit nedá, a tak jako autorka stejně musím věřit ponejvíce sobě. Ostatně nepřipadá mi, že by se měl autor nutně účastnit diskuse o svém textu – to je věc kritiků a literárních teoretiků. Autor nechť píše ty nejlepší texty, co svede. Nikde není psáno, že dosáhne lepších výsledků, když si zanalyzuje dobře míněné rady kritické obce.

Pojďme se bavit o tom, kde hledáš inspiraci. Pořád ještě chodíš pro nápady do Riegerových sadů?

To jsem někde řekla, když jsem mluvila o svém románu Mrtvý muž. Můj nejmladší syn byl tehdy mimino v kočáře a já s ním hodně času trávila právě v Riegráku. Celý děj knihy se odehrává v parku, kde hlavní hrdinka promlouvá k jistému muži, a je to poměrně autentické, protože většina těch epizodních postav, které tam vystupují, má svůj reálný předobraz v návštěvnících parku.

Jak vlastně probíhá takový sběr inspirace?

Sběr probíhá v podstatě nonstop, 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Člověk musí mít neustále nahozenou udici, aby byl schopný reagovat, když náhodou zabere velká ryba. Anebo třeba malá ryba.

Kniha Jezero není tvoje prvotina, ale vynesla ti největší slávu. Očekávala jsi takový úspěch, když jsi román psala?

Ne, to jsem opravdu neočekávala. Připadá mi, že píšu pořád stejně, a ta změna tedy přichází zvnějšku. Jezero je ale zřejmě přístupnější širšímu okruhu čtenářů. A hlavně vyhrálo nějaké ceny, takže se o něm víc mluví.

Jaké jsou plány s knihou teď?

Já žádné plány nemám, při psaní takhle neuvažuji. Je pravda, že kniha má ke dnešku podepsané smlouvy na překlady do asi 15 jazyků a mí zahraniční nakladatelé budou chtít, abych knihu v jejich zemích jezdila podpořit. Což mě napůl baví a napůl odvádí od psaní, rodiny i práce, takže jsem v tomto ohledu trochu rozpolcená.

A co třeba filmová podoba tvého románu?

Nějaká nabídka na zfilmování přišla, ale zatím jsme se nedohodli. Nemyslím si, že by bylo nutné knihu za každou cenu zfilmovat.

Ty jsi napůl Bulharka, tvůj manžel je Angličan, žijete v Česku. Setkala ses ve vašem vztahu s kulturními rozdíly?

Jestli se ptáš na můj partnerský vztah, tak rozdíly ani ne. Spíš bych řekla, že je v Britech obtížnější číst a často je třeba si hodně domýšlet. A zdají se mi být o dost odpovědnější než čeští muži, ale možná, že u mladších generací už je to zase trochu jinak.

Vaše seznámení bylo docela romantické, popsala bys ho?

No jo, já jsem byla na studentské stáži v Aténách a Adrian, který býval navigačním důstojníkem Royal Fleet Auxilliary, v Řecku pracoval jako stevard na jachtě jednoho švýcarského milionáře. Potkali jsme se na trajektu cestou na jeden ostrov. Mně přišel docela zajímavý, tak jsem se na něj usmála, a on mi to oplatil takovým šklebem, že jsem si říkala „No tak z toho asi nic nebude.“ On pak říkal, že největší roli v našem seznámení měly moje plavky.

Uvažovala jsi někdy o tom, že byste žili v Británii?

Nijak vážně ne. Vždycky jsme došli k závěru, že žít tady je příjemnější a komfortnější.

Máte spolu tři děti. Jak jsi dokázala skloubit práci překladatelky, spisovatelky a péči o ně, hlavně když byly malé?

Člověk si vždycky udělá čas na to, co je pro něj podstatné. A navíc jsem vždycky měla silnou podporu v Adrianovi.

Čtou tvé děti a tvůj manžel tvoje knížky?

Ano, čtou. Já to nemůžu brát moc vážně, protože z povahy věci nemůžou být příliš objektivní, ale když mou knihu můj sedmnáctiletý syn doporučuje svým kamarádům a o dva roky starší dcera chce podle ní natočit film, beru to jako pozitivní odezvu.

Je pro tebe někdy při psaní inspirací tvůj život a život tvojí rodiny?

Inspirací může být úplně cokoliv.

Přemýšlíš už nad další knihou? Máš představu, o čem bude?

Ono už je to rok a půl, co Jezero vyšlo, takže ano, nejenže přemýšlím, ale i píšu, ale zásadně neprozrazuji předem.

Témata článku:   

Komentáře

Přečtěte si také

Horoskopy

Nespěchejte s větším vydáním peněz, protože finance, na které čekáte, se bohužel hned tak na vašem bankovním účtu neobjeví. Alespoň máte čas si rozmyslet, jestli opravdu potřebujete to, po…

Nejčtenější články