Stavba domu nám zničila manželství. Najednou jsme si cizí

Pokud dostali pozemek darem, je samozřejmě důležité, komu ho rodiče dali, jestli oběma, nebo synovi. Dar může být dán jen jedné osobě a potom je to její, ne obou.To samé se stavebním materiálem apod. ...Ale když odhlédnu od právní stránky, mně by tedy přišlo nemorální napakovat se na tom, co nám dali v dobré víře jeho rodiče. Holka je mladá, jen ať si začne znovu za svoje. Chtěla bych pouze vyrovnání z toho, na čem jsem se podílela, respektive půlku z toho, co jsme do toho opravdu vrazili jako manželé.

je divné, že dům je na něj - stejně podle mne má manželka na půlku domu nárok - měl by být ve společném jmění manželů. Takže nebude začínat s holýma rukama. Tedy pokud nebyla tak hloupá a nepodepsala mu zúžení SJM. Pozemek možná manželovi patří - i když pokud ho dostali ke svatbě, tak by měl být také jejich napůl.

No a asi toho společného moc nebylo, když stavba domu ten vztah tak rozložila (ale stávalo se to často, když se stavělo ještě hodně svépomocí). Takže je možná na čase si spíše říci, jestli vztah má budoucnost...

Myslím,ž e bylo jasné od začátku, že manžel bude chtít dům a autorka článku se asi málo zajímala, málo spolu hovořili o tom jak to prakticky bude s jejich bydlením...pak by nebyla překvapená.
Blbé je, jestli manželovi nepřijde divné, že si k nim rodiče chodí jak se jim zachce - tohle je všechno o dohodě a nastavení si pravidel. Takže by asi bylo vhodné si všemi o tom promluvit.

Taky bych šla od toho, člověk je, jaký je, nikdy se nemůže změnit díky genům. Pokud zmizi láska a úcta je to na prd.

Manžel se nezmění....takže buď to přijmi,jak to je...nebo uteč...vše ostatní je jen dočasné řešení,kdy se oba budete trápit...nakonec už Ti řekl-jak je dobře, že je dům napsán jen na něj...ten dům je pro něj důležitější než Ty..

Je ti 29, děti nemáš, život nekončí. Lepší už to nebude. Mít vlastní dům je hezké, /říkají to známí, já dávám přednost většímu bytu v rozumné vzdálenosti od obojích rodičů/. Zkus si z tho udělat diskusi, tam ti budou psát ženy, které si tohle prožily. Navíc v blízjkostí manželových rodičů. Vždy jsem mla zásadu, že nejlepší bydlení je v takové vzdálenosti od rodičů, že je možné občas si pomoci, ale tak, aby to nebylo tak blízko, aby nám koukali do talíře.
Měla jsem tchána, který se nám taky pokoušel do mnha věcí mluvit. Jednou se se mnou o tom začal bavit manžel a snažil se mi vysvětlit, že to tatínek myslí dobře atd. Zeptala jsem se, jestli jsem si vzala jej, nebo jeho tatínka. A dodala, že pokud jeho, tak se budeme domlouvat spolu a on se pokusí tatínka poněkud izolovat nebo jsem se spletla a v tom případě se rozvádím. Dopadlo to dobře. Z důvodů, se kterými neměli ani jedni rodiče nic společného jsme se odstěhovali o 170 km dál a byl pokoj.
Jenže my jsme na to byli dva. Manžel s tím souhlait nebude. A dnes není stěhování tak snadné - je to otázka zaměstnání a peněz. Ale pokud nemáte děti, zkus to. Však o tom nemusí vědět.