Prožívám nejstrašnější noční můru. Závidím všem těhulkám, které nemusí nic řešit. I já jsem si tohle období malovala zářivými barvami, ale teď to všechno skončilo. Nevím, jak to celé dopadne. Bojím se, že s děťátkem zůstanu sama.
Dlouho jsem se snažila dělat kariéru, užívala jsem si svobody. Pár vztahů mi nevyšlo a pak to najednou začalo vypadat, že mi ujel vlak. Že jsou všichni pořádní chlapi ženatí. A já zůstanu sama. Jedna vdaná kamarádka si ze mě dělala legraci, že si musím počkat na první vlnu rozvodů, až se zase nějací chlapi uvolní. V tomhle jsem měla jasno, nikdy bych nešla do vztahu se ženáčem. Někomu to možná vyjde, ale já jsem přetahováním ženatých chlapů vždycky pohrdala.
Když jsem pak poznala Martina, hrozně se mi líbil, měla jsem pocit, že je to ten nejlepší táta na světě a že s tímhle chlapem bych chtěla mít rodinu. Společný známý mi vyprávěl, že žije sám se svými dvěma kluky. Prý mu samozřejmě strašně moc pomáhají jeho rodiče, protože jinak by musel pověsit kariéru na hřebík. Ale že se šíleně snaží.
Klukům je 7 a 9. A Martin už je s nimi druhý rok sám, jeho žena odešla za nějakým mladším kolegou z práce. Kamarádka se mi smála, jestli jsem prý neříkala, že do ženatého chlapa bych nikdy nešla. Jenže tohle bylo jiné.
Martin a jeho žena byli v rozvodovém řízení a vypadalo to, že to brzy skončí. A tak našemu vztahu nestálo vůbec nic v cestě. Netlačili jsme na pilu, hlavně kvůli Áďovi a Šímovi. Nechtěli jsme hlavně kluky ničím zranit. Dlouho se museli vyrovnávat s tím, že maminka chce žít sama, bez nich, s cizím pánem. Takže aby teď přišla nějaká nová paní k jejich tátovi…
Ale s Martinem jsme se do sebe zamilovali, oba jsme zatoužili po novém začátku. A když jsem na konci listopadu zjistila, že jsem těhotná, oba jsme z toho měli šílenou radost. Martin mluvil o tom, jak se těší, až rozvod bude za námi a on bude moct začít zase normálně žít se svojí novou, i když poslepovanou, rodinou.
Od podzimu jsme měli zaplacený prodloužený víkend v Alpách. Chtěli jsme se původně užít chvíli sami. Martinovi rodiče přislíbili hlídání. Nerušili jsme to ani kvůli miminku, jsme oba dobří lyžaři a beztak jsme to nechtěli s lyžováním přehánět. Jeli jsme na začátku března.
Byli jsme domluvení, že hned jak se vrátíme, nastěhuju se k Martinovi a ke klukům. Svůj byt jsem chtěla pronajímat, abych zaplatila hypotéku, kterou splácím. Před odjezdem jsme klukům i Martinovým rodičům řekli, že čekáme miminko a po návratu se k nim nastěhuju. Všichni to přijali v pohodě. Byla jsem hrozně šťastná. Popravdě jsem se klepala strachy, že kluci budou naštvaní, přeci jen jsou ve složitém věku.
Jenže moje štěstí netrvalo dlouho. Druhý den nám do Rakouska volal starší Áďa, hrozně do telefonu křičel, byl rozrušený, že skoro koktal. A pak řekl něco, čemu jsem nerozuměla, ale viděla jsem, že Martin úplně ztuhl. A ptal se Ádi pořád dokola: „Co?“ „Cože?“ A Áďa dál ječel něco do telefonu. Padla na mě taková tíseň. Tušila jsem, že se něco děje. Martin úplně zelený Adamovi říkal: „Broučku, to bude fajn, pozítří přijedu a promluvíme si. Pak ještě mluvil se svojí matkou a když položil, tak řekl jen: „Irena se vrátila.“
V té jediné větě bylo všechno. Ty hodiny a dny a týdny po jejím odchodu, kdy koukal na dveře a co nejvroucněji si přál, aby cvakl zámek a ona tam stála. Aby mu řekla, že ho miluje a poprosila o odpuštění. Toužil po tom, aby se projevila jako máma a začala bojovat o kluky. Nic z toho se nestalo. On si musel vytrpět to martyrium, kdy nechápal, co udělal špatně, proč si vybrala mladýho kluka místo něj a svých báječných synů.
Kvůli které každý den hodinu běhal po parku, aby si ji – svoji ženu – Irenu vyhodil z hlavy. A pak všechny záležitosti okolo rozvodu, které ho tolik bolely. Vyprávěl mi to a já tehdy dlouho plakala. Jak je to šílené, že máma opustí svoje děti. A teď tu byla zpátky. Tedy, on ji už nechtěl, už jí nevolal zpátky. Měl naplánovaný život se mnou. A pořád má naplánovaný život se mnou. Teda, snad.
Šli jsme spát a ráno jsme z hotelu odjeli. Navrhla jsem to sama, nemohla jsem se na něj koukat. Byl jako mátoha. Šrotovalo mu to v hlavě, celou cestu jsme jeli mlčky. Už na dojezdu do Prahy mi Martin navrhl, že mě vyloží u mě a pojede zjistit, co se doma vlastně děje. A že večer přijede a promluvíme si.
Když mi pak vyprávěl, že jeho žena prostě přijela, složila v předsíni kufry a řekla klukům, že je miluje a že se vrací domů, k nim a k tátovi. Udělalo se mi zle. Proto Áďa tak strašně křičel. Konečně mi došlo, že křičel na Martina: „Máma je doma! Máma se vrátila!“
Jsou to skoro dva měsíce, co se Martinova žena vrátila k němu domů. On jí sice tvrdí, že miluje mě, že čekáme miminko a chce pokračovat v rozvodu. Že jí už nevěří. Ale já vidím, jak den za dnem roztává. Irena uvaří a když je se mnou, volá mu, v kolik se vrátí, jestli mají s klukama čekat s večeří. A já ho vidím, jak kouká na hodinky, je nesoustředěný. Už i přiznal, že je to šílené, protože má chvílemi pocit, že je všechno jako dřív.
Ze začátku jsem brečela a on mě ujišťoval, že mě miluje. Ale že ona je matka jeho kluků a to musím respektovat. A já nevím, mám ještě šanci? Už je mi pěkně vidět bříško a miminku se prý daří dobře. Chtěla bych si užívat těhotenství. Přitom se děsím okamžiku, kdy na Martinovi poznám, že s ní spal. Mám ještě vůbec nějakou šanci, že zůstane se mnou? S námi?