Sto roků samoty

Proboha ať už konečně jdou hledat ty pitomý zuby nebo třeba klidně včerejší den, hlavně ať už oba zmizí, sic se neudržím a začnu úpět nahlas, říká si lapená v bezvýchodnosti jak moucha v pavučině. Ještě třepe křidýlkama, ale už stále s menší a menší vervou. Je vyčerpaná, usmýkaná a ocejchovaná znamením prohry. Potřebuje panáka. A chvíli samoty. Potřebuje víc než jen to. Sto roků samoty by bylo málo, připomíná si Márquezův román. Jak je to vlastně dávno, kdy naposledy četla nějakou knížku kromě odborné literatury? Jak je to dávno, kdy byla na procházce, aniž by s sebou vláčela vzpurného otce a na vodítku netáhla psa? A co kino? Divadlo, výstava, koncert, ples nebo třeba sex? Mít tak možnost jen malilinkou část svého života urvat pro sebe… To bylo pořád řečí, že dětí se nikdy nevzdá, vzpomínala. A když mu před rozvodem navrhla střídavou péči, kroutil se jak moučný červ. Prý že by hrozně rád, ale jeho profese mu v tom zabraňuje. A co její profese? Odkdy je společensky důležitější lidi fotografovat, než je léčit? A teď se prý bude znovu ženit, hajzl! Vzpomínky na ni útočí jak divoké včely a rozdávají bolestivá žihadla. „Jsem těhotná,“ oznámila Heřmanovi, sotva nastoupila po mateřské zpět do práce. Neplánovala druhé dítě. Nechtěla být na plný úvazek matka, potřebovala se věnovat i své kariéře. A taky nechtěla, aby vymodleného Jáchyma, její sluníčko, jejího broučka, její všechno… odstrčil někdo do pozadí. „Ty bys dokázala jít na interrupci, co jsi to za doktorku? A co za mámu?“ šmahem ji tehdy odsoudil Heřman. A pak sliboval: „Pomůžu ti, teď už to bude jiné než s Jáchymem…Moje jméno začíná mít zvuk, můžu si dovolit zakázky i odmítat… Usadím se, nebudu tolik cestovat a konečně začneme žít jako opravdová rodina…“ Byla ještě s Adélkou v porodnici, když odletěl fotit na tři měsíce do Mexika. Nic se nezměnilo. Zatímco ona obletovala děti, on postupně obletěl celý svět. Nikdy se na nikoho neohlížel. Nosím domů peníze? Tak mlč, ženo má. A Dita mlčela. Po nocích studovala, aby po mateřské neskončila někde na středisku. Ale nakonec tam stejně skončila. „Buďte ráda, že jste vůbec našla práci,“ řekla jí zmalovaná sotva dospělá fiflena za přepážkou na úřadu práce, „o ženský po pětatřicítce se dvěma dětma není právě rvačka.“ Po pětačtyřicítce je to ovšem ještě horší. Pro muže je neviditelná, jakoby bezpohlavní. Jsou schopní ji respektovat jako kolegyni, ale na večeři pozvou raději dvacetiletou sestřičku, která si myslí, že do apendixu se jezdí lyžovat. Mozek je při souloži prý spíš na škodu než k užitku, ale pevnej zadek to je terno. Američani velmi trefně poznamenávají, že u žen po čtyřicítce je větší pravděpodobnost, že je zastřelí terorista, než že si najdou chlapa. Dita je ženou po čtyřicítce už sedm let! Je nefér opustit ženu, když už je bez šancí, říká si. Je nefér opustit ženu! Dita hází brambory do hrnce, jako by to byly granáty. Voda šplíchá všude kolem. No a co? Však to bude ona, kdo si to po sobě zase uklidí. A uklidí i po dětech, po svém otci i po psovi. Je to její druhá profese. Melouch po pracovní době a o víkendech. Žalář na doživotí. Úděl. Tátu celý život obdivovala, vzhlížela k němu. Proč jen jí to udělal? Proč dopustil, aby byla svědkem, jak si udiveně prohlíží příbor a neví, co s ním, jak přehrabuje popelnici a hledá, co mu tam údajně zase vyhodila? To nemohl odejít jako máma? Příští víkend vezmu Adélku do zoo, je tam nějaká akce pro děti…, plánovala a ve čtvrtek už měla pohřeb. Bez utrpení, bez bolesti. Vzpomínky na ni byly průzračné, nezkalené. Voňavé, pěkně urovnané a vymydlené. Vzpomínky na ni byly takové, jaká byla ona. Jaképak asi jednou budou vzpomínky na otce? Bude se do jejích myšlenek drát oblečený ve fraku, jiskřivě bílé košili s motýlkem a houslemi pod bradou? Anebo podezřívavý, zapšklý, sklerotický dědek ve věčně pokecaném kabátku od pyžama vytěsní sólistu Státní filharmonie, na kterého byla celý život nesmírně hrdá?

---

Ukázka je z knihy "Otcomilky" od Simony Monyové. Další informace najdete na www.monyova.cz