Sympatická sprinterka Tereza Jakschová se narodila bez části levé ruky. Ke sportu přesto tíhla od dětství a už devět let se profesionálně věnuje atletice. Momentálně patří mezi naše paralympijské naděje a jejím největším snem je účast v Tokiu.
Běhám výhradně s protézou kvůli těžišti, nicméně v běžném životě ji někdy sundávám. Spíš ji nosím, protože si tím můžu věci přidržet, i když manipulovat se s ní příliš nedá a někdy i překáží. A v létě je to lepší bez ní. Když je vedro, protéza klouže a nedrží.
Uznávám však, že byly chvíle, kdy jsem se trochu styděla. Určitě jsem třeba na základní škole nosila delší rukávy, aby to nebylo tak vidět, ale teď jsem s tím úplně srovnaná. Občas někdo divně kouká, zvlášť děti, ale už to nevnímám.
Ke sportu jsem tíhla od dětství a posledních devět let se profesionálně věnuje atletice. V dětství jsem vystřídala spoustu koníčků, v patnácti letech jsem ale přišla na chuť atletice.
Obvykle je to v takovém věku už docela pozdě, ale zvládla jsem překonat i tento handicap. Začala jsem na pražské Slavii, kde pod Českým atletickým svazem působím doteď.
Své první závody jsem absolvovala v roce 2011, ale až o dva roky později, v době, kdy jsem jela na své první mistrovství světa, jsem se začala účastnit i závodů handicapovaných.
V roce 2018 jsem poprvé v kariéře uspěla v kategorii dospělých, odkud jsem si přivezla dvě medaile z běhu na sto a dvě stě metrů. V roce 2016 jsem byla vyhlášena nejlepším českým juniorským handicapovaným sportovcem.
Teď je mým hlavním cílem účast na letních Paralympijských hrách v Tokiu odložených na léto 2021. Na paralympiádu v Riu jsem se bohužel nedostala kvůli malému počtu míst, a tak si to teď chci vynahradit.
Kromě sportu ale stíhám i práci na částečný úvazek a studium na Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze. Vím totiž, že pro para sportovce je mnohem náročnější uživit se sportem. Například olympiáda je mnohem sledovanější, já sama se na ni koukám a paralympiádu zapínám, jen když startuje někdo, koho znám.
Měla jsem asi trochu výhodu v tom, že jsem se s handicapem již narodila. Odjakživa jsem byla zvyklá dělat všechno jednou rukou a tou druhou si jen pomáhat. Poradím si i s úkoly, které vyžadují trochu zručnosti. Zavázat si tkaničky, udělat si culík. Třeba u kamarádů vidím, že když si zlomí ruku, tak najednou nevědí, co si počít a jak si vystačit jen s jednou.
Vlastně se ani necítím handicapovaná. Mám štěstí, že mi handicap vůbec nepřekáží, a to ani při sportu. Trénuji se zdravými sportovci, kteří mě obdivují a vždy mi fandí. Jediné, co dělám jinak, je cvičení v posilovně.
S ostatními sportovci se motivujeme navzájem. Já chci dokázat to, co zdraví sportovci, a oni se snaží o to víc, když vidí, že žádný handicap překonávat nemusejí.
Podívejte se na video o Tereze Jakschové: