Nejlevnější a nanejvýš ekologická doprava měla v českých zemích několikasetletou tradici. Bohužel tohle tradiční řemeslo děděné z otce na syna dočista zaniklo a dnes jen spolky nadšenců (jako je Vltavan) staví repliky vorů a pořádají i pro zájemce plavby po řekách.
Uznávané a potřebné řemeslo
Vorařství (voroplavba) se v českých zemích provozovalo už v 11. století. Byla to práce náročná, namáhavá i nebezpečná, která si žádala jen opravdové chlapy. Dřevo, z kterého byly vory postaveny, sloužilo jako stavební dříví, a tak se dopravovalo do měst. Zároveň se na voru mohlo přepravovat i jiné zboží v té době žádané. Vozila se sůl, uhlí, med, kámen, písek i kovářské výrobky. Často pltě (tak se říkalo vorům na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku) fungovaly pro přepravu osob.
Nakoukněte do světa starých řemesel
V našem seriálu vás zveme na cestu za tajemstvím starých řemesel, která provázejí lidstvo po staletí, ba dokonce tisíciletí. Některá se v důsledku vývoje vytratila, jiná odolala zkoušce času a přetrvala až do dnešních dnů, i když třeba jen jako oblíbené hobby či umělecký koníček. Každý z těchto příběhů nám otevírá okno do minulosti, přibližuje nám životní podmínky, dovednosti i vynalézavost našich předků. Pojďte s námi objevit svět, v němž rukodělná zručnost hrála hlavní roli.
Doprava po vodním toku v minulém století zanikla a její úlohu převzala železnice. Se stavbou přehrad se přerušily splavné cesty pro vory, Vltavská kaskáda definitivně voroplavbu u nás ukončila.
Alena Menclová
25. listopadu 2024
Od zámrazu do zámrazu
Plavit dřevo se dalo, dokud řeka nezamrzla (až do minus šesti stupňů), a voraři, kteří si velice slušně vydělávali, se přes zimu museli postarat o jiný výdělek. Většinou pracovali v lese jako dřevorubci, měli k tomu ostatně blízko – sami si často dřevo v lese chystali a stahovali koňmi k vodě na vaziště. Kde byly horní toky řek užší, plavily se jednotlivé klády a vaziště, tedy místo, kde se vor stavěl, bylo až tam, kde se dal pramen (jak se říkalo voru) postavit. Také se stavěly na horních tocích plavecké kanály a splavovací nádrže, které zadržovaly vodu. Vypouštěním vody se pak zvyšoval průtok řečiště.
Od 14. století skládal kapitán voru přísnou zkoušku – tzv. vrátenský patent, který musel mít po dobu plavby vždy při sobě.
Panovníci si voroplavby považovali
Sice se u nás plavilo už o tři sta let dříve, než Jan Lucemburský vydal roku 1316 privilegium pro plavbu, nicméně byl to počátek pravidel, jimiž se vorařství řídilo. O půl století později, v roce 1366, vydal Karel IV. příkaz pro stavbu propustí na jezech, aby se plavba stala bezpečnější a plynulejší. Platilo to hlavně pro Vltavu, druhou řekou, kde se plavilo dřevo, byla Otava, postupně se plavilo po Lužnici, Berounce i po Labi. Ferdinand I. nechal v roce 1547 upravit pro plavbu koryto Vltavy a Rudolf II. pak v roce 1592 vydal mandát o dopravě soli po Vltavě. Marie Terezie vydala roku 1722 patent o mýtu s tarifem, a roku 1777 navigační patent. Vorařství vzkvétalo, v roce 1892 byl splavněn tok řeky až do Německa, dřevo se plavilo na pily do Drážďan.
Mezi léty 1789 až 1791 se vystavěl Schwarzenberský kanál, spojoval tok Studené Vltavy s řekou Grosse Mühl, takže byla možná plavba až po Dunaji.
Alena Menclová
23. října 2024
Jak se stavěl vor?
První vor se jmenuje předák – nalevo má dvě nebo tři vesla, to obsluhuje kapitán, správně řečeno vrátný, držitel vrátenského patentu, odpovědný za vor i posádku. Další člen posádky je vpravo.
Druhý vor – slabák (pacholčí vor) vezl kuchyni s ohništěm, měl protisměrné veslo a musel nést ceduli s vyznačením firmy (jméno majitele a vrátného).
Třetí vor měl brzdu, kládu tři až sedm metrů dlouho spuštěnou mezi válci kolmo ke dnu.
Čtvrtý vor – zadák byl osazen jedním veslem a kormidlem. „Souprava“ mohla být delší, plavily se i stopadesátimetrové vory. Vor se svazoval jen v přední části, a to velkým množstvím houžví připravovaných specialisty.
Houžve byly odvětvené, napařené a zkroucené, odkorněné kmínky mladých smrků, obvykle o průměru 2 cm a délce alespoň 1,5 m. Bylo jich potřeba velké množství, připravovali je specialisté a skladovaly se ve vlhku.
Na voru byla obvykle parta čtyř až osmi lidí k obsluze. Plavba mohla trvat i týdny, podle stavu vody, a problémem na dlouhých cestách byl alkohol. Kvůli pití docházelo často k úrazům a škodám. Když plavba (říkalo se ráz) skončila, plavci se domů vraceli pěšky nebo na kolech, která si vezli. Teprve roku 1874 mohli zpět jet vlakem do Veselí nad Lužnicí.
Výtoň (daň) bylo mýtné placené za přepravu dřeva. Obvykle deset procent, tj. každá desátá kláda. Odtud také vlastní jména Výtoň na Šumavě nebo Výtoň v Praze pod Vyšehradem.
Poslední plavba
Tak, jak postupně vznikaly přehrady, končila voroplavba. Poslední plavba do Prahy se uskutečnila v roce 1947, po ní už jen příležitostné. Úplně poslední plavba se konala v roce 1960 z Červených proudů na Orlík.
Alena Menclová
20. listopadu 2024