Obdivuji lidi, kteří spolu dokážou jet na společnou dovolenou. Nemyslím skupiny přátel, ale milenecké a manželské páry. My se s manželem máme opravdu rádi, ale společná dovolená je něco, co vůbec nezvládáme. Pokoušíme se o to každý rok, pokaždé se zařekneme, že už nikdy, přes zimu se nám to rozleží a další léto jedeme znovu. A zase je to hrůza.
Vždycky, když se nás známí ptali a ptají, čím to, že nám to spolu už tolik let skvěle klape, jim s úsměvem říkám: Asi proto, že jsme si tak vzácní. A něco na tom je. Když jsme se s manželem seznámili, pracoval jako sportovní novinář a neustále byl někde na cestách. Jeho pracovní čas se řídil termíny sportovních událostí. Volný víkend jsem s ním prakticky nezažila – obvykle je trávil na fotbalových nebo hokejových zápasech. Výjimkou nebyly několikadenní služební cesty na šampionáty do různých zemí.
Já jsem v tu dobu ještě studovala, takže mi to zas tak nevadilo, mohla jsem se aspoň soustředit na učení. A když jsme se viděli, dokázali jsme si to naplno užít a radovat se z každé minuty. Když jsme se po necelých třech letech a mé promoci brali, vlastně jsem měla pocit, že si ho beru po půlroční známosti – tak by se možná dal odhadovat součet našich společných dnů. Čtrnáctidenní svatební cesta byla naše první společná dovolená. A vlastně i první akce, kde jsme spolu poprvé strávili víc než tři dny v kuse.
Svatební cesta byla horor
A nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že právě svatební cesta mohla být také prvním krokem k rekordně rychlému rozvodu. Ani jeden jsme nechápali, jak je to možné. První dva dny jsme se v hotelu v podstatě jen milovali a všechno bylo skvělé. Ale třetí den už jsme také chtěli začít něco dělat.
A najednou se děly věci. Během pár hodin jsme začali jeden druhému lézt na nervy a hádali se jako psi. Byli jsme z toho úplně v šoku, protože do té doby jsme se nepohádali nikdy – nebyl důvod a vlastně ani čas. Teď, ať jsme se snažili sebevíc, stačila sebemenší záminka a pustili jsme se do sebe.
Pak jsme se jeden druhému omlouvali a bylo nám to líto, ale za chvíli se situace opakovala. Z líbánek jsme se vrátili úplně vyčerpaní a také vystrašení, co se to s námi stalo. Ale jen jsme byli doma a vrátili se do našich zaběhlých kolejí, veškeré napětí bylo pryč, jako by nikdy neexistovalo. Až jsme měli pocit, že nás snad v zahraničí na chvíli někdo očaroval a nebyli jsme to my.
A tak jsme za rok s důvěrou jeli na společnou dovolenou znovu. Asi to byla prozřetelnost, že jsme si koupili jen týdenní zájezd. Noční můra ze svatební cesty se vrátila! Pohádali jsme se hned v hotelu, protože jsme dostali příšerný pokoj. Zatímco já to chtěla řešit, můj muž byl líný a prohlásil, že se stejně budeme válet u vody, tak je to fuk. Jako rozbuška to stačilo a celý týden se nesl v podobném duchu. Byli jsme šťastní, když volno skončilo a vrátili jsme se domů.
Neuměli jsme být pořád spolu
Tam jsme se nad tím pořádně zamysleli. „Jak je to možné, že jinak spolu vycházíme bez problémů, a jen vytáhneme paty, nedokážeme se shodnout ani na barvě písku?“ ptala jsem se bezradně. Nakonec jsme tomu přišli na kloub: Neumíme spolu trávit tolik času pohromadě! Byli jsme zvyklí vídat se spíš obden a to pokračovalo i po svatbě. Dovolená, to je najednou 24 hodin denně jen s jednou osobu a musíte se zabavit. A to my nedokázali.
Příští rok jsme už měli dvouměsíčního syna a vyrazili do Krkonoš. Náš životní rytmus se mezitím trochu proměnil. Manžel v práci povýšil a místo objíždění akcí už trávil víc času v redakci. Domů chodil pořád pozdě, ale aspoň už jsme se viděli denně – a žádné problémy nenastali.
Usoudili jsme proto, že dovolená už tentokrát bude v poklidu, i díky malému. To jsme se ale spletli! Bylo to snad ještě horší. Dítě bylo vděčnou záminkou k hádání – málo oblečené, moc oblečené, proč brečí, proč je tak dlouho zticha… třeštila mi z toho hlava.
Na pohodovou dovolenou jsme rezignovali
Další rok jsme nejeli nikam, protože jsem v létě porodila druhého syna, a další léto jel manžel služebně na olympiádu. Znovu jsme to tedy zkusili až po třech letech – opět se stejným výsledkem. A takhle je to už zhruba patnáct let. Dodnes jsme té záhadě nepřišli na kloub. Doma spolu vycházíme asi jako každý jiný pár po takové době soužití. Máme se pořád moc rádi, když jedeme na půldenní výlet s dětmi na hrad, tak si to užijeme a nic dramatického se obvykle nestane.
Ale jakmile spolu máme strávit pár dní mimo domov, jako by na nás najednou padla nějaká nervozita z takové situace – a oba začneme být podráždění a hysteričtí. Řešíme věci, které nás jindy nechávají v klidu, necháme se vytočit maličkostmi a skoro to vypadá, že soutěžíme, kdo druhého víc vytočí a kdo provede větší naschvál. Bohužel tomu nezabrání ani děti, které jezdí s námi.
Poslední šancí je začít jezdit na dovolenou odděleně, ale to nám připadá divná, hlavně i kvůli dětem. A tak i letos se do toho zas pustíme, budeme doufat, že to všichni přežijeme ve zdraví, a pak budeme známým povídat, jak se dovolená povedla.
Dáša, 45 let