Chlapec z Krkonoš
Narodil se 5. května 1932 v Jilemnici, městečku v Krkonoších, kam ho to táhlo celý život. Nikdy na svoje rodné místo nezapomněl a rád se tam vracel. V sedmdesáti se stal dokonce jeho čestným občanem. Herec vyrůstal v harmonické rodině spolu se dvěma bratry.
Kromě maminky s nimi žily ještě jeho dvě tety, matčiny sestry, které se nikdy nevdaly. Vždycky s nadsázkou říkal, že měl vlastně tři maminky. Na obě s láskou vzpomínal. Jedna pekla úžasné trubičky, druhá šila. Otec navrhoval vzory na látky a maloval obrazy. Trval na tom, aby rodina držela vždy pohromadě a nikdy děti nepřehlížel. Dětství herce bylo tedy plné lásky.
Podívejte se na rozhovor se Stanislavem Zindulkou:
Pokračování 2 / 4
Z kostela na DAMU
Jako malý kluk chodil Stanislav do kostela, jeho hlavní motivací bylo, že se tak mohl předvádět před dívkami. Už v pěti letech začal hrát ochotnické divadlo v jilemnickém spolku Kolár. Divadelní prkna miloval a bylo jasné, že právě herectví se chce jednou věnovat. Nestyděl se, měl komediální talent. V jednom z rozhovorů prohlásil, že láska k divadlu se u něj zrodila v ochotnické šatně v Jilemnici, kde se zamiloval do líčidel, kostýmů a rekvizit.
Po maturitě na gymnáziu v roce 1951 odešel do Prahy. Přihlášku podal nejen na DAMU, ale i na pedagogickou fakultu. Přestože divadlo miloval, nevěřil, že by ho vzali. Vzali. Jeho ročník vedla vynikající herečka Vlasta Fabianová. „Seznámila mě se Smolíkem, Záhorským, Högerem. Byli to bozi z Olympu, k nimž jsem se začal přibližovat,“ dočteme se v knize Herecké balady a romance od Blanky Kovaříkové.
Pokračování 3 / 4
Přes Hradec, Brno až do Prahy
Po ukončení studia na DAMU získal angažmá v Hradci Králové, kde byl s krátkými přestávkami od roku 1955 do roku 1967, pak hrál jeden rok ve Státním divadle v Brně a od roku 1967 do roku 1989 v Divadle bratří Mrštíků v Brně. V roce 1989 zamířil do Prahy, poslední jeho angažmá bylo v Činoherním klubu. Přestože herectví miloval, vždy o sobě pochyboval. Jeho kolegové o něm říkali, že se na každou roli připravoval jako na první. On sám s oblibou prohlašoval: „Lepší se utahat než zrezivět.“
Filmová sláva přišla až po padesátce, kdy zazářil v televizním seriálu Vlak dětství a naděje či ve filmu Bylo nás pět. Za vedlejší roli ve snímku Babí léto, kde si zahrál se svým nejlepším kamarádem Vlastimilem Brodským, obdržel Českého lva. Kromě toho získal Stanislav Zindulka i cenu Thálie za celoživotní činoherní mistrovství či Cenu za celoživotní přínos českému humoru na festivalu Komedy Fest Plzeň.
Ivana Ašenbrenerová
7. února 2024
Pokračování 4 / 4
Přátelství až za hrob
Vždy měl kolem sebe spousty lidí, nejlepším přítelem byl herecký kolega Vlastimil Brodský. Jediné, v čem se lišili, byla míra rozvodovosti, jak s úsměvem Zindulka říkal. On měl jednu ženu celý život, Brodský jich vystřídal mnohem víc. Přesto je spojovalo skutečně pevné přátelství. Bylo plné ironie a humoru. V Babím létě prý spolu nehráli, ale existovali.
Když před lety Brodský onemocněl a poté se zastřelil, Zindulka to nějakým šestým smyslem věděl dřív, než se to dozvěděl. Byli prý na sebe neuvěřitelně napojeni. Naposledy si Zindulka zahrál ve filmu Narušitel, který měl premiéru letos v lednu. Zemřel 14. března a jeho kolegové o něm řekli, že odešel úžasný člověk, který měl vyhraněné názory, byl statečný a velkorysý.
