TEREZA (38): Lží o vlastní nemoci jsem zabila svého tátu

5. 8. 2018
TEREZA (38): Lží o vlastní nemoci jsem zabila svého tátu
Rozdělit lásku rovnoměrně mezi děti není snadné a může se stát, že to, které se cítí odstrčené, udělá pro pozornost svých rodičů cokoliv. Třeba si vymyslí, že umírá. Ale lhát se nevyplácí…

Mít sourozence je pro většinu lidí příjemné, ale pro mě to znamenalo samé ústrky, křivdy a neustálý boj o pozornost vlastní matky. Nevím proč, ale rodiče si nás se sestrou mezi sebe už v dětství rozdělili. Irena byla o tři roky starší a matka na ni nedala dopustit. Já zase byla mazlíkem tatínkovým. Vozil mi ze služebních cest hory dárků a pamlsků a vždycky mě nabádal, abych si je před sestrou schovala, že je má jenom pro mě. „Irence nic nedáme, to bude naše tajemství,“ zdůvodňoval svoje chování.

Byla jsem tím nadšená, protože stejné spiknutí fungovalo mezi sestrou a matkou. Když dostala ona nové tričko nebo džíny a já se ozvala, že chci taky, máma mě umlčela: „Počkej si, až z toho Irenka vyroste, potom to bude tvoje.“ Brečela jsem pak v koutě a samozřejmě dělala sestře naschvály. Třeba jsem jí rozstříhala bundu nebo nalila vodu do bot.

Sestra byla ctižádostivější než já a dobře se učila. Měla jsem ji věčně na talíři jako svůj vzor. Byla mi nakonec tak odporná a protivná, že jsem s ní nemohla vydržet ani v jedné místnosti. Když začala studovat vysokou školu, nutili mě, abych jí přenechala svůj větší pokojík, aby měla klid na učení. A táta se mě tentokrát ani nezastal. Měla jsem toho dost. Odstěhuju se!

Rok jsem bydlela v podnájmu, našla si přítele a zase se s ním rozešla. Zbyla mi na něj ale památka – syn Filípek, o kterého se ten zlořád odmítl starat. Ocitla jsem se na mateřské, sama a s almužnou, na jakou jsem do té doby nebyla zvyklá.

Naši na mě byli naštvaní, jak jsem si z trucu zničila život. Pomáhali mi jen tím, že za mě platili nájem, jinak nic. Táta se mračil a vyčítal mi, jak jsem ho zklamala, a máma mě už snad ani nepovažovala za svou dceru. Měli jinou radost než mě a Filipa. Irena se totiž vdávala! Brala si ředitele podniku se dvěma tituly, vlastním bytem a zánovním volvem. Horečně jsem uvažovala, jak získat pozornost rodičů zpět. „Sama to nikdy nedokážu, to mi už bylo jasné. Co kdybych onemocněla?“ napadlo mě.

Celou noc jsem spřádala plán, jak vyšoupnout Irenu z jejího piedestalu. Napadlo mě to kolem půlnoci. „Řeknu našim, že mám leukémii. Ta se dlouho nijak výrazně neprojevuje, takže nic nepoznají. A nakonec se jakoby zázrakem vyléčím,“ rozhodla jsem se. Hned druhý den jsem volala mámě, že mi není dobře, jsem strašně unavená a mám teplotu... Táta si přijel pro vnuka a já „jako“ spěchala k doktorovi. Pak přišel ten den.

„Tati, mami, doktoři u mě mají podezření na leukémii,“ hrála jsem zdrcenou. Oba úplně zkameněli. Táta se rozplakal, máma mě objímala, hladila a hned organizovala moje stěhování zpátky domů. „My se s tátou postaráme o kluka, ty budeš mít klid a pohodlí a nabereš sílu, aby ses uzdravila,“ řekla a já jsem se v duchu tetelila blahem.

Vyšlo mi to! Super nápad! Už žádná Irena, ale já! A tak jsem se i s Filípkem vrátila k našim. Máma zajišťovala servis, táta si hrál s vnukem, já brala kluka na procházky a „léčila se“ z těžké nemoci. Abych marodila věrohodně, nastudovala jsem si veškeré detaily, takže naši nic nepoznali. Brala jsem léky v podobě potravinových doplňků, které jsem si rozdělila do dávkovače, aby nikdo nehledal krabičky. Tak to bylo asi půl roku.

Občas jsem si sama vyrobila nějakou tu modřinu, které bývají příznakem leukémie, hodně jsem spala, málo jedla… Irena k nám nesměla, aby mě nerozčilovala. To byl balzám na duši! Pohodu mi kazily jen občasné výčitky svědomí. Přece jen mi bylo někdy trapně, když kolem mě rodiče tancovali, a já byla přitom úplně zdravá.

Jednou, když jsem doma nahlásila návštěvu lékaře, se máma rozhodla, že půjde se mnou. Nedalo se nic dělat. Dojely jsme do nemocnice a já začala sestrám tvrdit, že jsem objednaná, jen jsem všechny dokumenty zapomněla doma. „Že chodíte na odběry k nám? To jste se musela splést, tady nemáme jediný záznam!“ sdělili mi tam přímo před mou matkou.

„Co to má znamenat, Terezo? Tys nás celou dobu tahala za nos?“ zadívala se mi máma zpříma do očí a já začala blekotat a koktat, že se na mě všichni vykašlali a já nenašla jiný způsob, jak si zajistit pozornost svojí rodiny. „Je to hlavně tvoje vina. Kdybys celý život tak okatě nenadržovala Ireně a měla mě ráda stejně jako ji, nic takového bych dělat nemusela,“ bránila jsem se, ale marně. To nejhorší však ještě mělo přijít.

Když se o mém podvodu, který matka ještě náležitě vyšperkovala, dozvěděl táta, složil se. Byl už po jednom infarktu, teď ho skolil druhý. Těsně předtím jsme na sebe křičeli a hádali se, on se najednou chytil za srdce a nemohl popadnout dech. Záchranka ho sice odvezla včas, ale táta se už nevzpamatoval. Dva měsíce ho drželi v umělém spánku, ale jeho srdce už nenaskočilo.

Nic horšího jsem dosud nezažila. Vždyť jsem zabila jediného člověka, který mě měl opravdu rád! Na pohřeb mi matka zakázala přístup, já ale stejně přijela. Stála jsem celou dobu ve dveřích krematoria s Filípkem v náručí a plakala. Vzpomínala jsem, co jsme spolu zažili, jak mě táta hladil a byl na mě hodný. Vedle mámy tam trapně škytala Irena, jako by jí na tátovi někdy záleželo. Nechutný pohled…

Za pár dnů po pohřbu mi moje sestřička zavolala, že mám zapomenout na její i máminu existenci. Jsem podvodnice, lhářka a ani jedna se mnou už nechtějí mít nic společného. Jsem z toho strašně nešťastná, ale čas zpátky nevrátím. Vyčítám si tátovu smrt a myslím na něj pořád. Kdybych věděla, kam moje lež povede, nikdy bych nic takového neudělala. A Irena? Tu nechci do smrti ani vidět.

Témata článku:   

Komentáře Zobrazit celou diskuzi

Přečtěte si také

Horoskopy

V polovině týdne jsou Raci nabití energií, jen z nich tryská. Po finanční stránce si polepší, zatím jen slibem, ale peníze se na kontě brzy objeví. Láska je mocná čarodějka a ovládne život…

Nejčtenější články

Doporučujeme