Tereza zatoužila po malém dobrodružství. Ve svém manželství se trochu nudila, a tak neodolala a přistoupila na návrh téměř cizího muže, s nímž si chtěla užít. Situace se však proměnila v peklo.
Rozkročil se a zařval: „Co si o sobě myslíš, ty k….?“ byli jsme uprostřed lesa, on stál rozkročený nade mnou a ječel. Měl vysoká bagančata, myslivecký stejnokroj a přes rameno přehozenou brokovnici.
Už mu chyběl jen knírek a jiskrné černé oči, bleskla mi hlavou myšlenka, jak jsem si vzpomněla na televizní pohádku S čerty nejsou žerty. Jenže já jsem nebyla Káča a on nebyl čert. I když horší bylo, že jsme byli sami v lese a já ani netušila, kam bych vlastně měla utíkat, kdyby se mi náhodou podařilo zvednout.
Laura Poláková
30. července 2020
Nevěděla jsem, co mám dělat, jak se zachovat. A proč jsem s ním do toho lesa vlastně šla. Ano, slibovala jsem si od toho malou aférku, že se třeba zavřeme na posedu a budeme se divoce líbat a pak dojde na vzrušující žhavý sex, a taky jsem doufala, že se na moje dobrodružství nepřijde. Přece jen jsme malá obec a já mám jinak klidné (nudné) spokojené manželství.
Jenže s tímhle jsem tedy vážně nepočítala. Les kousek za vesnicí znám i poslepu, ale aby nás nikdo nepřistihnul, domluvili jsme se, že se sejdeme na půl cesty a on, jako Zdeněk, mě naloží do auta a ukáže mi v jiném revíru jedno opravdu speciální místo, kde se mi bude líbit a kde budeme mít klid.
Laura Poláková
28. července 2020
Jenže se ukázalo, že jsem si chtěla začít nejspíš se sadistou. Když jsme se totiž po dlouhých oklikách dostali na ono místo – nádherné, opuštěné a daleko od civilizace, protože tu byl dlouhá léta vojenský prostor, kam se nesmělo, začalo peklo. Doslova se na mne vrhnul.
Nejdřív se mi jeho divoké polibky líbily, vzrušovalo mne to, připadal mi silný, vášnivý. Jenže on přidával na síle a nepřestával. Začal mne kousat, a když jsem se začala bránit, jen přitvrdil. Zkroutil mi ruku za záda a do ucha mi šeptal, že se nesmím bránit, protože se mi to nakonec bude líbit, a pokusil se ze mne strhnout košili.
Laura Poláková
23. července 2020
Škrábala jsem, kousala a pak jsem ho prostě kopla, víte kam. Pragmaticky a velice rychle. To ho konečně na chvíli zastavilo. Nejsem včerejší, jsem holka z vesnice. Jen z těch jeho očí, z těch jsem měla strach. Už nebyly jiskrné, byly šílené. Jako by se mu něco přehodilo v hlavě.
Už jsem chápala, proč se tenhle chlapík přistěhoval sám a o jeho minulosti – i na vesnici, kde se neutají ani včerejší oběd – jsme věděli jen pár střípků a bůhví, jestli byly pravdivé. Ano, párkrát u něj nějaká žena byla, ale než jsme se stihli seznámit a ona zabydlet, zase zmizela.
Laura Poláková
21. července 2020
Pak jsem ztratila pud sebezáchovy i já. Ječela jsem na něj, že je prase, úchyl a magor a že všechny ty jeho ženské dobře udělaly, když od něj odešly. Bůhví, co s nimi dělal. On mě na oplátku srazil na zem s nadávkou, kterou mi celý život nikdo neřekl.
Jenže tím to bohužel neskončilo. Tou promluvou o jeho ex jsem zřejmě ťala do živého. Šílené oči mu ztvrdly a zvednul ze země brokovnici. „Táhni, nebo tě zabiju! Střílet umím dobře.“
Věra Zikmundová
19. července 2020
Tak teď jsem dostala opravdový strach. I když jsem netušila, kde jsme a jak se z lesa dostanu, vyškrabala jsem se nějak na nohy a opravdu utíkala. Naštěstí mobil mi ukázal, kudy kam a pěšky jsem se pak dostala po silnici do nejbližší obce.
Byl to průšvih, autobus sem jezdil párkrát za den a všechny kamarádky v práci, nebylo koho zavolat na pomoc a jak si vzít odvoz. Úchylovi jsem volat nechtěla, bůhví, co by mne s ním čekalo, a manželovi už vůbec ne.
Laura Poláková
16. července 2020
Jak bych mu vysvětlila, že jsem sama, padesát kilometrů od domova, v nějaké Horní dolní a moje auto zatím stojí zaparkované dalších třicet kilometrů jinde? Škrábance objasním tím, že je mám z mlází, kde jsem hledala houby, stejně jako natrženou košili, kdyby se na ní náhodou přišlo a já dorazila domů později než on, nebo si cestou koupím nějaké triko – ale šrám na duši naivky nevěrnice, ten mi jen tak někdo neodpáře.
Bylo to drahé. Musela jsem zavolat taxi a dopravit se aspoň někam, odkud pojede autobus, kterým jsem si mohla dojet pro svoje auto. Nikomu takový zážitek nepřeju. Nejradši bych na Zdeňka podala trestní oznámení, jenže chci mít klid, ne ostudu a soudní tahanice.
Laura Poláková
2. července 2020
Jen moje kamarádky se diví, proč se najednou nechci o Zdeňkovi bavit a rozebírat ho jako dřív, kdy byl jako jediný svobodný mládenec na tapetě neustále. Já se jen bojím, aby se to celé nějak neproseklo, a také, jestli se to nebude opakovat, kdybychom spolu náhodou někde zůstali sami. Když se občas náhodou vyskytneme na jednom místě, připadá mi, že na mne tak divně zahlíží. Vážně z něj mám strach.