Ti lidé nic nechápou …

17. 9. 2001
Ti lidé nic nechápou …
Jsou dny všední a dny tzv. akční. Někdy mám pocit, že těch druhých je daleko víc. Jsou i dny, kdy se o mě pokouší infarkt myokardu či jiná zhoubná civilizační nemoc.

Ti lidé nic nechápou …

Jsou dny všední a dny tzv. akční. Někdy mám pocit, že těch druhých je daleko víc. Jsou i dny, kdy se o mě pokouší infarkt myokardu či jiná zhoubná civilizační nemoc. To jsou dny, kdy jako majitelka fenky Marušky, kterou jsem vysvobodila z nejmenovaného útulku proto, abych sebe postupně zničila, protože není nic hezčího, než duševně onemocnět ze zážitků, které mě od prvního dne, s Marií, provázejí. Marie je pes zvláštní, kombinace pudla a kokršpaněla, dost značného vzrůstu, dosahující výškových parametrů vlka, velmi družné, přátelské povahy. Je to pejsek hodný, leč její kousky někdy přivádějí do stavu šílenství mě i ostatní členy mé nevelké rodiny. Než začnu popisem jednoho z těchto podivných projevů, nemohu nezmíniti to, že se jedná o projev, mezi pejskaři, notoricky známý

  1. "vyválení". Netřeba to majitelům psů podrobně popisovat, ti,

kteří pejska nemají, brzy pochopí, o čem je řeč.

Dnes ráno jsem měla pocit, že z hlediska mé fyzické zdatnosti, ke mně už život nastavil tu laskavější tvář, než tomu bylo v týdnech minulých, takže jsem s prvním procitnutím a pohledem na spokojeně spící Marii, byla naprosto ovládnuta pocitem, že nic lepšího, než procházka ve vlahém, slunečném pražském, ranním vzduchu, nemůže být. I ujala jsem se tohoto nápadu s typickou rozkoší, odpovědností a precizností, osprchovala jsem se, nalíčila, oblékla se téměř svátečně, aby pocit určitého míru a pohody v duši byl i esteticky posílen. Takto, zcela spokojena, jsem bytost jménem Marie, vyzvala k odchodu. Jelikož Marie je bezpochyby značně inteligentní stvoření, v průběhu mým příprav, pochopila, že se jedná o mimořádnou událost, jednak délka mého přípravného aktu byla delší, jednak ji tento pocit zřejmě evokovala vůně Calvin Klein, kterou jsem dovršila vzhled jedenapadesátileté, moudré a klidné dámy. Pochopila, že nejdeme jen tak na "skok", jak bývá ráno, před mým odchodem do zaměstnání ve zvyku, a po celou dobu moje přípravy sledovala s absolutním klidem v poloze sedícího tygra, připraveného ke skoku, vedle dveří z bytu. Na můj povel -" jdeme ven", se vzepjala k šílenému skoku, který skončil předními packami na mé štítné žláze, protože já jsem vzrůstu zanedbatelného, pouhých 160 cm, a projevovala mi bezbřehou radost nad tím, že jdeme na mimořádný výlet. Tímto mě, bezmocně se zmítající na dveřích, neumožnila dveře otevřít, čímž mě vyprovokovala k výkřikům typu

  1. "nech toho, nemůžu otevřít dveře", které probudily moji dceru

ve vedlejší ložnici, která vešla, rozespalá a lakonicky pronesla

  1. "Maruško, nech maminku, víš, že je nemocná". Marušku to

nedojalo ani v nejmenším, přesto opustila vzápětí moji štítnou žlázu a vrhla se se stejnou radostí na moji rozespalou a již značně otrávenou dceru. Ta se zakymácela uprostřed předsíně, protože ani ona nedosahuje vzrůstu basketbalových hráček, značně znervózněla a doprovodila svůj duševní stav prohlášením -"mami, ten pes není normální". Marie se neurazila, pokračovala ve svém exaltovaném projevu s nadměrnou pečlivostí a pronásledovala dceru až do kuchyně. Tam se otočila, protože zaslechla z předsíně hlas mého potencionálního zetě Mirka, který byl probuzen projevy mé dcery o duševní nezpůsobilosti našeho psa, které by probraly i mrtvého. Nic netuše, zůstal stát uprostřed předsíně a snažil se orientovat v tomto rušném ránu. Marie nadšená, že už jsme v plném počtu, pod vlivem pocitu, že musí se svoji neutuchající láskou a radostí odměnit každého, opřela se v divokém trysku o Mirka, který naštěstí naopak vzrůst basketbalového hráče má, odrazila se od něho, potom totéž provedla u mě a posléze u mé dcery. Toto "kolo štěstí" zopakovala několikrát, než jsem se stačila vzpamatovat, moje dcera hystericky zvolala -"škrábla mě!" Začala meditovat, kdy byla naposled očkovaná proti tetanu, protože na levém kotníku měla ranku, rozměrů asi 2 mm na 1 mm, mikroskopickou kapičku krve a toto všechno ji uvedlo do stavu naprosté beznaděje, protože nechtěla umřít ve věku 26ti let na psí škrábnutí. Marie, snad polekána možností, že dcera je v ohrožení života a zemře v nejbližších hodinách, se evidentně zklidnila a omluvně jí ranku začala olizovat. Dcera s výkřikem -"ještě mi to olizuje", se odebrala do koupelny, zjistit, zda nejde snad o tepenné krvácení či o samotné vykrvácení vůbec. Marie zvážněla, pohlédla na mě tím nejoddanějším psím pohledem, což mě dojalo, pohladila jsem ji a vyzvala k odchodu. Vyšla ze dveří jako mírná ovečka, doprovázena konstatováním mé dcery -"vidíš Mirku, ona ji nikdy nevychová, ona ji za to ještě pohladí". Musela jsem se v duchu smát, na absolventku Karlovy university, trochu nevýrazné konstatování, na absolventku psychologie, konstatování zcela nekvalifikované. Nepochopila tu odvěkou a nepsanou zvláštnost všech majitelů psů, že to, co nás dojímá na našem miláčkovi, není schopnost změnit se z divokého koně na mírnou ovečku, ale ta úžasná psí lítost v očích, kdy pes pochopil, že právě provedený kousek nebyl z těch nejzdařilejších a nesklidil patřičný obdiv.

Kráčeje vlahým pražským ránem, s mírem v duši, tichem a pohodou, netušila jsem, že právě projevená lítost a deklarovaná mírnost Marušky, je pouze dočasná, pouze s ručením omezeným. Šla přede mnou, v mírném, jakémsi harmonickém poklusu, avšak jen do chvíle, kdy zřejmě pocítila známý, blahodárný odér, tak vyhledávaný všemi pejsky. Přešla do trysku a zmizela v nejbližším křoví. Napadla mě hrůzná myšlenka a bezmocně jsem ji volala zpět. Ani nepříčetný tón mého hlasu, který jsem už nevědomky vyluzovala, nebyl pro Marii naprosto zajímavý. V tomto okamžiku je už každý pes na hony vzdálen jakékoliv autoritě a poslušnosti, je absolutně nezdolný, nezkorumpovatelný a svou záležitost dovede až do vítězného konce. Zůstala jsem stát a napadla mě jediná myšlenka - jakou barvu přinese na hřbetě, žlutou či hnědou? Ale, že s něčím přijde, bylo evidentní, protože v tomto je Marie naprosto nekompromisní a zásadová. Pobyt v křoví nikdy nevyhledává jen tak, nahodile, vždy za jedním, jediným, naprosto konkrétním cílem. A jak tak stojím, s myšlenkami kdesi v abstraktním světě, protože upřímně řečeno, už jsem nedokázala vytvořit jakoukoliv racionální myšlenku, probrala mě Marie, která se svou typickou psí laskavostí, otřela se zezadu o moje světle zelené kalhoty, aby mi dala najevo, že akt je ukončen a můžeme jít dále. Nemyslím, že jsem pruderní, když řeknu, že Marie byla žlutá, moje kalhoty rovněž a vůně Calvin Klein byla přehlušena drastickou vůní lidských výkalů. Šla jsem domů jak uličkou hanby, za mnou vážný, pokorný, ale šňastný pes, protože, upřímně řečeno, nestalo se to poprvé, snad po padesáté. Postupně jsem ztrácela energii, nekárala jsem ji, nerozčilovala se. Pojala jsem to jako její genově danou vlastnost, se kterou nelze prostě vést rovnocenný boj. Vnímala jsem soucitné pohledy ostatních pejskařů, protože jen oni vědí, o co jde, aniž by kladli jakoukoliv otázku. Zápach a zbarvení psa evidentně hovoří o tom, jaký akt právě proběhl.

A tak se Marie, po dlouhých týdnech naprosté absence tohoto blahodárného aktu (pro ni), zoufalého (pro mě), nesla spokojeně a klidně domů, se vznešeností psí hraběnky, se zasněným pohledem, který jí je vlastní, když prožívá absolutní blaho..
Pootevřela jsem opatrně dveře u bytu a škvírkou jsem požádala svoji dceru, která pobíhala mezi koupelnou, kuchyní a ložnicí při svých přípravách do zaměstnání, zda by mi nepodala noviny. Jak je u ni notoricky běžné, vnímala mě asi jako alpský ledovec, protože ona málo vnímá lidi kolem. Nosí v hlavě problémy a starosti celého světa, počínaje dětmi umírajícími na hladomor, konče ozónovou dírou, takže se naprosto nelogicky zeptala

  1. "ty chceš číst na chodbě noviny?" Snažila jsem se jí vysvětlit,

že určitě ne, že Marie se vyválela. To poslední slovo zaniklo v jejím ustavičném poklusu po bytě, kdy neustále něco hledala, balila, otevírala a zavírala. Já jsem polevila ve své ostražitosti, protože nic nešlo tak, jak bych v té chvíli potřebovala, škvíru jsem bezmyšlenkovitě zvětšila, čehož velice chytře využila Marie a vběhla do bytu.Snad aby si moji nahluchlou dceru sama našla. Zastihla ji uprostřed obývacího pokoje, oznámila jí svou přítulností, že už jsme tady. Tak jsme byly v tomto momentě špinavé už dvě. Marie zjednala absolutní rovnoprávnost. Když dcera zjistila, že přední část jejích jahodově něžných kalhot, je žlutá a páchne, dostala se do jakéhosi stavu epileptického záchvatu v kombinaci s hysterií a výsledkem, po znovu uvedení do reality a pochopením situace , bylo, že začala vykřikovat nesouvislé věty typu -"ten pes není normální, podívej, jak hnusně smrdí, to na ni nemůžeš dát pozor, přijdu pozdě do práce, co jim řeknu, copak jim můžu říct, že mě umazal pes?" V tomto okamžiku mě její antilogika uvedla do absolutní apatie a už všechno mi bylo lhostejné. Zmohla jsem se jen na verbálně chudou odpověď -"ne". Protože přece jenom 5letý pobyt mé dcery na universitě, zanechal na jejím vývoji nepatrné stopy a protože má IQ větší než pampeliška, zklidnila se a začala se svlékat. V poloze čápa, kdy stála na jedné noze a ze druhé si svlékala inkriminovanou nohavici kalhot, zaujímající místo uprostřed předsíně, vešel opět můj pohodový potencionální zeň. Dorazil celou "tragedii" zcela imposantním stoickým prohlášením směrem ke zklidněné dceři - "ty teda vypadáš a smrdíš". V onom okamžiku jsem se ocitla v blízkosti právě probuzené sopky, vulkánu, který absolutně zdevastuje všechno živé kolem. Dcera zbrunátněla tak, jak je u přírodních a nefalšovaných blondýnek, typické, nemluvě o blondýnkách temperamentních a dílem i vzteklých, vykřikla několik pejorativních souvětí, z nichž asi nejmírnější bylo -"tady se nedá bydlet, protože tady nikdo není normální". Moje dcera, od dětství vedena ke spisovnému vyjadřování, kultivována pobytem mezi inteligentními spolužáky a později kolegy, četbou a kvalitními filmy, se rozhodla, že nás obdaří slovníkem nekultivovaným, protože životní ústrky v tu chvíli jí připadaly naprosto tragické a nepřemožitelné. Dramatický výstup zakončila němým gestem, které spočívalo v zamčení se v koupelně, čímž nám jaksi beze slov oznámila, že její komunikace s tak neinteligentními jedinci, končí, jelikož jsme při sdělení, že ten pes je "hnusnej, neposlušnej, patologickej", ho neodvezli k veterináři na smrtící injekci nebo jinak neukončili jeho psí život. Můj potencionální zeň vše vyslechl s klidem, jemu typickým, stále zaujímaje pozici opřen o dveře. Zřejmě nabyl pocitu, že moje hladina adrenalinu je stále na nízké úrovni a zcela úsměvně se mě zeptal -"co budete dělat?" Náhle se probral do reality a já jsem si uvědomila, že pachatelka Marie není v dohledu. Začala jsem zmateně prohlížet byt a vybavovala si všechna možná místa, včetně postelí, gauče v obýváku, či dokonce pootevřených skříní s oblečením, kde všude může pokojně spát. Ale jelikož Marie je velice inteligentní pes a pochopila, že tento den vyčerpala únosnou míru mojí shovívavosti, ležela na balkoně na koberci, způsobně na bříšku, inkriminovaná záda vystavovala slunci a pokojně spala. Se vší moudrostí, jí vlastní, našla si místo, kde už toho nebylo mnoho co zkazit, nakonec už taky nebylo téměř čím. Všechno, co tak poctivě našla v křoví, odevzdala na kalhoty mé dcery a moje.

Jediným aktem, na který jsem se vzmohla, bylo to, že jsem pokorně zavřela balkónové dveře, kdyby náhodou dostala vnuknutí, znovu nás polaskat v bytě do doby, než bude koupelna volná. Konečně vyšla z koupelny moje dcera, znovu septicky vysprchovaná, klidná a použitelná už pro normální konverzaci, jejímž signálem bylo zcela klidné konstatování - "tady to není normální, mámě to je jedno a Mirek se tomu směje". V rámci interpersonálních vztahů jsem pochopila, že ji nesmím dále dráždit, jenom jsem se zeptala, jestli můžu do koupelny.
Marie se po důkladném osprchování, podotýkám, trojnásobném, šamponování přímo drastickém, kondicionéru a fénu, odebrala bez jakéhokoliv projevu do svého pelíšku, uražena, že tu nádheru, musela tak potupně odevzdat v koupelně, rozhodnuta, zbytek dne prospat, protože my lidé, nemáme přece jenom to úplné pochopení právě pro tyto její rozmary.

Autor: Laďka Kotková

Témata článku:   

Přečtěte si také

Horoskopy

Pokud jste dosud poslechli své tělo, tak teď máte docela dobrou kondici. V těchto dnech ale přichází období, kdy začnete být v pokušení trochu si povolit v tom, co jste si dříve uložili…

Nejčtenější články