Sylva to na loňském vánočním večírku přehnala s alkoholem a ráno se probudila v náručí svého šéfa. To by jí vlastně ani tolik nevadilo, ale v práci teď kvůli tomu zažívá peklo.
Jestli vám můžu něco doporučit, tak pokud se chystáte na vánoční večírek, buď nepijte vůbec, a nebo si dejte velký pozor na to, kolik alkoholu do sebe vpravíte. Já jsem si pozor nedala, a tak se se mnou následky loňského večírku táhnou dodnes.
Osazenstvo ve firmě, kde už několik let pracuji, je převážně ženské, a tak je jasné, že je to ideální prostředí pro drby, pomluvy a rivalitu. Vždycky jsem si myslela, že tímhle umím proplouvat, drbání ve společné kuchyňce jsem se vyhýbala, když už jsem u nějakých pomluv byla, snažila jsem se reagovat neutrálně, a sama jsem žádné drby nešířila. Paradoxně jsem tedy byla považována za spolehlivou, a tak se mi moje kolegyně dost často svěřovaly a vlastně mě ani nedrbaly.
Jedním z nejčastějších témat nejrůznějších povídacích dýchánků byl jednoznačně náš šéf. V nejlepších letech, rozvedený, s dospělými dětmi, pohledný, chytrý a samozřejmě bohatý. Nejedna z mých kolegyň si na něj brousila zuby, on však vypadal, že je úplně imunní.
Já jsem oproti ostatním zaměstnankyním měla lehkou výhodu. Před delší dobou jsme spolu totiž několik let pracovali a teď se naše cesty zase sešly. Dával mi proto najevo větší sympatie než ostatním a dost často se mnou řešil i věci, které ani nebyly v mé kompetenci. Trnem v oku jsem ale zatím kupodivu nebyla, nebo se mi to alespoň nedoneslo.
To vše se ale pokazilo loňským vánočním večírkem. Spřádaly se na něj velké plány už týdny před jeho termínem. Kolegyně trávily čas výběrem nejlepších šatů, navštěvovaly kadeřníky a vymýšlely nejrůznější scénáře, jak se asi večer bude vyvíjet. Většinou v nich hlavní roli hrál náš šéf. Situace se ale dost zvrtla a hlavní ženskou roli jsem nakonec hrála já.
Abych to vysvětlila, několik týdnů předtím jsem konečně dotáhla do konce složitý rozvod a nebyla jsem vůbec ve své kůži. Na večírek jsem navíc mířila rovnou z práce a vynechala jsem večeři. Stačily tedy dvě skleničky, abych se dostala do nálady, a pak už to šlo z kopce. Moc si z toho večera nepamatuji, ale vím, že jsem hodně tančila a byla středem pozornosti.
Tu mi věnoval hlavně náš šéf, u kterého jsem se navíc druhý den ráno vzbudila! Myslela jsem, že mě trefí. Pomalu se mi vracela paměť a vybavovala jsem si, že nás všichni viděli spolu tančit, líbat se a také společně nasedat do taxíku. Polil mě studený pot, a ačkoliv mi v tom šéf bránil a chtěl situaci řešit, spakovala jsem se a zmizela z místa činu. Cestou domů jsem se uklidňovala, že teď už máme až do začátku nového roku volno a mezitím všichni zapomenou. Jenže to jsem se spletla.
Kolegyně mi zřejmě nemohly zapomenout, že jsem jim „vyfoukla“ jejich kořist, a ačkoliv už je to rok, dávají mi to pořád najevo. Celý rok se mnou v práci nemluví ani noha od stolu, kdykoliv přijdu do místnosti, hovor utichá, a dokonce mi dělají naschvály na poradách a při projektech! A to i přesto, že se šéfovi celý rok vyhýbám…
Což je další věc, která mě mrzí, ale nevím, jak jinak se zachovat. Začal se mi totiž hodně líbit, a kdyby to jen trochu šlo, chtěla bych s ním být… A myslím, že on má podobné pocity. Jenže pak si situaci v práci vůbec nedokážu představit! Je z toho nějaká cesta ven? Děsím se dalšího vánočního večírku, který nás čeká za pár dní…