TÁŇA (34): Přítel chce být doma s dětmi, mě to ale děsí

TÁŇA (34): Přítel chce být doma s dětmi, mě to ale děsí

Táňa vydělává víc než její přítel, se kterým chce založit rodinu. Přítel je ochotný zůstat na otcovské dovolené, Táně se ale toto řešení příliš nezamlouvá.

Můj partner Ondra byl vždycky docela bohém. Je to umělec a mně to od začátku imponovalo. Odjakživa mě fascinovali lidé, kteří měli na něco talent, možná proto, že já jsem nikdy žádným výjimečným nadáním pro cokoliv neoplývala. Jsem spíš praktický typ, učení mi šlo vždycky dobře, a tak jsem se podle vzoru rodičů dala na práva, o to víc mě ale lákal právě svět umělců.

Když jsem odešla studovat do Prahy na vysokou, jejich bohémský životní styl mě doslova vtáhl. Během studií se to ještě dalo ukočírovat, protože jsem měla volnější režim a kromě náročného zkouškového období a nějakých přednášek jsem si mohla celkem často dovolit protáhnout mejdany a ponocování.

Naštěstí – nebo možná spíš bohužel – mě rodiče po celou dobu studia na vysoké škole finančně dostatečně podporovali, takže jsem nemusela mít žádný extra přivýdělek, tedy krom občasných brigád a to spíše přes léto. Problém nastal, když jsem po vysoké nastoupila jako koncipientka do jedné právnické firmy a přišel tvrdý režim.

Nechybělo málo a o skvělou práci bych přišla. Naštěstí jsem se včas vzpamatovala a situaci uhlídala, takže jsem nyní ve firmě na postu jednoho z vedoucích právníků a do budoucna doufám, že se stanu spoluvlastníkem.

Ondru jsem potkala ještě v době, kdy jsem studovala, a ačkoliv to vůbec nebyl můj typ, z jeho charismatu se mi podlamovala kolena. Měl se mnou ze začátku docela práci, byl zvyklý balit holky na lusknutí prstu, jenže já jsem nechtěla být jednou ze stádečka.

Strategie se mi vyplatila a když jsem mu po dlouhém namlouvání nakonec podlehla, byl už zamilovaný, takže mě rozhodně nebral jako známost na jednu noc. Ondra žil pravý bohémský život, byl na volné noze, občas nevěděl, jaký je den, a občas také netušil, z čeho zaplatí nájem. Vždycky to ale nějak udělal.

Jeho životní styl mi nikdy nevadil, brala jsem to tak, že to k němu prostě patří. Věděla jsem, že nikdy nebude pracovat osm a více hodin denně, pět dní v týdnu, zároveň ale peníze jakžtakž vydělat dokázal, takže nebylo nač si stěžovat. Neměla jsem problém ani poté, co jsme se po ukončení mého studia nastěhovali do společného bytu.

Sice právě v tomto období jsem málem přišla o práci, než jsme se naučili, jak spolu žít, abychom se navzájem neomezovali ani neohrožovali, ale rozhodně nelituji ani tohoto období.

Uplynulo už pár let a s Ondrou jsme stále šťastní. Situace ohledně jeho práce se příliš nezměnila, ale mně to nijak nevadí. Moje kamarádky mi většinou nerozumí a říkají, že takového muže by vedle sebe nesnesly a že potřebují někoho, u koho vědí, že se o něj mohou opřít, a to jak psychicky, tak materiálně.

Já jsem schopná se o nás o oba postarat a ještě něco ušetřit a nevadí mi to. Nedávno jsme ale začali řešit naši další životní etapu a já pomalu zjišťuji, že na řečech mých kamarádek něco opravdu bude.

Je mi téměř pětatřicet, naši nejbližší přátelé už mají rodiny, jen my dva pořád nic. Dítě bych si hrozně přála a Ondra po něm touží také. Momentálně ale pro mě není představitelné, abych odešla z firmy a na několik dlouhých let se vzdala práce, protože tím by šla moje pracně budovaná kariéra takříkajíc k šípku.

A je pravda, že v takové situaci by nás Ondra asi živil dost složitě. Sám se tedy nabídl, že by šel na otcovskou dovolenou, místo toho, abych já nastoupila na mateřskou. Jenže v tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Už takhle jsem já hlava rodiny, která táhne domácnost, a na Ondrovi je vidět, že by nejradši nepracoval vůbec.

Pokud zůstane pár let doma s dětmi, tak nějak tuším, že už se do práce nevrátí. Nechci, aby můj muž byl „matka v domácnosti“, protože tím by v mých očích přestával být mužem. Nyní se aspoň trochu snaží nějaké peníze vydělat a chodit aspoň na částečný úvazek do práce, ale co by bylo pak? Třeba až děti odrostou?

Bude se válet u televize a čekat, až přinesu domů peníze? On se mým obavám směje, ale já se bojím, že jsou oprávněné. Na druhou stranu si uvědomuji, že v naší situaci asi jiné východisko není a že mu možná křivdím. Opravdu je šance, že se v dětech může najít a věnovat se jim, místo toho, aby se jen poflakoval po domácnosti?

Doporučujeme

Články odjinud