Ocitli jsme se v začarovaném kruhu. Máme dvě malé děti a oba s manželem musíme chodit do práce, abychom vyšli. Tchýně bydlí ve stejném městě a už je v důchodu, takže nám pomáhá s hlídáním. Jenže její „výchova“ jde proti všemu, co se snažíme našim dětem vštípit. Svou roli rozmazlovací milované babičky si užívá a všechno dělá po svém. Nejraději bychom se bez její pomoci obešli, ale nejde to. A hádky jsou na denním pořádku.
S tchýní jsme se nikdy příliš nesblížily. Už od začátku jsem měla pocit, že mě moc nemusí. A protože já bohužel nejsem zas tak empatický typ, který dokáže vyjít s každým a nechá na sobě dříví štípat, občas to mezi námi docela jiskřilo.
Vždycky mi připadalo, že se na mě dívá svrchu. Jen kvůli tomu, že byla o pětadvacet let starší a vychovala tři děti. Z toho titulu měla pocit, že mi může do všeho mluvit a ve všem radit. Začalo to, už když jsem s Michalem teprve chodila. „Ale Janičko, ty nežehlíš?“ hrozila se, když jsem jí dobromyslně popisovala své studentské zlepšováky ála vyvěšování vypraného prádla do páry ve sprše.
„Ty mu nevaříš denně teplou večeři?“ hořekovala po svatbě (o tom, co se dělo kolem ní, ani nemluvím). A takových věcí bylo a je spousta. Ke všemu přednáška. Po mé fázi slušnosti nastala fáze hádek a nakonec naprosté ignorance. Jenže to všechno bylo snesitelné a někdy i celkem humorné, dokud jsme byli s Michalem jen sami dva.
Pak jsem otěhotněla. Dítě bylo plánované. Co plánované nebylo – že budou dvě. Po počátečních rozpacích jsme se začali radovat, ale zároveň i trochu obávat. Jak to všechno zvládneme, hlavně finančně? Ani jeden z nás nevydělává nějaké závratné částky. Počítala jsem, že budu na mateřské tak dva roky a pak se vrátím do práce. Ale dvě děti jsou dvojnásobné výdaje.
Tchýně se sama nabídla s hlídáním
Nakonec jsme to zvládli přesně dva roky. Nemohli jsme si vyskakovat, ale měli jsme co jíst a nic důležitého nám nechybělo. Jenže pak Michal přišel o práci. Naštěstí dostal několikaměsíční odstupné a celkem rychle sehnal nové místo, jeho plat byl ovšem nižší a naše domácnost to pocítila. Rozhodla jsem se tedy jít do práce taky. I já jsem měla štěstí a poměrně brzy jsem měla na výběr hned ze dvou pozic. Problém byl jinde – pro dvojčata jsme nesehnali místo v jeslích. Je jich dnes málo samo o sobě, natož volných. Takže jsme se uskromnili ještě víc, přečkali rok a hledali školku.
Je neuvěřitelné, že i to se ukázalo být nemožné! Všude plno. Nejbližší, kde měli volné ne jedno, ale dvě místa, byla třicet kilometrů daleko. Ukázalo se proto nakonec jako spása, že se tchýně sama nabídla s hlídáním. I když si samozřejmě neodpustila rýpnutí: Co jsem to za hospodyňku, když nedokážu vyjít? Raději jsme nic neříkali, aby si to ještě nerozmyslela.
A tak se stalo pravidlem, že každé ráno jeden z nás odvede děti k babičce, která bydlí jen pár set metrů od nás. Že její hlídání dětí docela svérázné, jsme zjistili poměrně rychle. Dosud klidné holčičky se už po prvním týdnu začaly nenápadně měnit v dračice. Nejdřív jsme tomu nepřikládali takový význam, ale po měsíci už byla proměna tak velká, že jsme se rozhodli s tchýní promluvit.
U babičky neexistují žádná pravidla
„Co s nimi celý den dělám?“ ptala se udiveně, když jsme to chvěli vědět. „No všechno možné. Hrajeme si, čtu jim, dívají se na televizi, chodíme ven…“ Všechno to znělo nevinně. Teprve jak holky rostou, začínáme to chápat. V jejich jednoduchém světě prostě platí, že zatímco rodiče rovná se zákazy a nepříjemné požadavky, babička povolí všechno a nemusí se u ní nic! Nemusí po sobě uklízet hračky, když se jim nechce, jdou večer spát neumyté i bez vyčištěných zubů. Babičce za nic neděkují, když jim jídlo nechutná, odstrčí ho a vynutí si sladkosti. Mezi sebou se perou a hádají a nikdo je neokřikne.
Netvrdím, že my jsme nějací direktivní přísní rodiče, ale rozhodně se snažíme dětem vštípit základní pravidla slušného chování i tak říkajíc kulturní návyky. Když jsme tohle všechno z holek postupně vymámili, nechtělo se nám tomu ani věřit. Michalova matka je vzdělaná elegantní dáma, a tak by nás ve snu nenapadlo, že z vnuček „vychovává“ divou zvěř.
„Ale prosím vás, vždyť jsou to děti, ty se potřebují rozvíjet, ne omezovat. Však ony časem pochopí, jak co má být, nebojte se,“ mávla rukou nad naší prosbou, aby je trochu usměrňovala. Jenže ono je to čím dál horší! Člověk by neřekl, jak i malé dítě už dokáže být „vyčurané“ a jak rychle se naučí věci jako manipulace, vydírání a podobné praktiky. O tom, že nás najednou odmítají poslouchat, ani nemluvě.
Jejich nejčastější větou je „ale babička nám tohle dovolila“. Nedokážou pochopit, proč se nějaká věc někde smí a někde ne, proč něco na jednom místě nemusí a jinde ano. Za víkend se nám obvykle podaří je trochu zkrotit a neděli večer jsou z nich téměř ty dvě hodné holky, jaké známe. Veškeré naše úsilí je ale do úterka pryč a v pátek večer vše začíná nanovo.
Musím je rozmazlovat, tvrdí
S tchýní jsme si několikrát sedli a pokoušeli se jí domluvit. Naštěstí se s manželem v téhle věci shodneme, takže jsme vystupovali jednotně. Hovory jsou čím dál vyostřenější, ale všechno marné. „Babička je od toho, aby rozmazlovala,“ tvrdí ona. „Nemůžeš ale jít proti výchově od rodičů,“ argumentujeme my.
Nejhorší je, že jsem se s tchýní už několikrát chytla přímo před dětmi, když jsme si je předávaly. Něco jsem po nich chtěla, ale ony absolutně neposlouchaly, protože byly zrovna v té fázi, kdy myslely, že nemusí nic.
„Vidíš, vlastní děti tě neposlouchají, a ty mi chceš radit, jak s nimi mám jednat?“ vysmála se mi tchýně. Že je to kvůli ní, to už nevidí nebo nechce vidět. Musela jsem se hodně ovládat, abych na ni nezačala na celé kolo ječet.
S manželem celou situaci probíráme pořád dokola. Holky půjdou do školy až za rok a ačkoli školky stále bombardujeme, v naší blízkosti se stále v žádné dvě místa nenašla. Musíme to nějak vydržet. Až budou dvojčata ve škole, vliv babičky výrazně zeslábne. Jenže co si o nich (a o nás) v té škole pomyslí, až jim tyhle dvě ďáblice přivedeme?
Jana, 33 let