Je to fakt asi hodně velká náhoda, pokud je příběh pravdivý. Protože v jakékoli ordinaci projde tolik žen, že by na ně doktoři museli mít pořadník. Aby se blíž seznámili s tou, co je zaujme. Což musí být každá druhá, vynecháme-li důchodkyně, které by doktorovi mohly dělat matku nebo babičku a které o seznámení nestojí. Jejich prioritou je, aby to moc nestálo a aby to se zvířetem zase ve zdraví domotaly domů...

Jinak jsem se seznámila "zásluhou" psů mnohokrát, jenže většinou šlo o nějaké ty omluvy za nepatřičné psí jednání, dohady o náhradu škody ať už z jedné či druhé strany, někdy příhody vhodné maximálně tak jako vtipné historky k táborovým ohňům, nebo rovnou trapasy. Láska nikdy. Seznámení typu "to je ale loštomilý pejsánek, můžu si ho pohladit?" se nepočítá, to jsem odbývala drsným pohledem a kategorickým "nemůžete". Většinou jsem si upřímně přála, aby široko daleko nikdo nebyl v dohledu a mohla jsem psy pustit z vodítka, aby se proběhli. Pokud to nevyšlo a odněkud se vynořil člověk, kterého jsem neviděla, tak jsem řešila opětovné odlovení psů a připnutí na vodítko, a to rychle, dřív, než se ten člověk začne chtít seznamovat. Já tohle moc nechápu, sama bych se nehrnula někoho cizího oslovit jen proto, že on má psa... Tereza z článku se podle mého snažila naopak moc, ne málo, jak údajně tvrdila její matka. Ono je to poznat, když se někdo urputně snaží seznámit, a ještě ke všemu zkouší všechny možné i nemožné metody, které se dočetl na internetech. Ostatně i metoda pořídit si psa je jedna z nich.

Tento příběh je sepsán podle písničky Ivana Mládka "Dáša jedla cukroví, zkazila si chrup" 😃 Ono moc nezadaných zubařů ani veterinářů asi není. Ale kdybych se chtěla seznámit, tak se díky své čubě můžu seznámit asi tak jednou týdně 🙂

Hele, to mě nikdy nenapadlo. Se všemi zvířaty, co jsme kdy měli, jsem byla u veterinářů nesčetněkrát. Ale veterinářům se za jejich práci platí. A ne zrovna málo. Nikdy mě nenapadlo jim ještě nosit dárečky, například kafe, když ani nevím, jestli kafe pijou a jakému kafi případně dávají přednost. To jsem si teda roky šlapala po štěstí, už jsem mohla mít dávno nějakého veterináře "uloveného". Nebo taky ne, vždyť já ani nevím, jestli by dotyční veterináři stáli za námahu, mohli být ženatí, že... Holt Tereza to buď měla vymyšlené, a cíleně se napřed dozvěděla, jestli to má cenu, jevit zájem a to kafe má nosit a jaké, nebo to byla klika přímo odtamtud a náhodou to vyšlo. Ale v obou případech na tom pes neměl žádnou zásluhu.