Že soužití mladých manželů s rodiči jednoho z nich má svoje úskalí, o tom ví své i Tereza, která na počátky svého manželství nevzpomíná právě ráda. Zůstala hořkost, která nevymizela ani po letech.
Ještě za doby studií na střední škole jsem bydlela se spolužačkou v podnájmu, a podnájem jsem si našla i po nástupu do zaměstnání. Rodiče jsem už neměla, vychovala mě teta, a proto jsem se dost brzy postavila na vlastní nohy. Nebylo to vždycky jednoduché, ale mladý člověk se s nepřízní osudu dokáže vyrovnat.
V té době jsem se seznámila se svým budoucím manželem, po roční známosti jsme se vzali. Znala jsem před tím už i jeho rodinu – oba rodiče a dva ženaté bratry: starší bratr měl bydlení ve vlastním domě, mladší bratr bydlel se svojí paní v bytě po její babičce.
Krátce po svatbě, kdy jsem ještě byla v podnájmu, nám tchyně nabídla, že bychom mohli bydlet u nich, než si obstaráme vlastní bydlení. Já bych nemusela platit podnájem, uvolnili by nám jeden pokoj a s kuchyní že se určitě dohodneme.
Laura Poláková
26. února 2023
Dlouho jsem neváhala a přestěhovala se. Slibovaný pokoj měl zhruba 3 x 3 metry, projít ode dveří k oknu mezi skříní a rozkládacím gaučem byl skoro sportovní výkon. Vešlo se ještě křesílko a malá polička na moje knihy, víc prostoru nezbývalo. V kuchyni jsem mohla používat jednu polici na nádobí v kredenci a jednu poličku ve spíži. Takže jen zbývalo se zabydlet a sladit obě „domácnosti“.
Našla jsem si ještě brigádu, abychom si něco brzy našetřili, a v tom byl první kámen úrazu. Někdy se manžel vrátil z práce dřív než já, a maminka mu dala oběd, aby nehladověl, než přijdu. Pak mi předložila účet za oběd, nebo jen polévku, podle toho, co snědl.
Přispívali jsme na nájem, na palivo, o všechny výdaje jsme se dělili. O víkendech jsme s manželem pomáhali se zahradou, na tu neměla tchyně moc času, protože jezdila k nejmladší snaše pomáhat s domácností.
Alena Menclová
23. února 2023
Čas běžel, překulil se rok a stále jsme neměli vlastní byt. Vyhovět nárokům tchyně na úklid nebylo jednoduché, obývací pokoj byl jen pro večerní posezení u televize, nesmělo se chodit po koberci jinde, než po vyhrazené trase po nataženém potahu, na gauči se sedělo na igelitovém potahu, a jídelní stůl se židlemi byl jen pro okrasu. V tom našem kumbálku se moc bydlet nedalo, zbývala jen poměrně velká kuchyň, kde jsme mohli posedět u stolu.
Manželovi takový způsob žití nevadil, měl svoji motorku, u které trávil všechna volná odpoledne, vylepšoval na ní kdeco, a nějaké moje stesky ho nezajímaly.
A tak jsem se starala o byt a zahradu, přijela-li nějaká návštěva, měla jsem za povinnost se postarat, aby jí nic nechybělo. Nejhorší bylo, že tchyně při každé příležitosti nasměrovala návštěvníky do našeho pokojíku, aby jim ukázala, jak mám srovnaný obsah skříně a mám-li utřený prach na knihovničce.
Martina Šebestová
21. února 2023
Líp nebývalo ani o svátcích, moje tchyně do posledního předvánočního dne chtěla mít znovu a znovu naleštěné podlahy, stoupat se mohlo jen na prachovky a po nich se posunovat a zároveň i leštit linoleum. Nesmělo se sahat holou rukou na vycíděné kliky, a muchlat nový igelitový potah na gauči.
Nejvíc mě mrzelo, že dárky, které od nás dostala tchyně k Vánocům, klidně předala dál. Vysavač jedné švagrové, protože ta ho nutně potřebovala, látku na šaty dostala druhá švagrová.
Pomalu jsem začala uvažovat, že si najdu podnájem a odstěhuji se, že nikomu chybět nebudu a bude klid. Jenže jsem otěhotněla a z plánů na svobodu definitivně sešlo.
Utěšovala jsem se, že se postoj tchyně změní, pokud bude mít konečně první vnouče (jak často zmiňovala). Syn se narodil na Tři krále, po týdnu jsem ho plna očekávání přivezla domů.
Laura Poláková
19. února 2023
Od čerstvé babičky nedostal ani dudlík, jen letmý pohled a hodnocení, že je „nějaký mrňavý“. Zároveň s tím přišlo i ponaučení, že si musím dojít nakoupit a uvařit pro manžela, a taky se podívat na vyúčtovaní za jeho stravu po dobu mého pobytu v porodnici. Takže jsme pokračovali všichni v zajetých kolejích. Manžel šlechtil motorku, tchán stále jako by nebyl, tchyně vrchní kontrolorka.
Dopadlo to tak, že jsem vydržela ještě rok. To už se tchyně dočkala dalšího vnoučete od nejmladšího syna, a tam napřela svoji péči a lásku. S manželem jsme se rozešli, odstěhovala jsem se do jiného města, kde jsem získala služební byt a jesle pro syna.
Nebyl to lehký krok, začínat znovu s malým dítětem, ale všechno se dá zvládnout. Jen ta pachuť společného soužití zůstala i po letech.