Lásce neporučíš. I když mnohdy člověku komplikuje život. Třeba kolegům v práci nebo Stáně, do které se zamiloval otec její studentky. Proč musí svůj vztah skrývat?
Jsem dospělá svobodná žena, tak bych si snad mohla dělat, co chci, ne? Samozřejmě v rámci slušnosti. Takže když byly první třídní schůzky s mou novou 1. B. a já ve třetí lavici u okna uviděla sympatického chlapíka, nenapadlo mě, že bych se měla nějak strašně držet zpátky. Ne že bych ho nějak sváděla nebo se dívala jen na něj, ale prostě jsem si pomyslela, že to je hezký chlap. Znáte to, na rodičák chodí většinou samé matky, v učitelském sboru taky samé baby, takže každý muž mezi námi už z podstaty věci vyčnívá.
Když si po třídních schůzkách taky stoupl do fronty rodičů, kteří se mě chtěli něco ještě zeptat, nijak jsem to neřešila. Pak jsme probrali, že jeho dcera Katka má dyskalkulii a že uvidíme, jak bude gymnázium zvládat, a přitom jsme stačili ještě prohodit pár milých vět, až mě to zaskočilo. Kdyby za ním nestáli další, asi by z toho přirozeně vyplynul i milý rozhovor. Prostě to byl moc hezký okamžik.
Když pak byly v lednu další třídní schůzky, přála jsem si, aby se zase objevil on. A opravdu přišel, opět jsme spolu mluvili. Bylo jasné, že Katka má s matematikou opravdu velký problém, říkala, jsem, že bez pořádného doučování asi gympl nezvládne. Ještě jsem mu dávala kontakt na soukromou učitelku, která je podle mě dobrá. A s tím jsme se rozloučili.
Jaké bylo moje překvapení, když jsme se měsíc na to potkali na ulici. Prohodili jsme pár slov o Katce a matematice a pak mě Petr pozval na kafe. Vůbec mě nenapadlo, že se tím vydávám na tenký led.
S koncem školního roku jsme spolu začali chodit, ale tím, že byly prázdniny, tak jsem to neprobírala s žádnou kolegyní ani jsme zatím do toho nezatahovali Petrovy děti Katku a jejího mladšího bráchu Tomáše. Já byla sama, takže jsem byla šťastná, že jsem konečně potkala fajn chlapa. Petr byl rozvedený, děti měl ve střídavé péči, takže jako jediný problém jsem brala to, zda mě přijmou jeho děti. Jinak jsem strach z toho, že Petr má děti, neměla, už byly celkem velké a mám děti ráda, tak co.
Jenže pak jsme spolu s Petrem potkali ve městě moji kolegyni Radku, která už roky učí u nás na gymplu češtinu. Druhý den mi zavolala a vytáhla mě na kafe. Docela mě to překvapilo, nejsme kamarádky a bylo pořád ještě léto, takže bylo jasné, že nechce řešit nic pracovního.
Na kafi Radka šla hned k věci. Říkala mi, že jsem se zbláznila začínat si něco s otcem studentky; nechápala jsem ji, kdyby to byl nezletilý student, ale dospělý chlap, který shodou okolností je otcem naší studentky? Co je na tom špatného. Jenže Radka mi tvrdila, že mi někdo může předhodit, že Katku protěžuju, že přece teď z matematiky prolezla jen tak tak, že to ví i ona češtinářka, protože se to řešilo na celoškolní pedagogické radě.
Že už zažili případ jednoho kolegy, kterému otec studenta pomohl kdysi vyřídit papíry na auto dovezené z ciziny, a pak si táta i syn mysleli, že kluk bude mít samé jedničky, i když byl na propadnutí a tomu učiteli to pořád předhazovali a čekali protislužby.
Přišlo mi to šílené, říkala jsem si, že to jednak bylo kdysi a že je něco jiného s Petrem chodit, že přece mezi námi to není o vzájemných službách. Ale od té doby mi to tak vrtalo hlavou, že jsem zatím nesebrala odvahu říct to dalším kolegům. Škola už začala, ale já pořád mlčím a poprosila jsem i Petra, abychom zatím nic neříkali jeho dětem. Je mi trapné říct mu pravý důvod, protože tím bych mu řekla, že si myslím, že se mnou chodí jen kvůli Katce. Ale budu to muset už brzo rozlousknout a Radka mi nasadila takového brouka do hlavy, že se dost bojím.
