Mít vlastní dům je asi snem skoro každého. Můj manžel si tím šel s nadsázkou snad už od chvíle, co se narodil. Jeho rodina mu odmala vštěpovala, že to je základ všeho. Když jsme se seznámili, byla jsem jeho cílevědomostí okouzlená. Samotné by mi stačil větší byt, po domě jsem nikdy nijak netoužila. Ale manžel dostal od rodičů jako dar stavební pozemek. A to byl začátek konce našeho vztahu.
Já a Štěpán jsme spolužáci z vysoké školy. Zpočátku jsme se spíš míjeli, i když on se mi zpětně přiznal, že jsem se mu líbila už od prváku. Prý si na mě ale netroufl. Je pravda, že já žila opravdu veselým studentským životem. Chodila jsem tancovat, zkoušela různé sporty, vyrážela na festivaly, všechny možné akce, co se v Praze děly. Zkoušky jsem dělala na poslední chvíli a učila se všelijak – ale pokaždé mi to nějak vyšlo.
Naproti tomu Štěpán byl svědomitý student, u kterého byla na první místě škola. Teprve když měl čisté svědomí, že pro ni udělal všechno, co měl, dokázal se bavit. Když jsme se na začátku čtvrtého ročníku dali dohromady, chvíli to vypadalo, že přesně kvůli těmhle vlastnostem náš vztah skončí dříve, než začal. Zatímco já ho pořád tahala ven za zábavou, on se chtěl společně učit a vyčítal mi, že na všechno kašlu.
Nakonec jsme ale našli kompromis a postupně jeden druhého docela pozitivně ovlivňovali. Já ho naučila troše spontánnosti, on mě větší zodpovědnosti. V posledním roce jsme si spolu našli malý podnájem na okraji Prahy a po promoci už nebylo co řešit a vzali jsme se.
Svatební dar se stal danajským darem
Od Štěpánových rodičů jsme dostali opravdu velkorysý svatební dar: stavební pozemek. Věděla jsem, že Štěpán velmi touží po vlastním domě, dokázal o tom rozprávět hodiny. Kdykoli jsme přijeli na návštěvu k jeho rodině, nemluvili prakticky o ničem jiném. Netušila jsem ale, že jsou na tom tak dobře. Všechno bylo dávno dohodnuto, jen já o ničem nevěděla.
Samozřejmě jsem měla radost, protože komu se podaří hned do začátku mít takový základ? Ale zároveň mě ve skrytu mrzelo, že mě se nikdo vůbec na nic neptal. Ani na to, jestli vůbec chci strávit několik let stavbou domu, jestli vůbec chci dům, natož pak kde bych chtěla, aby stál.
Štěpán si totiž vybral pozemek ve stejné vesnici, kde bydlí jeho rodiče, jen pár set metrů od nich. A to mi asi vadilo nejvíc. Od Prahy je to už docela z ruky, dopravní spojení žádná sláva, a k tomu blízkost tchýně a tchána. Bylo mi jasné, že s mým dosavadním aktivním životem velkoměstě bude konec. Ale nechtěla jsem Štěpánovi kazit radost, když jsem viděla, jak je nadšený.
Stavět jsme začali půl roku po svatbě. Žádný dům na klíč. Na každou práci se sehnala jiný firma. Štěpán a jeho otec měli předem vše perfektně nastudované a připravené, na stavbu osobně dohlíželi, každou druhou věc reklamovali. Dokud se dělala jen hrubá stavba, moje účast byla minimální. Ale už jsem poslouchala řeči, že mě to vůbec nezajímá, že se o nic nestarám a že to bude přece i náš dům.
„To není pravda. Ale k čemu mi bude dívat se denně na vykopané základy? Tomu přece nerozumím. Moje role přijde, až se začne zařizovat,“ říkala jsem a v duchu doufala, že to bude ještě dlouho trvat. Na podzim se dům zazimoval a nechal zrát a další práce přišly zas na jaře.
Neznali jsme nic jiného než práci na stavbě
V tu chvíli už jsme se do stavby zapojila i já. Každý den jsme rovnou z práce jeli na staveniště a pracovali pozdě do noci. Pak jsme padli do postele a ráno vše nanovo. V naše malém bytě se všude povalovaly jen plány, dokumentace, vzorníky, poznámky. Nemluvili jsme o ničem jiném, než co jak a kde má být, jak by mělo co mělo vypadat. V noci se mi zdálo o tapetách nebo lustrech.
Jednou jsem se uprostřed noci probudila a v šoku si uvědomila, že jsme víc než tři měsíce neměli sex! Tak mě to konsternovalo, že jsem neváhala Štěpána vzbudit a říct mu to. Na rozdíl ode mě to s ním moc nehnulo. „Neboj, až bude hotovo, budeme si tam užívat, jak si ani neumíš představit,“ a zase usnul.
Ale mě tyhle věci trápily. A trápilo mě, že nemáme čas na nic jiného. Všechno pohltil dům, jako kdyby na světě neexistovaly i jiné věci. Navrhovala jsem Štěpánovi, abychom si vyhradili aspoň jeden den v týdnu, kdy se budeme věnovat jen sami sobě. „Však ono nám nic neuteče a je potřeba si taky provětrat hlavu a odpočinout si od toho,“ přemlouvala jsem ho, ale nechtěl o tom ani slyšet. Místo výletu na kole se opět jelo do IKEY, místo večeře v restauraci si doma k rohlíkům rozložil další vzorníky lina.
Nemáme si už vůbec co říct
A takhle to šlo ještě rok. Pak jsme se do domu nastěhovali, ale v podstatě se nic nezměnilo. Pořád bylo co dodělávat, co vylepšovat, co měnit. A když už byl hotový dům, přišla na řadu zahrada. Už jsem přestala počítat, kdy naposled jsem viděla své kamarádky, zašla do divadla nebo jen tak někam posedět. V našem životě existoval jen dům!
Do toho jsme v něm vlastně nikdy nebyli sami. Pořád se tam pohybovali Štěpánovi rodiče. Chtěli pomoct, ale hlavně mít přehled a kontrolu. Moji rodiče žádné úspory nemají a nijak nám přispět nemohli. Dům se skoro celý platil z peněz Štěpánových rodičů, my dva si vzali úvěr na zařízení vnitřku. A tak si logicky přisuzovali právo nám do všeho mluvit a navíc k nám chodili bez pozvání.
Když jsem Štěpánovi řekla, že mi to trochu vadí, osočil se na mě, že jsem nevděčná a měla bych být ráda, že jen díky nim máme kde bydlet. A že beztak vidí, že si toho domu vůbec nevážím, nejradši bych byla někde jinde a že je moc dobře, že je napsaný jen na něj.
A tak jednoho dne bylo hotovo. Už nebylo co vylepšovat, co dodělávat. A my se vedle sebe v tom krásném novém domě pokoušeli žít a najednou jsme zjistili, že už si nemáme co říct. Za těch pár let jsme se naprosto odcizili. Vnímáme to oba, ale oba mlčíme a nevíme, co s tím. Štěpán si představoval, že až bude dům hotový, pořídíme si dítě. Ale teď o tom najednou nemluvíme ani jeden, oba cítíme, že pro to není vhodná chvíle. A já ani nevím, jestli bych s ním ještě někdy dítě chtěla. Jestli s ním vůbec chci žít…
Lída, 29 let