Navíc začala Táňa hned s koncem: „Přemýšlím poslední dobou nad tím, jak málo pozornosti věnujeme výdechu. Začaly mě tyhle myšlenky napadat pozvolna, od narození všech tří mých kluků, že málo řešíme poslední chvíle života.“
Vojta: „…a víš, proč to tak je? Protože by celý farmaceutický průmysl neměl co dělat. Kdyby se lidi nebáli. Jsme pořád něčím strašený.“
Oni spolu opravdu pořád mluví…
Kdy jste poprvé Táňu zaznamenal?
Vojta: Já vím, jak to myslíte, ale nevím. Možná v Indiánském létu. První setkání bylo asi někdy na Bazárku.
Jaký na vás udělala první dojem?
Vojta: Já ji nejdřív nevnímal.
Jak na vás působí zdálky?
Vojta: Zdálky i zblízka hrozně hezky, ale já už to neumím rozlišit. Mám ji zakořeněnou. Jako oblak, který se kolem vznáší.
Táňa: Jako černej mrak!
Vojta: Občas se dostanu do jeho pole, občas z něj zaprší, ale dneska, koukám, z toho bouřka nebude.
Kde vy jste zaznamenala Vojtu?
Táňa: V Rubínu. S Pavlem, s tatínkem prvních dvou kluků, jsme stáli na baru a povídali jsme si. Najednou jsem slyšela hlas. Zeptala jsem se, jestli tam zpívá Dan Bárta. Byl to Vojta. Dřív jsem ho slyšela, než viděla. No nazdar, takhle to vypadá, že jsme se k sobě dostali přes umění.
A pak jste Vojtu viděla…
Táňa: Pak jsem ho vídávala na různých večírcích, kde hráli jako začínající kapela Nightwork. Táhli za sebou výskající fanynky a já si říkala: „Aha, nějaký dívčí idol…“
Vojta: No jo, ale s tím já přece nemůžu nic dělat!
Táňa: Pak bylo… ne moc sympatií. Vždycky jsme se někde potkali a Vojta se promenádoval…
Vojta: Já normálně chodil!
Táňa: Já to vnímala tak, že se promenáduješ.
Vojta: Je pravda, že první setkání nás dvou, které si opravdu pamatuju, bylo ve foyer divadla DISK na DAMU. Táňa s Annou připravovaly věci na Bazar a já měl pauzu v představení Láska, vole! Bohužel, součástí mého kostýmu byl i půlmetrový růžový penis, takže mě asi fakt nešlo přehlídnout. To se pak z chůze stává promenáda velmi lehce, víš, maličká?
Táňa: …takovej hezoun, co se furt usmívá. Nic nepřeskočilo.
Vojta: Já se tě tenkrát taky trochu bál…
Čeho se Vojta bál?
Táňa: Já nevím.
Působíte arogantně?
Vojta: Jooo. Působí.
Táňa: V pubertě to byla moje ochranná skořápka: Když se dvakrát necítím, tak tam hodím něco, co mám naučeného nebo obšlehnutého z rodiny. Máme tam toho dost. Teď mám dojem, že už to nepoužívám. Ale je věc každýho, jak si mě v tu danou chvíli přečte. Jestli jsem drzá, nebo arogantní. Nebo se můžu nad něčím rozplynout a někdo mě v tu chvíli vnímá jako infantilní.
Vojta: Musím k tomu říct, že Táňa je dost přemejšlivá.
Táňa: Jé. Děkuju. A taky řekni, že hodně čtu!
Vojta: Zjistil jsem, že když Táňa vypadá arogantně, tak mnohdy jenom přemejšlí. A přemejšlí, kdykoli ji něco zaujme. A to je často. To já vůbec nemám! Ke každýmu přijdu a bavím se s ním a třeba až pak zjistím, že je to blbec. Ona se zahledí, zaposlouchá, je empatická a může u toho vypadat arogantně. Já jsem takovej „pořád veselej“.
Táňa: On na vás s tím svým úsměvem fakt nepůsobí arogantně? To se máš!!!
Co je pro vás soukromé a co už veřejné?
Vojta: Vrcholem mého soukromí jsou pro mě děti. Nikdy nechápu obálky časopisu Maminka, kde se všichni fotí s dětmi, který ani neuměj říct „mami“, natož pak „mami, nestrkej mě, do prdele, před ten foťák“. Vždycky si představím, jak naši kluci v 17 budou třeba někde na antiglobalizačním mítinku házet kameny po policajtech, a já bych se s nima fotil do časopisu Maminka. Kde to jsme?
Pak je ještě druhá stránka, když toto všechno nemůžete ovlivnit. Před školu se postaví blboun s foťákem a fotí vás a vaše děti. Bohužel, česká legislativa je stále spíš na straně blbouna s foťákem než toho dítěte. To pak jsem schopnej se před školou i porvat.
Táňa: Smrsklo se mi to z velký koule do malý pevný kuličky. Předtím to byla velká koule, o které jsem si nebyla jistá, jestli to není póza. Chvíli jsem si myslela, že je zajímavý lidi lakovat a dělat ze sebe tajemnou. A pak mě napadlo, že by bylo jednodušší, kdyby lidi byli transparentní. Jsme všichni z těch her a neupřímnosti dost urvaní. Třeba celý tenhle rozhovor a focení je naše soukromí. Ne, že se dva „VIP obličeje“ vyfotí na obálku a budou letně a sladce mluvit. Chtěla bych, aby bylo vidět, že spolu obyčejně žijeme. Proto se fotíme u nás na chalupě a fotí nás náš kamarád Honza Malíř.
A to celé můžu udělat jen pro časopis, který opravdu ráda čtu. Vše, co je za dveřmi, za které jsme vás pozvali, je moje, Vojty, dětí, babiček, ale zároveň je to něco ve mně a je to veřejně vidět. Nikdy bych ale nepovídala třeba o víře. To mi připadá citlivý. Někdo se mě zeptal, jestli jsem věřící, a mně to přišlo, jako by se mě ptal, jestli to mám ráda zezadu, nebo zepředu. Nechci mlčet o soukromí, ale bavíme se o něčem niterném, a to se musí chránit před každým, kdo by to chtěl zneužít. Třeba bulvár.
Táňa a Vojta poskytli pouze pro časopis Moje psychologie otevřený rozhovor nejen o svém, již čtyřletém, vztahu. Celý rozhovor si přečtěte v letním dvojčísle časopisu Moje psychologie.
Letní dvojčíslo právě v prodeji, navíc s dárkem – KNIHOU.
Sledujte nás také na www.facebook.com/mojepsychologie
