Potácím se letištní halou, srdce v krku, čeká mne let za teplem. Manžel na kovovém monstru přepravuje naše dva kufříky. Nasměruje mne k letištnímu baru, má mne přečtenou jak Sportovní noviny. Tam mi za cenu, za níž by v běžné restauraci o soudné uvažování připravili i strejdu-zpiťara z Moravy, zakoupí perlivý nápoj. První sklenka, druhá, třetí..už se nebojím.
Už by mě mohli vystřelit na oběžnou dráhu a pojmenovat třeba Gagarin II. Manžel se spokojeně usmívá, otočí monstrum k odbavovací hale a pak už jen dává pozor, abych mu náhodou neodletěla někam úplně jinam. Za námi stojí malý podsaditý muž a velká podsaditá žena."Tady stuj, tato, já se du podivat, co to tam vpředu prováděj," zní rozkaz. A "tata" stojí. Když se doploužíme k přepážce, manžel přemístí obě zavazadla ke zvážení, požádá o místo u okénka a vzdalujeme se."Hele, tato, podrž ten vozejk," zahromuje hlas. Otočím se, manžel mne káravým pohledem tiší. S Gagarinem druhým toho ovšem moc nesvede. Já vím, jsem nevychovanec. Dusím smích a škytám. "Tata" drží vozejk, velitelka bafne kufry.
Nechápavě hledím na loďáky a začínám je podezírat, že se do té Afriky asi stěhují natrvalo. "Jdeme, tato," zavelí a malý mužík cupitá za ní. O joj, v letadle sedí vedle nás. U okýnka já, pak můj muž, pak pidimužík "tata". Přes uličky jeho žena, vedle ní " proboha! - její kopie a vedle ní...kopie "taty". Páni, klony na dovolené, pomyslím si.
"No jo, odbavila sem to, vyřídila, to vite, tata k ničemu není, ten nemá žádnou vyřidilku. Na něj já se nemůžu spolehnout. Ale já si poradim," drcne přes uličku do svého muže velitelka a zvesela rozmlouvá s paní, s níž si padly do oka. Jejich malí mužíčci na sebe koukají pohledem, jakým si vyměňují informace jezevčíci při venčení. Ten druhý je přeci jen maličko průbojnější: "Ale Olinko, já bych ti ten kufr taky býval zapakoval."
"Jiřiku mlč!" okřikne ho."Vždyť kdo ví, co bys tam zapakoval. Víš, že jsi naprosto nepoužitelnej." Strašlivě by mě zajímalo, co má "nepoužitelnej "tata" za profesi. A pak celý let poslouchám, jak jsou ty jejich protějšky k ničemu, jak se dámy o všechno musí starat, co ten či ten udělal či neudělal. Najednou vím: ano, takhle se občas některé matky chovají ke svým dětem. Když pak dámy na africké půdě ztratí svou sebejistotu a neví, jak směnit cizí peníz, jak sdělit recepčnímu, že v přiděleném pokoji protéká záchod a nefunguje klimatizace, "tata" se nesměle ohlásí.
"Já bych to, miláčku, domluvil, když dovolíš?"
"Ty? Prosím tě, tato, co ty tak asi domluvíš? Vždyť doma nedojdeš ani na tu počtu! Má to ženská trápení," obrátila se na svou spřízněnou duši z letadla. Ta chápavě pokývala hlavou. Byla jsem jak Alenka v říši divů. Mé oči se setkaly s očima "taty". Cukalo mi v koutku a nedalo mi to na něj nemrknout. Opatrně se usmál a otočil se recepčnímu. Slušnou angličtinou všechno vyřídil.
"No a je to, miláčku."
Paní frkla: "No to jsem zvědavá, cos vyřídil. Určitě nám namísto hajzlíku budou opravovat pojistky a kdo ví?"
Lehávali na pláži nedaleko nás. Denně jsem slýchala hudrání velitelky a její dočasné kamarádky.Když pak chvílemi zůstal "tata" o samotě, bez ní, byl z něho vcelku příjemný chlapík. Možná mu to věčné sekýrování dělá dobře, kdo ví. Ale když jsem po týdnu vystoupila na Ruzyni z letadla, docela jsem si odfrkla od toho stroje značky Žena, bez něhož na světě nefunguje vůbec nic. A manžel pravil, že být "tatou", tak svou ženu sice nešikovně, ale úplně a dočista zabije.