Dokud byli naživu oba manželovi rodiče, vycházeli jsme s nimi bezvadně. Bydleli v sousedním městě, takže jsme se vídali tak akorát, aby obě strany byly spokojené. Děti ještě nemáme, ale jsme ve fázi, kdy se o ně snažíme. Tedy spíš byli jsme...
Tchyně nečekaně ovdověla. Nesla to velmi těžce a s manželem jsme se rozhodli ji na čas přestěhovat k nám, abychom na ni trochu dohlédli. Mělo to být jen dočasně, než se dá zas dohromady. Jenže teď už jsou to skoro dva roky a nevypadá to, že by se chtěla vrátit do svého domova. A soužití s ní je čím dál těžší, což se promítá i do mého vztahu s manželem.
Tchýni je teprve lehce přes šedesát let a vždycky to byla taková ta aktivní dáma, která pořád něco podnikala. Tchán byl spíš kliďas, který si nejradši kutil něco doma na zahradě, a tak byl spíš v jejím vleku. Předloni na jaře byl doma sám a dostal infarkt. Kdyby byl někdo poblíž, kdo by rychle zavolal pomoc, zřejmě by přežil. Takhle ho tchýně našla až večer. Zhroutila se z toho, i manžel to nesl těžce. Snažila jsem se je podporovat oba, ale zatímco můj muž se po několika týdnech dal jakžtakž dohromady a začal fungovat, s tchýní to šlo z kopce. Tvrdila nám, že je v pořádku, ale nebyla.
A tak jsme jí nabídli, ať se na čas přestěhuje k nám. Měli jsme o ni opravdu starost. Nejdřív odmítala, ale pak ji manžel prostě naložil a přivezl do našeho 3+kk. Zařídili jsme jí pokoj, který jsme využívali jako pracovnu a tělocvičnu v jednom, a dohlíželi na ni. První týdny byly jako přes kopírák. Když jsme odcházeli do práce, tchýně seděla mlčky na posteli a ve stejné pozici jsme ji našli i po návratu.
Až zhruba po půl roce, co u nás byla, začal nastávat pozvolný obrat k lepšímu. Ráno s námi posnídala, večer si občas povídala a především občas šla i ven. Jen tak, sama se projít. A pak se sama nabídla, že když už je doma, že nám aspoň s něčím pomůže, když se o ni staráme. Dojde na malý denní nákup nebo uklidí. S úklidem jsem moc nesouhlasila, nikdo nemá moc rád, když mu někdo jiný přerovnává jeho věci. Ale manžel mi domlouval, že pokud to má být pro maminku terapie, ať jí to dopřejeme.
Mluví mi úplně do všeho
No a začaly se dít věci. Tchýně jako kdyby najednou byla zhmotněným předobrazem všech těch známých vtipů. Asi to myslela dobře, ale chtěla, aby její práce byla vidět. A tak mi třeba přerovnala všechno nádobí úplně jinak, přeskládala knížky v knihovně, přemístila kytky. To už jsem se ozvala, ale manžel opět zasáhl s tím, že si to pak, až se maminka odstěhuje, zas uděláme podle svého, ať ji nechám.
Ale tím to neskončilo. Tchýně se mi najednou začala plést do domácnosti jako takové. Nejdřív jen říkala „já to dělám takhle“, pak to změnila na „možná by bylo lepší“ a nakonec na „měla bys, to musíš“ a podobně. Mluví mi do všeho. Co nakupuji, co vařím, jak to vařím, jak peru, jak žehlím, jak uklízím… Nejraději by to všechno řídila sama. Já jsem celkem trpělivá, ale už mi to začíná dost vadit.
A co mi vadí ještě mnohem víc, je ztráta soukromí. Je mi hloupé před vlastní tchýní zamykat pokoj, ale už mě to mockrát napadlo. Vím, že když jsme v práci, pořád dokola šmejdí po bytě a prohlíží, co máme ve skříních. Nevím, co tam hledá, musí jejich obsah znát už nazpaměť. Opravdu mi není příjemné, že se dívá, co mám v nočním stolku. A manžel – ten ji pořád omlouvá.
Ke stěhování zpátky domů se nemá
Říkala jsem si, že se asi nudí, a zkouším ji pod různými záminkami vyslat ven. Problém je, že tchýně v podstatě nemá žádné kamarádky, vždycky si vystačila jen s manželem, a samotná se těžko zabaví třeba výletem, když jsme v práci, to uznávám. Tak jsem zkoušela ji nalákat na nějaký kurz pro seniory – už několik let nechodí do práce, tak jsem si myslela, že by ji bavilo naučit se třeba lépe s počítačem nebo cokoli jiného. Ale odbyla mě, že na to už je stará…
No a náš intimní život je v podstatě v troskách. S tchýní hned za zdí to jde velmi těžko. Dřív jsme byli s manželem zvyklí milovat se ráno i večer, kdykoli jsme měli chuť. Teď musíme čekat, než tchýně usne, a pak se o něco rychle jako myšky snažit, protože má lehké spaní. A já jsem přitom tak stresovaná, že si to stejně neužiju.
Začínám mít toho dost. Nedávno jsem se manžela opatrně zeptala, jak dlouho u nás ještě maminka bude. Podíval se na mě dost udiveně. „No přece dokud bude chtít,“ řekl. Jen jsem vyjekla, to jsem totiž nečekala. „Tobě nepřipadá, že je nás tu už trochu plno? A že by jí prospělo, kdyby zas musela samostatně fungovat?“ zeptala jsem se. Ale on ten pocit nemá. Není divu, jemu nikdo do jeho věcí nemluví, jemu maminka jen podstrojuje – obvykle přes den připraví nějaké jídlo, co má rád, pak kolem něj kmitá, lichotí mu. Trošku si v něm našla náhradu za manžela, řekla bych. A jako by se mnou nenápadně soupeřila o jeho přízeň.
A Petrovi se to samozřejmě líbí. Když se ozvu, že bych chtěla zas ve svém bytě být svou paní, mávne rukou, že to moc řeším. A že přece nemůžeme maminku vyhnat, když to má tak těžké. Moc nevím, jak s tím bojovat, vím, že dotlačit ho do situace „já, nebo ona“ by se mi mohlo vymstít. Ale už bych opravdu ráda miminko – a v současné konstelaci se nám těžko podaří ho vůbec počít, natož ho v tom bytě vychovávat. Napadlo mě, že si zkusím promluvit přímo s tchýní, ale bojím se, aby se to pak neobrátilo proti mně.
Renata, 33 let
