Teorie a praxe manželského soužití

11. 10. 2001
Teorie a praxe manželského soužití
Proč se doma hádáme? Co dělat, abychom si rozuměli? Jak je možné, že se někdy manželství zhroutí po několika měsících spolužití? Jak se bránit neshodám?

Teorie a praxe manželského soužití

Manželství dokáže dva mírumilovné jedince změnit v šelmy. Aby se tak nedělo, je třeba mnohé znát.
Teprve ten, kdo zvládne párové dorozumívání, smí očekávat kvalitní párový vztah.
Proč se doma hádáme? Co dělat, abychom si rozuměli? Jak je možné, že se někdy manželství zhroutí po několika měsících spolužití? Jak se bránit neshodám?

O tom všem je nová kniha od Miroslava Plzáka "ŽENA A MUŽ; TEORIE A PRAXE MANŽELSKÉHO SOUŽITÍ" - Ucelená teorie manželského dorozumívání

Knihu můžete zakoupit v nakladatelství Motto za 189,- Kč.

Ukázka:

Lze rozlišit dvojí druh párového emočního souladu:
1. Partneři mají radost z radosti druhého. Jestliže se druhý raduje, raduji se též. Lze říci, že tam, kde existuje radost ze vzájemné radosti, tam je párový vztah dobře stabilizován. Nedostaví-li se vždy tato "radost z radosti", může být i tak vztah přiměřeně stabilní. Pro manželské poradce je rozhodující rozpoznat, kdy si manželé začínají záměrně kazit své radosti. V nestabilním manželství dokonce manželé nesnesou, aby byl druhý v pohodě. Dochází k tak zvanému pustošení emočního souladu, k jeho desertifikaci. V manželství zaniká pohoda a zaniká možnost se společně rozhodovat.
2. Manželští partneři mají společné podněty radosti. Tento druh emočního souladu je významnější, protože jej manželé mohou svou vůlí vylepšit. Manžele by měla vázat společná radost z úspěšně budovaného domova. Domov není jen byt, domov jsou děti a obydlí nějak vybavené, a to tak, aby nabuzovalo zvláštní emoci útulnosti. Obvykle si manželé nevšímají, že vybudovali domov. Proč? Protože nejsme na párové soužití geneticky naprogramováni. A proto se musíme učit klást si otázku, jak je to s naším domovem, a není-li rozvrácen, máme se naučit si ho pochvalovat.
Indikátorem, že domov byl vybudován je, že se domů těším. Těšit se domů považují mnozí za nečekaně slabý emoční akord. Jsme schopni ho dokonce považovat za samozřejmost. Někdy neškodí se lehce postrašit, zeptat se, co by nastalo, kdyby byl domov ohrožen. Stačí si představit, jak by to doma vypadalo, kdyby dvanáctiletý syn začal fetovat.
Ovšem hlavním zdrojem společné radosti musí být uspořádanost reprezentativní složky manželského soužití, zvané volný čas. Manželé se mají soustředit na kultivaci společných podnětů nejen radosti, ale i veselosti a současně tolerovat individuální podněty radosti druhého.

V současném manželství existuje jen menšina párů ostře střežících, aby oba manželé a jejich děti měly svá počestná hobby. Řekl bych, že člověk, který nebyl veden k aktivním zálibám od dětství, a který je v dospělosti nemá, je hendikepovaný. Drtivou devastaci využití volného času způsobuje žárlivost. Žárlivec si vynutí jen společné záliby a vím, jak jimi dokáže druhého znechutit. Chtějí-li feministky v něčem prospět ženám, nechň je nutí mít svou individuální zálibu a realizovat ji.
Za zmínku stojí druhá forma pustošení radosti v manželství tím, že sice druhému jeho individuální zálibu povolím, ale s nějakým náznakem nelibosti. Výroky typu: „Ona si jde ke kamarádce, a co já?", nebo: "On si čte a vůbec ho nezajímá, co dělám já" jsou nejen hloupé, ale i nebezpečné. K čemu je dobré, že manžela pustím na fotbal, ale "mám k tomu řeči"?

Uvážíme-li oba druhy emočního souladu, uznáme, že manželství jako institucionalizovaný vztah, plný odpovědností za lidskou reprodukci je lépe, je-li jištěn kohezivními zápornými emocemi. Víme už, že kladné emoce jsou krátkodobé, samovolně vysychají a je snadné si je navzájem kazit.
Pro soudržnost párového manželství jsou velice důležité záporné kohezivní emoce. Má-li být zajištěna reprodukce lidského rodu párovým manželstvím, nelze jinak, nežli se s přítomností tohoto druhu emocí smířit.
V první řadě se máme věnovat vazebné síle kohezivní emoce soucitu. Soucit mě programuje k vzájemné pomoci a vyjádřený soucit ulevuje trpícímu. Soucit je kostrou manželské lásky.
Dnes si můžeme již dovolit soucit členit na tří kategorií:
1. soucítění, kdy trpím s utrpením druhého,
2. starost o zdraví a život druhého,
3. stesk po druhém.

Všechny druhy soucitu jsou záporné emoce (-E) v různé intenzitě a všechny začínají na "S". Emoce tří "S" jistí nejspolehlivěji manželskou provázanost neboli manželství coby párový vztah. Manželství kde jsou tato tři "S" privilegována je svorné, nebo - jak se nyní říká - má žádoucí zdatnost (fitness).
Manželský poradce je povinen registrovat v manželství intenzitu těchto tří "S", ale manželé o ní dialog vést nesmějí. Klamat je tu totiž tak snadné, že tento dialog hádkou skončit musí. Ovšem já sám výhradně pro vlastní potřebu si smím občas položit otázku, zda se mi po manželce stýská, zda mě bolí její bolest a zda o ni mám starost.
Nezapomínejme, že párové milenectví a párové manželství jsou doslova navěšeny na geny nepřipravené na spolužití v páru. Proto jakmile vstoupíme do párového vztahu, zazní okamžitě hlas genetické informace, zda mi ten druhý nebude škodit, ubližovat, zda nebude zákeřný nebo úlisný, zda nebude mít postranní úmysly. Genetická informace mě programuje, abych se v určitých okamžicích k milenci choval jako k cizímu člověku, kterého potkám sám v lese.
Geneticky nepřipraveni na párové soužití se v něm doslova snažíme jak na rozpáleném omastku. Geny nás tlačí k sobeckému chování, ale život vyžaduje párové spříznění. Podržíme-li se odhadu zoologa Matta Riedlyho (Červená královna, Mladá Fronta Praha 1999), lze očekávat přirozené přátelské milenectví až za několik stovek generací. Uvažte, že jedna generace znamená nejméně dvacet let.
Milenectví nám ještě dlouho nebude jen zdrojem kladné emoční bilance, dlouho budeme v milenectví i v manželství hodně trpět. Vždyň emoční soulad milenectví neurčuje budoucí emoční soulad v manželství, právě proto, že vzniká soužití a s ním úprava opravdových povinností.
Sám emoční soulad páru je samozřejmě závislý na prostředí, v němž manželství zraje, dále na mnoha možných a neodstranitelných ohroženích, ale i na oné továrně na emoce, kterou nazýváme mozek.
Emoční soulad není ovlivnitelný partnery přímo a jako ve složitém dynamickém systému v něm neplatí kauzalita lineární, ale nelineární. Jedna příčina nemá jeden, ale mnoho možných následků a jeden následek může mít mnoho možných příčin.
Z toho pak plyne, že neznáme postupy, které by učinily současné manželství procesem jistým a tedy dokonale předvídatelným. Lze se ale přece jen naučit vyznat se v nelineárních procesech a umět se nelineárně chovat. Tak třeba v zájmu zdatnosti manželství budu nucen přiměřeně měnit svá přesvědčení a předsudky.

Řešení
Milenectví je řešením úlohy zvané milenectví, manželství je řešením úlohy zvané manželství a život je řešením úlohy zvané život.
V párovém manželství znamená řešit totéž, jako párově se rozhodovat. A rozhodovat se v manželství znamená vybírat jednu jedinou možnost z mnoha. Lze žít jen jediný život, třebaže nám osud nabízí k výběru větší počet přibližně stejně kvalitních rozhodnutí.
Takže párově se rozhodovat znamená umět se s manželkou dohodnout na jednom jediném z mnoha možných řešení. A to chce nečekaně mnoho znalostí o párovém rozhodování. Dohodnout se v páru vyžaduje úsilí muže i ženy, protože dohoda nebo úmluva nemůže postrádat jistou náročnost. Jde o to, abychom se naučili kultivovat svár tak, aby se naše manželské dorozumívání nezvrhlo v soupeření.
Ovšem bez sváru za účelem úmluvy by dorozumívání skolabovalo do bezkrevného robotového jazyka, jde jen o to nalézt tu náležitou přiměřenost, aby veškeré manželské dorozumívání neokupovala hádka.
Život nám připravuje hádanky, které mají více správných řešení, a tím nás chrání před osudem žížaly, která se patrně nerozhoduje kudy má lézt a kam má dolézt.
Víme už, že naše Bdělé Vědomí vnímá jen potud, pokud existují dva možné stavy, neboli když je různost podnětu (varieta) rovna nejméně dvěma. V podstatě dokážu ocenit manželskou pohodu, jen když poznám manželskou nepohodu. Kdyby neexistovalo zlo, neměli bychom ani pojem pro dobro. Kdyby neexistovaly čtyři základní chutě, neuměli bychom si pochutnat na dobrém jídle. Jinak řečeno, díky mnohým negativům života oceníme jeho pozitiva. I spravedlnost je možná jen proto, že existuje nespravedlnost. Bez takzvaného neodstranitelného ohrožení by neexistoval ani občasný libý pocit úlevy. Takže trpíme, abychom byli schopni mít radost.
Mezi matematiky je znám tak zvaný Turingův výrok:
"Pokud stroj nikdy nechybuje, nemůže být inteligentní."
A právě osud je vůči nám tak rafinovaný, že nám k řešení (rozhodování pro jedno z nejméně dvou možných) předkládá úlohy mající i více řešení a my se musíme rozhodovat a volit podle stupně své sociální inteligence a intuice tak, že volíme, aniž bychom mohli výsledek předpovídat přesně. A proto i bezchybná řešení jsou možná jen proto, že existují chybná. Správné řešení existuje jen díky tomu, že známe i nesprávné. Roger Penrose říká totéž trochu jinak:
"Jakmile zjistím, že je něco správné, vím současně, co je nesprávné." Později uvidíme, že v manželství se ovšem nesmí kalkulovat v logickém teritoriu "správné a nesprávné" a to z jednoduchého důvodu, že nejenže nikdy nevíme, které z našich rozhodnutí se vyjeví jako správné, ale my dokonce ani nevíme, co je vlastně vůbec v manželství jednoznačně správné.
V nelineárním systému je správnost nevypočitatelná, protože pro nelineární systém může existovat i více správností. Tuto skutečnost navrhuji označovat jako nerozhodnutelnost. Mnohokrát na ni narazíme a právem si ji označíme jako prokletí párového manželského dorozumívání.
A protože rovnice řešení zvaná manželství může mít mnohem více než jedno přijatelné řešení, stává se tato rovnice pro pár nerozhodnutelná.

zdroj: Motto

Témata článku:   

Přečtěte si také

Horoskopy

Ještě pár dnů máte šanci udělat potřebné změny ve vztazích, na kterých vám záleží, ale dosud na nich leží nějaký stín. Se svým protějškem jednejte zcela na rovinu, i když to bohužel nebude…

Nejčtenější články