Okolnosti a věk nás mění, ať chceme, nebo nechceme. Někdy až natolik, že se z příjemného partnera může stát nerudný omrzelý tvor, se kterým je těžké vyjít. Že se s takovou situací bude muset Tereza potýkat, ji nikdy nenapadlo.
Ještě mi nebylo třicet, když jsem potkala svého budoucího manžela. Doslova mě okouzlil, ačkoli byl o skoro deset let starší, překypoval elánem, nápady a životním optimismem, víc než leckterý můj vrstevník. Bral život zodpovědně, a proto jsem neváhala a po necelém roce známosti jsem kývla na jeho žádost o ruku. Jsem od přírody optimista, a tak mi přišlo, že se na mě osud usmál a dopřál mi to nejlepší.
Bydleli jsme v bytě po mé tetě, manžel jezdil po montážích, a když měl po dvou pracovních týdnech několik dnů volna, užívali jsme si společné chvíle v pohodě sami i s přáteli.
Manžel byl příjemným a vtipným společníkem, vítaným u všech našich známých. Doma se snažil pomáhat, leccos v bytě vylepšil, a já se jen tetelila, když mi kamarádky říkaly, že mi takového mužského závidí.
Alena Menclová
28. dubna 2023
Po pár letech jsme si koupili starší domek, abychom měli k bydlení i zahrádku, kde by si náš syn mohl nerušeně hrát a kde bychom pěstovali i nějakou zeleninu a ovoce. S šikovnýma rukama manžela a mou láskou k zahradě jsme si dali bydlení celkem brzy do pořádku.
Narodila se nám dcerka, ale všechno jsme zvládali bez větších potíží, nějaká zásadní nedorozumění mezi námi nebývala. Ráda vzpomínám na letní večery, kdy jsme sedávali na terase, v zimě jsme vyráželi všichni do kopců, hodně jsme cestovali s dětmi po vlastech českých.
Patnáct let žití uteklo jako voda, mně se začínaly objevovat první šediny, a manžel se rozhodl, že s kočovným životem skončí. Našel si místo jako řidič, takže se vracel každý den po práci domů. Ze začátku jsme byli všichni spokojeni, že jsme pohromadě, ale někdy v té době se objevily první známky manželovy nespokojenosti a bručounství. Chyběl mu zřejmě ten bezstarostný „montážnický“ život, kdy měl volný čas pro sebe, a na rodinu se těšil, protože po pěti dnech opět vyrážel z domova.
Asi těch pět dnů stačívalo, teď nás měl kolem sebe dnes a denně, a nebyly všechny dny akorát: děti občas marodily, sem tam nějaké drobné problémy ve škole, a každodenní stereotyp ubíral manželovi na náladě.
Martina Šebestová
30. května 2024
Ty tam byly večery s posezením, většinu času trávil manžel u počítače nebo u televize, kde nechtěl být rušen. Nikdy jsme nevěděli, v jakém rozpoložení přijde domů z práce – odpověděl-li na pozdrav, byla naděje na poměrně normální průběh zbytku dne, horší bylo, když nás minul bez pozdravu. Pak už bylo všechno špatně… Děti byly hlasité, sousedé hluční, počasí nestálo za moc, k večeři si představoval něco jiného, a to všechno jsem se dozvídala v několika jednoduchých větách. Někdy jich bylo i dvanáct za večer.
Postupně jsem se naučila mluvit co nejméně o problémech, vlastně mluvit vůbec nemusím, a manžel nějaké hovory nepostrádá. Jen to nejdůležitější a potřebné. Většinu situací musím vyřídit a zařídit sama, někdy ani to není úplně dobré. Pak si manžel brumlá něco pro sebe, neodpovídá nebo utrousí pár slov nespokojenosti.
Kateřina Pokorná
23. dubna 2023
Změna ovšem nastane, pokud přijedou jeho rodiče nebo bratr s manželkou, případně když pozve někoho z práce. To se pak zdá, že se vrátil ten příjemný společník, pohodový a pozorný hostitel, jakého mi před lety záviděly kamarádky. A já se tvářím, že takový je můj manžel stále, a protože tuhle hru hrajeme spoustu let, ani nemám odvahu se některé spřízněné duši svěřit, jak mě trápí ta domácí nepohoda.
Možná je obrat v chování daný věkem, nevím, jestli půjde něco změnit. Pomalu se blížíme důchodovému věku, a jak spolu budeme trávit celé dny, to si neumím představit. Mě sledování televize nebaví, počítač potřebuji jen k vyřizování, nemusím celé hodiny sedět před monitorem.
Raději se věnuji zahradě, a když není nutná práce, sednu si s knížkou při dobré kávě. Občas se mi zdá, že je manželovi v tom stěžování a bručounství dobře, ale pro mě je to trochu náročné soužití.