Tchýně ovdověla a přestěhovala se k nám. Pro naše manželství je to těžká zkouška

Tady vidím jako zásadní problém spíše vztah manžel manželka než manželka tchýně. Nedrží v této věci jako manželé spolu a on zcela ignoruje, že jeho žena má problém i to, že maminka je zjevně už v pohodě. Dokonce mu asi ani nevadí, že už sex není to co býval.Nicméně holka by se neměla být si s tchýní na férovku promluvit, když jí nevytyčí hranice, nemůže se divit, že si tchýně bude dělat co chce, protože si možná ani neuvědomuje, že to někomu vadí. Ideální by bylo aby ji manžel podpořil ale to je mamánek, u toho se pomoci asi nedočká.:(

j66, mamcaRBK : Ale v popsaném případě žádný finanční důvod společného soužití popsán není.Domnívám se, že stačí-li teď mamince jeden pokoj u mladých, stačil by jí zrovna tak malý byteček, 1 až 2+kk. Na menším městě to nemůže být tak fatální částka za pronájem, navíc může prodat ten dům, který teď nechává chátrat, a byt si koupit. V tom problém není.

mamcaRBK: u vás je to jiná situace než v článku...jejich maminka kde bydlet má...

šiška: A co když byste vlastní byt prostě nezaplatila?

Ještě jsem si vzpomněla, než jsme si s manželem postavili svůj domek, tak jsme bydleli v patře domku jeho rodičů a oni v přízemí. I tak to bylo na prd, tchýně zásadně bez klepání každou chvíli vtrhla k nám do bytu, já si jako 19ti letá netroufla ji cokoliv říct a navíc nám bylo trapný zamykat se když jsme vlastně bydleli u nich. Takže, mladý + staří bydlet pěkně odděleně.

Mám 2 dcery a přesto že je miluji nadevše včetně vnoučat, tak bych ani s jednou nechtěla bydlet, sdílet jednu domácnost ani za nic! Určitě by za čas nastaly generační názory, jak se říká, mladý zvlášť a staří také. Mít každá své bydlení např. v jedné ulici nebo městě to bych brala ale společné bydlení NE. Potřebuji ke svému životu naprosté soukromí a ne abych ve stáří musela brát ohledy a myslet na to co můžu a co ne. Ale to je za mně, vše je věc názoru a potřeby.

Vy mi dáváte, princezny. Já jsem taková "potrefená" tchyně. Rozvodem a ztrátou domova jsem se také ocitla u mladých. Také zatím bezdětných, mají také ložnici vedle. Občas mizím na týden, dva ke svým sourozencům, ale na samostatné bydlení nemám. I kdy snad letos již dostanu něco z vyrovnání majetku, nevidím to růžově. Také jsem chtěla mladým pomoct, ale syn mi přinesl papír, kde je napsané, co všechno nemám dělat. Tak se snažím. Pracuju doma, dělám a půl úvazku účetnictví, nejsem fit. Příjem mám nárazový. Když ze svého pravidelného příjmu zaplatím bydlení, nezbyde mi nic. Také nevím, co mám
dělat. Nechci překážet, ale co mám dělat? Jo, poraďte. Vím, že překážím, ale kam jít? Také to pro mě není jednoduché. Ale je nutné si to vyříkat. Mnohem lepší, než chodit okolo sebe a mít doma dusno. Má pravdu ten, kdo tady píše - lepší naštvaná tchyně o ulici dál, než "pomáhající" doma. Také jsem byla snacha.

No a hlavně hurá miminko ještě do toho, to se teprve bude maminka angažovat a pomáhat a vychovávat :-)) to přece teprve bude potřeba mladé mamince "pomáhat" a vysvětlovat jí co všechno špatně dělá...
škoda že je mladá paní při sexu potichu jako myška, kdyby to pořádně rozjela tak by se maminka možná dovtípila sama :-)

Tak to je radost, tchýně co nemá žádné kamarády a koníčky, je v důchodě a "realizuje" se tím, že mladým "pomáhá" (čti: organizuje jim život). Nejhorší je, že se když jí navrhnete aby se už vrátila domů bude cítit ukřivděná, vždyť ona se snaží, nezištně pomáhá, do ničeho se neplete... A tahle navíc ještě začne operovat tím, jak je chudák vdova opuštěná a zoufalá (což asi je, ale rok je dost dlouhá doba na to, aby se z nejhoršího vzpamatovala a začala žít nějak normálně). Vůbec vám to nezávidím a s chlapem asi nelze počítat, že se vás zastane, oni jsou na tohle tupí, on problém "dvou slepic v jedné kuchyni" nechápe, protože se ho vlastně etýká, osobně ho to neomezuje. No ale asi bude lepší trucující uražená a naštvaná tchýně ve vedlejším městě lepší než současný stav. Takže pokud neslyší na jemné náznaky, natvrdo říct, že se k tomu a tomu datu vrací domů, sbalit kuférek a pá pá.

Do penzionu pro důchodce bych paní "lehce přes šedesát", která je soběstačná, nestrkala. Může ještě pár let fungovat sama. A z toho by měl synáček určitě výčitky, tudy to nepůjde.

Durga: vždyť píšeš něco hodně podobného jako já. Tak proč by byl problém někde jinde, než kde ho obě vidíme? Je v té paní , samozřejmě. Ovšem i chlapovi, který už byl zvyklý žít samostatně, asi napřed sám a pak s přítelkyní/manželkou, by měla ta situace vadit. Matka se snaží obsadit v rodině místo, jaké náleží jeho ženě - a koneckonců i on aby ji poslouchal, jako když mu bylo 14 ? Pokud to vidí takhle, stává se z něj retrográdně mamánek.

Mata69: asi to tak bude, to je takova ta kvocna, co ke spokojenosti se potrebuje starat se o nekoho, je to jeji jediny smysl zivota. Jsem mela kdysi sousedku, tchyne k ni denne chodila, prerovnavala veci, "uklizela". Moje bejvala tchyne je ukazkova carodejnice, ale pozitivni na ni bylo, ze k nam chodila velice zridka, i kdyz jsme bydleli ve stejnem meste.

Ahá, píšou, že tchán kutil na zahradě, tak asi mají domek. No a což nechat maminku hezky v bytě a jít bydlet do domku? S dítětem byl to bylo možná i lepší mít zahradu a tak...

Prošvihli vhodnou dobu maminku zase vyexpedovat zpět. Ona už to bere tak, že je tam natrvalo.
By mě zajímalo co je s jejím domkem, nebo bytem, nebo kde to před tím bydlela? To je to prázdné?

evelyn: nojo, ale týhle to evidentně vyhovuje...upnula se na ně, z jejího pohledu je snacha zcela jistě nevděčná, protože ona se jim stará o domácnost a jí se to ještě nelíbí. To mi věř.

Ja se na to divam z hlediska te tchyne a predstava, ze bydlim s mladyma me vubec nelaka. Kazdej mame svoje, oni at si zijou, jak jim vyhovuje a ja to samy. Ani by me nenapadlo jim organizovat zivot a domacnost.

Kamar: Kamare, napsal jsi, že i manželovi by měl tento stav dost vadit. Asi soudíš podle sebe. Bohužel, problém bývá jiný. Matka po smrti manžela občas přejímá roli ženy v rodině, k synovi se začně chovat jako v době, kdy byl svobodný a pokouší se zařídit jeho domácnost tak, jak ji měla ona. Problémem bývá, že dost mužů tohle nechápe, má pocit určitého dluhu vůči matce a neuvědomuje si, že jeho partnerka pro společný život je někde jinde. Jediná možnost je opravdu promluvit s matkou, najít jí bydlení - pokud možno aspoň o ulici dál a pokusit se ji seznámit s lidmi jejího věku, aby se necítila osamělá, případně jí dát najevo, že pokud si najde přítele, pochopíte to. Moje maminka měla behem 20 let od smrti otce 3 přátele, ke všem jsme se chovali co nejlépe, protože jsme chápali, že je to vlastně pomoc pro nás. Nejde o to, jesli je to tchýně nebo maminka. Já jsem si to zažila s matkou, která bývala v zimě u nás. Byla to vzorná babička, starala se o vnuka, pomáhala mi s domácností, ale stále mi do něčeho mluvila. Proti přerovnávání nádobí jsem se dost rychle ohradila. Problém byl v tom, že jsme bydleli dost daleko od jejího domova, takže měla jen nás a žádné známé. Nejlepší by bylo rozhlédnout se někde po slušném penzionu pro důchodce.

Pokud paní ovdověla v relativně mladém věku, asi tím byla zaskočená. Nicméně to je úděl, který čeká minimálně 2/3 žen, protože prostě žijeme déle. Chápu, že byla smutná, ale ta návštěva měla trvat měsíc a ne dva roky! S tou situací se měla srovnat maximálně během jednoho kvartálu, jinak je to na pomoc psychologa nebo dokonce psychiatra. O tom, že jí už dávno otrnulo a vlastně rodinu svého syna zneužívá, svědčí její snahy předělávat domácnost po svém.Takže nejsou na místě žádné velké ohledy. Prostě bych si s nimi sedla a řekla, že už bych zase ráda žila po svém a měla své soukromí, navíc plánujeme dítě . Jestli se maminka nechce vracet do sousedního města, můžeme jí najít bydlení zde, aby měla vlastní zázemí. Tak budeme spokojeni všichni. Pokud se ovšem manžel začne bránit, nevidím pro manželství dobrou perspektivu. I jemu by měl stávající stav dost vadit.

Mě napadá jen jediné, ze známého českého filmu o Homolkových: "Ludánku, tak kdo je víc - maminka nebo já?"
Je pryč doba naznačování a čekání. Prostě naostro manželovi říci, že takhle je situace neúnosná a takhle to prostě dál nejde. Pokud to pochopí, pak promluvit i s tchýní a říci jí, že nadešel čas, aby zase žila svůj život. Pokud manžel nepochopí a připadá mu, že není co řešit, vidím to špatně...

Nejjednodušší a nejslušnější bude muvit otevřeně. Sednout si s manželem i tchýní a říct, že chcete své soukromí, svou rodinu, že byt je vaše území, ne území tchyně, ta je tam jen host. A že nechcete tento stav natrvalo, takže dáváte návrh, ať si manžela tchyně rozmyslí, jak to chtějí dál - jakým způsobem, jak dlouho, za jakou cenu chtějí stav zachovat, za jakou jsou ochotni vyhovět a bydlet zase každý ve svém. A dát najevo své mantinely.................Po nějaké určené době na rozmyšlenou se jich zeptat a jednat podle toho, co budou ochotni změnit. Nebo neochotni. A pak se buď radovat ze znovunabytého soukromí, nebo se odstěhovat a rozvést. Neze strávit žvot čekáním, že někdy bude někdo brát ohled na vás.................Víceméně ve všech situacích by měl člověk znát své hranice a dát je okolí najevo. Buď si přiznat, že chci manžela i za cenu tchyně ve vedlejším pokoji, nebo chci být dospělá, samostatná ženská, které druhá žena nebude brát chlapa ani pod nevinnou záminkou, že je přece maminka a dělá mu dobře. Že s ní manžel své choti nezahýbá, to je vedlejší, hlavní problém je, že se matka tlačí do pozice "hlavní samice" ve chvíli, kdy už má být věkem i postavením na vedlejší koleji. Její hlavní kolej přece vedla jindy a jinudy.

Měli jsme hodně podobnou situaci v roce 2013. Odlišné jen v tom, že u nás takto bydlel tchán. Těsně po porodu našeho druhého dítěte. Plně vás chápu a vím, jak těžké to máte. U nás naštěstí manžel za pár měsíců pochopil, že rodina a náš vztah je pro něj důležitější. Teď už opět bydlíme sami.