Ti lidé nic nechápou
Jsou dny všední a dny tzv. akční. Někdy mám pocit, že těch
druhých je daleko víc. Jsou i dny, kdy se o mě pokouší infarkt myokardu či
jiná zhoubná civilizační nemoc. To jsou dny, kdy jako majitelka fenky Marušky,
kterou jsem vysvobodila z nejmenovaného útulku proto, abych sebe postupně zničila,
protože není nic hezčího, než duševně onemocnět ze zážitků, které mě
od prvního dne, s Marií, provázejí. Marie je pes zvláštní, kombinace
pudla a kokršpaněla, dost značného vzrůstu, dosahující výškových
parametrů vlka, velmi družné, přátelské povahy. Je to pejsek hodný, leč
její kousky někdy přivádějí do stavu šílenství mě i ostatní členy mé
nevelké rodiny. Než začnu popisem jednoho z těchto podivných projevů,
nemohu nezmíniti to, že se jedná o projev, mezi pejskaři, notoricky známý
- "vyválení". Netřeba to majitelům psů podrobně popisovat, ti,
kteří pejska nemají, brzy pochopí, o čem je řeč.
Dnes ráno jsem měla pocit, že z hlediska mé fyzické
zdatnosti, ke mně už život nastavil tu laskavější tvář, než tomu bylo v
týdnech minulých, takže jsem s prvním procitnutím a pohledem na spokojeně
spící Marii, byla naprosto ovládnuta pocitem, že nic lepšího, než procházka
ve vlahém, slunečném pražském, ranním vzduchu, nemůže být. I ujala jsem
se tohoto nápadu s typickou rozkoší, odpovědností a precizností,
osprchovala jsem se, nalíčila, oblékla se téměř svátečně, aby pocit určitého
míru a pohody v duši byl i esteticky posílen. Takto, zcela spokojena, jsem
bytost jménem Marie, vyzvala k odchodu. Jelikož Marie je bezpochyby značně
inteligentní stvoření, v průběhu mým příprav, pochopila, že se jedná o
mimořádnou událost, jednak délka mého přípravného aktu byla delší,
jednak ji tento pocit zřejmě evokovala vůně Calvin Klein, kterou jsem dovršila
vzhled jedenapadesátileté, moudré a klidné dámy. Pochopila, že nejdeme jen
tak na "skok", jak bývá ráno, před mým odchodem do zaměstnání
ve zvyku, a po celou dobu moje přípravy sledovala s absolutním klidem v
poloze sedícího tygra, připraveného ke skoku, vedle dveří z bytu. Na můj
povel -" jdeme ven", se vzepjala k šílenému skoku, který skončil
předními packami na mé štítné žláze, protože já jsem vzrůstu
zanedbatelného, pouhých 160 cm, a projevovala mi bezbřehou radost nad tím,
že jdeme na mimořádný výlet. Tímto mě, bezmocně se zmítající na dveřích,
neumožnila dveře otevřít, čímž mě vyprovokovala k výkřikům typu
- "nech toho, nemůžu otevřít dveře", které probudily moji dceru
ve vedlejší ložnici, která vešla, rozespalá a lakonicky pronesla
- "Maruško, nech maminku, víš, že je nemocná". Marušku to
nedojalo ani v nejmenším, přesto opustila vzápětí moji štítnou žlázu a
vrhla se se stejnou radostí na moji rozespalou a již značně otrávenou
dceru. Ta se zakymácela uprostřed předsíně, protože ani ona nedosahuje vzrůstu
basketbalových hráček, značně znervózněla a doprovodila svůj duševní
stav prohlášením -"mami, ten pes není normální". Marie se
neurazila, pokračovala ve svém exaltovaném projevu s nadměrnou pečlivostí
a pronásledovala dceru až do kuchyně. Tam se otočila, protože zaslechla z předsíně
hlas mého potencionálního zetě Mirka, který byl probuzen projevy mé dcery
o duševní nezpůsobilosti našeho psa, které by probraly i mrtvého. Nic netuše,
zůstal stát uprostřed předsíně a snažil se orientovat v tomto rušném ránu.
Marie nadšená, že už jsme v plném počtu, pod vlivem pocitu, že musí se
svoji neutuchající láskou a radostí odměnit každého, opřela se v divokém
trysku o Mirka, který naštěstí naopak vzrůst basketbalového hráče má,
odrazila se od něho, potom totéž provedla u mě a posléze u mé dcery. Toto
"kolo štěstí" zopakovala několikrát, než jsem se stačila
vzpamatovat, moje dcera hystericky zvolala -"škrábla mě!" Začala
meditovat, kdy byla naposled očkovaná proti tetanu, protože na levém kotníku
měla ranku, rozměrů asi 2 mm na 1 mm, mikroskopickou kapičku krve a toto všechno
ji uvedlo do stavu naprosté beznaděje, protože nechtěla umřít ve věku
26ti let na psí škrábnutí. Marie, snad polekána možností, že dcera je v
ohrožení života a zemře v nejbližších hodinách, se evidentně zklidnila
a omluvně jí ranku začala olizovat. Dcera s výkřikem -"ještě mi to
olizuje", se odebrala do koupelny, zjistit, zda nejde snad o tepenné krvácení
či o samotné vykrvácení vůbec. Marie zvážněla, pohlédla na mě tím
nejoddanějším psím pohledem, což mě dojalo, pohladila jsem ji a vyzvala k
odchodu. Vyšla ze dveří jako mírná ovečka, doprovázena konstatováním mé
dcery -"vidíš Mirku, ona ji nikdy nevychová, ona ji za to ještě pohladí".
Musela jsem se v duchu smát, na absolventku Karlovy university, trochu nevýrazné
konstatování, na absolventku psychologie, konstatování zcela nekvalifikované.
Nepochopila tu odvěkou a nepsanou zvláštnost všech majitelů psů, že to,
co nás dojímá na našem miláčkovi, není schopnost změnit se z divokého
koně na mírnou ovečku, ale ta úžasná psí lítost v očích, kdy pes
pochopil, že právě provedený kousek nebyl z těch nejzdařilejších a
nesklidil patřičný obdiv.
Kráčeje vlahým pražským ránem, s mírem v duši, tichem a
pohodou, netušila jsem, že právě projevená lítost a deklarovaná mírnost
Marušky, je pouze dočasná, pouze s ručením omezeným. Šla přede mnou, v mírném,
jakémsi harmonickém poklusu, avšak jen do chvíle, kdy zřejmě pocítila známý,
blahodárný odér, tak vyhledávaný všemi pejsky. Přešla do trysku a
zmizela v nejbližším křoví. Napadla mě hrůzná myšlenka a bezmocně jsem
ji volala zpět. Ani nepříčetný tón mého hlasu, který jsem už nevědomky
vyluzovala, nebyl pro Marii naprosto zajímavý. V tomto okamžiku je už každý
pes na hony vzdálen jakékoliv autoritě a poslušnosti, je absolutně nezdolný,
nezkorumpovatelný a svou záležitost dovede až do vítězného konce. Zůstala
jsem stát a napadla mě jediná myšlenka - jakou barvu přinese na hřbetě,
žlutou či hnědou? Ale, že s něčím přijde, bylo evidentní, protože v
tomto je Marie naprosto nekompromisní a zásadová. Pobyt v křoví nikdy
nevyhledává jen tak, nahodile, vždy za jedním, jediným, naprosto konkrétním
cílem. A jak tak stojím, s myšlenkami kdesi v abstraktním světě, protože
upřímně řečeno, už jsem nedokázala vytvořit jakoukoliv racionální myšlenku,
probrala mě Marie, která se svou typickou psí laskavostí, otřela se zezadu
o moje světle zelené kalhoty, aby mi dala najevo, že akt je ukončen a můžeme
jít dále. Nemyslím, že jsem pruderní, když řeknu, že Marie byla žlutá,
moje kalhoty rovněž a vůně Calvin Klein byla přehlušena drastickou vůní
lidských výkalů. Šla jsem domů jak uličkou hanby, za mnou vážný, pokorný,
ale šňastný pes, protože, upřímně řečeno, nestalo se to poprvé, snad
po padesáté. Postupně jsem ztrácela energii, nekárala jsem ji, nerozčilovala
se. Pojala jsem to jako její genově danou vlastnost, se kterou nelze prostě vést
rovnocenný boj. Vnímala jsem soucitné pohledy ostatních pejskařů, protože
jen oni vědí, o co jde, aniž by kladli jakoukoliv otázku. Zápach a zbarvení
psa evidentně hovoří o tom, jaký akt právě proběhl.
A tak se Marie, po dlouhých týdnech naprosté absence tohoto
blahodárného aktu (pro ni), zoufalého (pro mě), nesla spokojeně a klidně
domů, se vznešeností psí hraběnky, se zasněným pohledem, který jí je
vlastní, když prožívá absolutní blaho..
Pootevřela jsem opatrně dveře u bytu a škvírkou jsem požádala svoji
dceru, která pobíhala mezi koupelnou, kuchyní a ložnicí při svých přípravách
do zaměstnání, zda by mi nepodala noviny. Jak je u ni notoricky běžné, vnímala
mě asi jako alpský ledovec, protože ona málo vnímá lidi kolem. Nosí v
hlavě problémy a starosti celého světa, počínaje dětmi umírajícími na
hladomor, konče ozónovou dírou, takže se naprosto nelogicky zeptala
- "ty chceš číst na chodbě noviny?" Snažila jsem se jí vysvětlit,
že určitě ne, že Marie se vyválela. To poslední slovo zaniklo v jejím
ustavičném poklusu po bytě, kdy neustále něco hledala, balila, otevírala a
zavírala. Já jsem polevila ve své ostražitosti, protože nic nešlo tak, jak
bych v té chvíli potřebovala, škvíru jsem bezmyšlenkovitě zvětšila, čehož
velice chytře využila Marie a vběhla do bytu.Snad aby si moji nahluchlou
dceru sama našla. Zastihla ji uprostřed obývacího pokoje, oznámila jí svou
přítulností, že už jsme tady. Tak jsme byly v tomto momentě špinavé už
dvě. Marie zjednala absolutní rovnoprávnost. Když dcera zjistila, že přední
část jejích jahodově něžných kalhot, je žlutá a páchne, dostala se do
jakéhosi stavu epileptického záchvatu v kombinaci s hysterií a výsledkem,
po znovu uvedení do reality a pochopením situace , bylo, že začala vykřikovat
nesouvislé věty typu -"ten pes není normální, podívej, jak hnusně
smrdí, to na ni nemůžeš dát pozor, přijdu pozdě do práce, co jim řeknu,
copak jim můžu říct, že mě umazal pes?" V tomto okamžiku mě její
antilogika uvedla do absolutní apatie a už všechno mi bylo lhostejné. Zmohla
jsem se jen na verbálně chudou odpověď -"ne". Protože přece
jenom 5letý pobyt mé dcery na universitě, zanechal na jejím vývoji nepatrné
stopy a protože má IQ větší než pampeliška, zklidnila se a začala se svlékat.
V poloze čápa, kdy stála na jedné noze a ze druhé si svlékala
inkriminovanou nohavici kalhot, zaujímající místo uprostřed předsíně, vešel
opět můj pohodový potencionální zeň. Dorazil celou "tragedii"
zcela imposantním stoickým prohlášením směrem ke zklidněné dceři -
"ty teda vypadáš a smrdíš". V onom okamžiku jsem se ocitla v blízkosti
právě probuzené sopky, vulkánu, který absolutně zdevastuje všechno živé
kolem. Dcera zbrunátněla tak, jak je u přírodních a nefalšovaných blondýnek,
typické, nemluvě o blondýnkách temperamentních a dílem i vzteklých, vykřikla
několik pejorativních souvětí, z nichž asi nejmírnější bylo -"tady
se nedá bydlet, protože tady nikdo není normální". Moje dcera, od dětství
vedena ke spisovnému vyjadřování, kultivována pobytem mezi inteligentními
spolužáky a později kolegy, četbou a kvalitními filmy, se rozhodla, že nás
obdaří slovníkem nekultivovaným, protože životní ústrky v tu chvíli jí
připadaly naprosto tragické a nepřemožitelné. Dramatický výstup zakončila
němým gestem, které spočívalo v zamčení se v koupelně, čímž nám
jaksi beze slov oznámila, že její komunikace s tak neinteligentními jedinci,
končí, jelikož jsme při sdělení, že ten pes je "hnusnej, neposlušnej,
patologickej", ho neodvezli k veterináři na smrtící injekci nebo jinak
neukončili jeho psí život. Můj potencionální zeň vše vyslechl s klidem,
jemu typickým, stále zaujímaje pozici opřen o dveře. Zřejmě nabyl pocitu,
že moje hladina adrenalinu je stále na nízké úrovni a zcela úsměvně se mě
zeptal -"co budete dělat?" Náhle se probral do reality a já jsem si
uvědomila, že pachatelka Marie není v dohledu. Začala jsem zmateně prohlížet
byt a vybavovala si všechna možná místa, včetně postelí, gauče v obýváku,
či dokonce pootevřených skříní s oblečením, kde všude může pokojně
spát. Ale jelikož Marie je velice inteligentní pes a pochopila, že tento den
vyčerpala únosnou míru mojí shovívavosti, ležela na balkoně na koberci,
způsobně na bříšku, inkriminovaná záda vystavovala slunci a pokojně
spala. Se vší moudrostí, jí vlastní, našla si místo, kde už toho nebylo
mnoho co zkazit, nakonec už taky nebylo téměř čím. Všechno, co tak poctivě
našla v křoví, odevzdala na kalhoty mé dcery a moje.
Jediným aktem, na který jsem se vzmohla, bylo to, že jsem
pokorně zavřela balkónové dveře, kdyby náhodou dostala vnuknutí, znovu nás
polaskat v bytě do doby, než bude koupelna volná. Konečně vyšla z koupelny
moje dcera, znovu septicky vysprchovaná, klidná a použitelná už pro normální
konverzaci, jejímž signálem bylo zcela klidné konstatování - "tady to
není normální, mámě to je jedno a Mirek se tomu směje". V rámci
interpersonálních vztahů jsem pochopila, že ji nesmím dále dráždit,
jenom jsem se zeptala, jestli můžu do koupelny.
Marie se po důkladném osprchování, podotýkám, trojnásobném, šamponování
přímo drastickém, kondicionéru a fénu, odebrala bez jakéhokoliv projevu do
svého pelíšku, uražena, že tu nádheru, musela tak potupně odevzdat v
koupelně, rozhodnuta, zbytek dne prospat, protože my lidé, nemáme přece
jenom to úplné pochopení právě pro tyto její rozmary.
Autor: Laďka Kotková
include("./povidky/hlas.htm");="" include("connect.php");="" include("./info/nazor.php");=""?>