Muži jsou často spokojeni ve spíše kamarádském vztahu, ze kterého pro ně neplynou skoro žádné povinnosti a závazky. Pokud to ale takto trvá několik let, měla by žena zpozornět, radí psycholožka Marta Boučková.
Hedě bylo sedmadvacet a její předchozí vztahy byly vždycky jen takové kamarádské. Až tenhle Aleš jí připadal skvělý. Moc hezky mluvil o své mamince, se kterou bydlel, a tak Heda usoudila, že určitě bude rodinný typ. Zpočátku vztah vypadal idylicky: vídali se dvakrát třikrát týdně, chodili společně na večeře a potom do Hedina bytu. Ona by byla ráda, kdyby se Aleš přistěhoval nastálo, ale on stále zůstával jen pravidelným návštěvníkem.
Jsou spolu třetí rok, a ona vlastně ani neví, jestli je všechno v pořádku.
Navenek zřejmě ano, i Aleš se chová, jako by všechno bylo úplně skvělé. Ale pořád se vídají maximálně třikrát do týdne a každý druhý víkend. „Zkoušela jsem mu říct, že bych chtěla, abychom spolu bydleli, ale na to mi řekne, že takhle je to přece fajn a že jsem jeho telátko!“ svěří se Heda sice smutně, ale vzápětí už s tolerujícím úsměvem pokračuje: „Já vím, že u maminky je mu dobře, ale i já umím všechno to, co ona. Tak proč by nemohl bydlet u mě? No, oni asi chlapi jsou všichni takoví, že jo?“
A tak jsou její rozporuplné úvahy plné nejistoty doprovázeny směsí smutku, hněvu i tolerance a pochopení. Pokouší se přesvědčit sama sebe, že je všechno v pořádku, ale nedokáže zahnat pocit, „jako by s nikým vlastně nechodila“. Ráda mluví před ostatními o svém příteli a o jejich společných plánech.
Nicméně ve skutečnosti si stále více uvědomuje, že všechno plánuje jen ona sama. Ale jakmile si to připustí, hned si odpovídá – není přece jen hloupá, když takhle uvažuje? Vždyť se má vlastně hezky, Aleš je na ni hodný, není jí nevěrný a občas spolu jedou na výlet. Tak jak to je: Má jí to k životu a ke štěstí stačit, nebo ne?
To závisí na tom, jak si představuje svůj budoucí život. Plánuje-li rodinu, pak jí takový model soužití nejspíš stačit nebude. Jejich vztah už se hodně dlouho nikam neposunuje a stále zůstává na úrovni začínající lásky bez závazků. Zatím to vypadá, že „obtýdenní partnerské soužití“ vyhovuje více Alešovi, kterému poskytuje dostatek nezávislosti i pocit nezávaznosti.
Jestli chce Heda rodinu, která žije pod jednou střechou, pak nastal čas prověřit, jestli je Aleš pro ni tím pravým. Má-li založení rodiny v plánu i on, měl by začít vykazovat více aktivity směřující ke společnému každodennímu životu. Pokud on nechce na nynějším stavu vůbec nic měnit, protože mu současné „chození“ vyhovuje, nezdá se být tím pravým.
Heda se nesmí bát Alešovi jasně a nahlas říct, co se jí nelíbí a proč, aby se několik dalších let netočila v začarovaném kruhu hněvu a omluv. Sama se v duchu na Aleše často zlobí, že se nechová tak, jak od něho čeká. Pak ale uvízne v pasti sebelitování, jak to s ním má těžké.
Ruku na srdce, Hedo: Ví vůbec Aleš, co od něho vlastně čekáš a jaké s ním máš plány do budoucna? Je třeba začít přemýšlet s chladnější hlavou, bez zlosti, lítosti i růžových brýlí a nebát se jasně si říct, co od života chceš ty sama a co pro to uděláš.
Další zajímavé články se dočtete v časopisu Moje Psychologie.
ČTĚTE TAKÉ:
Vychutnávejte život plnými doušky a netrapte se dietami!