Nikdy jsem si nemyslela, že je něco těžší a namáhavější než pečovat o tři děti. Ale omyl. Nesrovnatelně horší je pečovat o jednoho nemocného chlapa, který se rozhodl, že bude nenávidět celý svět.
Bohužel se stala v rodině nepříjemná událost, která zásadně změnila nejen mé plány, ale doslova celý můj život. Tchána, kterému je 75 let a dosud spokojeně žil na chalupě, kutil a staral se o zahradu, postihla mozková mrtvice. Částečně ochrnul, ale naštěstí se z nejhoršího dostal. Pobyl si v nemocnici, pak jsme mu zajistili rehabilitaci, avšak stejně zůstal závislý na pomoci druhých.
S manželem jsme přemýšleli, jak se o tatínka postaráme, a nakonec jsme se dohodli, že já opustím svou práci, která byla málo placená a nijak moc jsem na ní nelpěla, a budu o nemocného pečovat. Manželovo zaměstnání a jeho plat jsou pro naši rodinu nejdůležitější zdroj příjmů, takže jsem souhlasila, že on bude nadále pracovat a já zastanu vše potřebné doma.
Jenže to jsem ještě netušila, co mě čeká za peklo na zemi. Nedělá mi problém krmit a převlékat nemocného, ale nezvládám jeho návaly agrese, vzteku a nenávisti, které se snášejí na mou hlavu. Tchán se i po roce a půl odmítá smířit s tím, že už nebude běhat po zahradě a zahořkl. Nespolupracuje, dělá mi naschvály, komanduje mě a často mi i sprostě nadává – hlavně když jsme doma sami a manžel je v práci.
Jsem povahou optimista, který se práce nebojí, ale ta jeho negativní energie mě dostává do kolen. Manželovi jsem se svěřovala, on tátovi domlouval, snaží se mi vše ulehčit, ale situace je den ode dne horší. Nechceme dát tchána do LDN či podobného zařízení, ale na druhou stranu já už ztrácím trpělivost a začínám ho trochu i nenávidět. Sama se za to stydím a je mi to líto, ale nevím, jak z kruhu ven.