TEREZA (49): Můj partner nehledal ženu, ale pečovatelku pro svou matku! | iStock

iStock

TEREZA (49): Můj partner nehledal ženu, ale pečovatelku pro svou matku!

Tereza má přítele, je s ním už víc než rok. Nějaký čas se Tereze zdálo, že by vztah mohl dlouhodobě klapat. Jenže její přítel žije v domě s matkou a ta potřebuje stále více péče. Péče, kterou jí v posledních měsících poskytuje především Tereza.

„Ty jsi fakt zdravotní sestřička?“ zeptal se mě na první schůzce a já už trnula, že na mě bude naléhat jako pár zoufalců před ním, abych mu ukázala svou fotku v pracovním oblečení (což je ještě jemnější verze toho, co jsem si v těchto souvislostech zažila). Na seznamce potkáte leckoho… O seznamkách bych mohla napsat román, mé zkušenosti jsou opravdu bohaté.

Nic takového z Vojty ale nevypadlo, pouze se s nehraným zájmem vyptával, kde pracuji, kde jsem pracovala dřív a co nyní přesně dělám. Zajímal ho zkrátka každý detail. Mám svou práci ráda, a tak mi nedělalo problém se rozpovídat. Navíc jsme na prvním setkání měli okamžitě téma k hovoru. A to se počítá!

Úvodní foto: iStock

Vojta působil sympaticky a seriózně, i když jsem pochopitelně byla po mnoha seznamovacích zkušenostech ostražitá. Navíc byl přitažlivý, vtipný, všímavý, dobře oblečený a upravený. Měl stálou a docela atraktivní práci, měl dům, ale neměl a nemohl mít děti. Což byl i důvod, proč se s ním žena před sedmi lety rozvedla. Mně to nevadilo, v mém věku jsem už opravdu děti neplánovala.

Syn byl dospělý a před rokem se odstěhoval ke svému otci, který dostavěl dům a myslel v něm i na syna. Ten se mnou doposavad bydlel v 2+kk. Vojtova bezdětnost pro mě vlastně mohla být vcelku výhodou – žádné závazky, žádné seznamování s dětmi a podobně. Bohužel jsem netušila, že Vojta rozhodně není bez závazků a v domě nebydlí sám.

Po pár společných procházkách a schůzkách v kavárně bylo jasné, že přeskočila jiskra, do níž když budeme oba foukat, tak se parádně rozhoří. A rozhořela! Začali jsme randit a užívali si začátku léta. Někdy v té době mi Vojta řekl, že v domě nežije sám.

V přízemí bydlela jeho maminka, která je po mozkové příhodě částečně ochrnutá, avšak stále do jisté míry soběstačná. Pravidelně k nim prý dochází pečovatelka i rehabilitační sestra. Sociální služba vozí mamince obědy a večeře. Vše prý ale dost leze do peněz. Nákupy, praní a podobné věci však samozřejmě obstarává Vojta. Musela jsem před svým milým smeknout, přišlo mi moc hezké, jak se o svou máti stará i jak o ní mluví. Z mého pohledu to byla výborná vizitka jeho charakteru, a tak jsem okamžitě kývla na seznámení s jeho maminkou.

Stará paní byla sice ochrnutá na jednu ruku a částečně i nohu, a tak chodila se speciální čtyřbodovou holí, mentálně však byla naprosto v pořádku. Vojtova maminka byla velmi vzdělaná a bystrá dáma, a i přes svůj handicap a věk budila zvláštní respekt. Ostatně byla vysokoškolskou pedagožkou, hudebnicí a znalkyní umění.

S paní Ladou jsme si hezky popovídaly, zpětně ale vidím, že nešlo úplně o dialog, ale spíše o chytrý výslech. Ale tehdy mi to nevadilo a popravdě mi to ani nedošlo. Přišlo mi hezké, jak se o mě Vojtova maminka zajímá. Navíc jsem byla poněkud dětinsky pyšná na to, že je paní Lada v jistých kruzích váženou a oceňovanou osobou, ráda jsem jí o sobě povyprávěla.

Během pár týdnů jsme se docela sblížily, dokonce jsem s ní začala rehabilitovat, ostatně byl to kdysi můj denní chleba. Léta jsem pracovala jako sestra na ortopedii, s pacienty po operacích jsem i cvičila. S Vojtou nám to také klapalo, vše se tedy zdálo v nejlepším pořádku.

Uběhl rok od našeho seznámení a Vojta mi nabídl, zda bych se k němu nechtěla přestěhovat. Odjela jsem tehdy s kamarádkou na víkend na chatu, vše jsme probíraly horem dolem a mně najednou došlo, že v posledních třech měsících trávím daleko víc času se stále více autoritativní starou paní než s Vojtou. Třikrát týdně, když přespávám u Vojty, s ní cvičím, vařím pro tři, poskládám jí prádlo, vyžehlím, převléknu postel, poklidím, nakoupím, dělám jí společnost, než přijde Vojta z práce nebo z kola.

Stále častěji se stává, že přítel zavolá, že se opozdí v práci nebo s kamarády cyklisty, a tak místo hezkého večera s přítelem sedím u Lady a koukám na seriál, který bych si doma nepustila. „Terko, a nesháněl spíš pečovatelku než přítelkyni? Vždyť to vypadá, že teď trávíš víc času s tou paní než s ním! To fakt chceš? Jako chápu, že je to jeho maminka a že s ní chceš dobře vycházet a občas jí pomoct, ale myslím, že to trochu přeháníš. Oba to přeháníte!“ řekla mi tehdy Lída.

Kamarádka vlastně nahlas řekla to, co mi už nějakou dobu poletovalo v hlavě. Odhodlávám se k vážnému rozhovoru s přítelem a srovnávám si detailně v hlavě, co mu všechno vlastně říct. Nemám ráda, žádná ultimáta, ale zde asi moc na vybranou nemám.

I když pokud bych měla být úplně pragmatická a trochu cynická, paní Lada tu nebude na věky… Je jí jednaosmdesát let. Mně i Vojtovi bude tento rok půl století a dovedu si představit, že by se nám časem společně žilo příjemně a spokojeně. Na druhou stranu, pokud byl za naším seznámením z Vojtovy strany kalkul – byl by opravdu náš vztah bez Lady stabilní, vyrovnaný a kvalitní, dalo by se takovému vztahu věřit?

Doporučujeme

Články odjinud