Většinu žen přitahují grázlové. Ale dobře vědí, že doma potřebují hodného chlapa. A když ho mají, tak je začne nudit. S tím si teď láme hlavu Táňa, která konečně potkala skvělého chlapíka, ale zase je pro ni příliš dostupný. A tím pádem nedostatečně zajímavý.
Mám dokonalý talent na komplikace. Odjakživa. Jako holka jsem postupně chodila s několika kluky, kratší nebo delší vztahy, ve kterých vlastně existovalo jen teď a tady a nepřemýšlela jsem, jestli chci s nimi zakládat rodinu a zůstat navždycky. Jenže když mi bylo čtyřiadvacet a já se akorát rozešla se svým tehdejším partnerem, začala jsem přemýšlet, co dál.
A začala jsem kluky hodnotit podle toho, jestli by mohli být otcem mého dítěte. Takhle jsem se potkala s Radimem. Byli jsme do sebe zamilovaní a já zároveň věděla, že to je chlap, na kterého se mohu spolehnout a o kterého se v životě budu moct opřít.
Po dvou letech jsme se vzali, narodily se nám dvě děti a žili jsme si hezký život. Ale po dvaceti letech už se náš vztah proměnil v rutinu a setrvačnost. Fungovali jsme, nehádali se, ale ztratila se mezi námi veškerá vášeň. Mohli jsme takhle žít dalších třicet let, ale protože děti už byly dospělé, nějak jsme si oba řekli, že chceme v životě ještě prožít i něco jiného a rozvedli jsme se. Naprosto v dobrém, bez problémů jsme si rozdělili majetek, po rozvodu jsme se políbili a šli spolu na oběd.
Dodnes jsme zůstali přátelé. Radim mě vozil do nemocnice do města, když moje máma onemocněla. Já jsem s ním zase šla vybírat nový oblek, když potřeboval do práce. Prostě jsme si dali prostor, abychom každý mohli žít svůj život.
Žít si svůj život! Dneska se svým naivním představám směju. I když mi bylo jasné, že to už nebude, jako když mi bylo dvacet, zaskočilo mě, jak jsou lidi kolem mě unavení životem. Já mám pořád spoustu energie, mám chuť podnikat řadu věcí a najednou zjišťuju, že muži se v tomhle věku proměňují ve staré bačkory. Sice si nemusejí jako my ženy procházet přechodem, ale i oni jsou podráždění, nevrlí, ubývá jim sil a to je vykolejuje. To okruh potenciálních partnerů docela zúžilo.
Jenže hlavní problém je v tom, že dnes, když už nehledám otce svých dětí, zase mě začalo zajímat, aby můj potencionální partner byl hlavně zajímavý, měl svůj život, a v mém případě to znamená i vlastně těžko dostupný. Přitahují mě s prominutím „hajzlové“, jinak to neumím říct. Prostě frajeři s drzým úsměvem na tváři, u kterých si nejsem úplně jistá, na čem jsem.
Jenže jak dlouho vztah s takovým mužem vydrží, že? To mi po nějaké době došlo. Třikrát jsem si s takovým mužem začala, než jsem se zase vrátila nohama na zem a uvědomila jsem si, že takový vztah mi vydrží maximálně na pár měsíců, ale pak zákonitě skončí. A přece jen vystřídat ročně dva, tři chlapy, to jsem si nějak neodvedla představit. A taky kde donekonečna brát.
Takže jsem zase vzala na milost i ty, co neměli na tváři napsáno: Budu tě milovat jen dnes večer. Víc nečekej. A tak jsem konečně potkala Tomáše. Ze začátku to vypadalo báječně. Dával mi najevo svůj zájem, ale ne příliš. Nebyl dostupný, kdykoliv bych chtěla, naopak měl na mě méně času než já na něj.
Nijak netlačil na pilu, takže poprvé jsme spolu spali až po měsíci. Přitom bylo jasné, že to není proto, že by neměl zájem nebo by byl stydlivý, ale prostě si dával na čas, čímž mě ještě víc přitahoval. Musela jsem si dávat pozor, abych naopak já nebyla ta, co ho uhání.
Bylo nám spolu moc hezky a po třech měsících jsme si řekli, že zkusíme spolu žít. Jenže když pominulo počáteční oťukávání se, Tomáš mě zahrnul láskou a pozorností a to tak, že jsem se najednou nemusela vůbec snažit. Když jsme něco rozhodovali, nechával to na mně. Pomalu jsem začala být alergická na jeho „Jak chceš ty, miláčku“. Jako kdyby vůbec neměl svoji vůli. Kde byl ten chlap, který zpočátku na mě neměl čas, který se dělal vzácným?
Najednou jsem zjistila, že já mám mnohem větší potřebu vidět se i s přáteli, něco podnikat bez něj. Kdežto on toužil po tom být hlavně jen se mnou. A mně to začalo být moc. Vím, že si šlapu po štěstí, ale nějak už nemůžu. Jak já toužím po tom, abychom se třeba pohádali. Aby praštil do stolu a šel do hospody. Už je to rok, co spolu žijeme, a mně dochází síly.
Vůbec se netěším domů a přemýšlím, že to s ním skončím. Je mi jasné, že mi většina žen řekne, že jsem naprostý blázen. Jenže já si nemohu pomoc. Tak přemýšlím, zda tomu dát šanci. Ale je přece blbost přijít za partnerem a poprosit ho, aby na mě byl méně hodný.
