„Vždycky jsme se s manželem těšili, až nám jednou náš jediný syn přivede ukázat nevěstu a budeme moct hlídat vnoučátka. Jenže před pár týdny se naše představy rozplynuly. Přiznání jeho homosexuality nás šokovalo…,“ napsala na úvod svého dopisu paní Hanka.
Donedávna jsem neměla ani tušení, že je něco jinak, než má být. Jakub byl v pubertě mezi holkami oblíbený a střídal je celkem často. Když se v pětadvaceti odstěhoval za prací do Prahy, přestala jsme mít o jeho vztazích přehled. Nikdy nebyl ten typ, co by se rodičům svěřoval. Ale aspoň mě jako starostlivou mámu uklidnil, že se má dobře, vše funguje v práci i v lásce. Často jsem mu říkala, že bychom už nějakou jeho slečnu rádi poznali. Ale on nechtěl. Prý až to bude vážné! Jeho rozhodnutí jsem akceptovala a těšila se, kdy to přijde.
Jenže místo toho přišlo úplně něco jiného. Obrovský šok. Jednou večer Jakub zavolal, že přijede o víkendu. Že nám potřebuje něco důležitého povědět. Něco, co ho trápí už dlouho. Víc mi nechtěl do telefonu říct. Byla jsem pořádně nervózní a modlila se, ať to není třeba nevyléčitelná nemoc.
Bylo to rychlé. Po příjezdu nás hned postavil před hotovou věc: „Mami, tati, už nemůžu dál mlčet. Jsem gay... Vím, že budete v šoku, ale je to prostě fakt. A já doufám, že se s tím nakonec smíříte a neodsoudíte mě! "
Oba s manželem jsme několik minut jen vyděšeně zírali a nedokázali nic říct. Bylo vidět, jak se Jakubovi strašně ulevilo, už tehdy jsem si uvědomila, jak moc to pro něj muselo být těžké.
Na jednu stranu se mi vlastně ulevilo, že to není nic vážného, že je zdravý. Na druhou stranu jsem cítila velkou vlnu zklamání. V tom šoku jsem se ho jen několikrát dokázala zeptat, jestli si je opravdu jistý, jestli se to ještě nemůže změnit. On ale přesvědčivě kroutil hlavou a řekl, že má přítele Davida a jsou spolu šťastní.
Nevydržela jsme to a pořádně se rozbrečela. Hlavou mi běhaly myšlenky, kde jsem udělala chybu. Pak se do toho navíc pustil manžel. Tušila jsme, že bude zle, že on jinou orientaci svého syna určitě nepřijme. Ani v prvním okamžiku, ani později. Zkrátka nikdy. A měla jsem pravdu.
„To si děláš srandu? Co na to proboha řeknou lidi? Co si to v té Praze chytil za manýry? To teď nějaká móda být homosexuál, nebo co? Určitě to není pravda. Prostě si jen nepoznal tu pravou. Normálně se půjdeš léčit a hotovo!“ vyhrkl na něj naprosto vytočený.
Jenže Jakub mu dal jasně najevo, že to opravdu myslí vážně, že si je jistý a nikdy s žádnou holkou nic podobného necítil. A že homosexualita není nemoc a léčit se nedá.
Manžel ale zuřil dál a řekl, že nedopustí, aby se to dozvěděli lidi v okolí. Že není zvědavý na drby a pomluvy. Jasně mu řekl, že dokud si to nerozmyslí a nepřijede domů s holkou, práh našeho domu nepřekročí. Viděla jsem, jak na mě Jakub soucitně kouká. Bylo mi to strašně líto, ale byla jsem z toho ještě v šoku a nedokázala nic udělat. Tak práskl dveřmi a odjel.
Po pár dnech jsem se z toho trochu vzpamatovala a doufala, že to samé se stane i u manžela. Jenže odmítl se mnou o tom diskutovat.
Moc to bolí. Nechápu, že najednou pro něj přestal existovat. I pro mě je to těžké a budu potřebovat ještě dost času se s tím smířit. Uvědomuji si ale, na rozdíl od manžela, že je to stále moje dítě, že ho budu i tak milovat. Ať se děje, co se děje. Jsem přece jeho máma a měla bych mu být oporou. Měla být šťastná, že je konečně i on šťastný.
Nakonec jsem Jakubovi napsala zprávu, že nám musí dát čas, a že ho pořád máme moc rádi. Po pravdě ale nevím, zda manžel svoje rozhodnutí někdy změní. Bojím se, abych o Jakuba nepřišla nadobro také. Nevím, co s tím, a nemám se komu svěřit.
Hanka, 50
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!