Tlapu si, ani nevím jak

18. 3. 2002
Tlapu si, ani nevím jak
Tak nějak bych charakterizovala svoji cestu, kterou jedni nazývají životní poutí, jiní osudem a já svojí volbou. Dříve jsem se dokázala rozlítostnit nad leckým a lecčím. Dnes už jsem někde jinde a říkám si, jestli jsem vůči lidskému strádání spíš neotupěla, jestli jsem ještě schopna dávat a přijímat lásku.

Tlapu si, ani nevím jak

Tak nějak bych charakterizovala svoji cestu, kterou jedni nazývají životní poutí, jiní osudem a já svojí volbou. Dříve jsem se dokázala rozlítostnit nad leckým a lecčím. Dnes už jsem někde jinde a říkám si, jestli jsem vůči lidskému strádání spíš neotupěla, jestli jsem ještě schopna dávat a přijímat lásku. Určitě jsem, ale věřte mi, že lidský život obvykle zná svoji míru sám o sobě. Nemůžeme se donekonečna vydávat až do dna, neustále šílet z přemíry citu, na věky věků věčně a pořád drmolit a omílat jen ten svůj objevný monolog... 
Víte, když se vám tlačí na záda jeden z dalších křížků, tak chtě nechtě musíte bilancovat, trochu se ohlížet a neutápět se v přebytečné melancholii a přebujelých citech. Také umět odpouštět druhým, ale především sobě. Nejen to, že už toho zdaleka tolik nestihnete jako na začátku, ale hlavně ty neuskutečněné sny, na jejichž realizaci vám vždycky tolik záleželo. Bilancování se můžete případně i vyhnout. Proč taky ne? Ale pozor, pokud se potkáte s obtížemi, jež vás přesahují a jež vás v konečném úradku nakonec nezabíjí, ale posílí, tak je lepší jedno pořádné ohlédnutí, než další bezhlavý náraz do zdi. Hmm, asi poněkud zmatený a zašmodrchaný úvod, ale chtěla jsem jen dokreslit rozpoložení mysli, které mě přimělo k napsání těchto řádků.

V lidském životě existují krizové situace, v nichž se ocitáme na pomyslné křižovatce a ti citlivější z nás si dobře uvědomují, že se jedná o zlomový okamžik, kdy se rozhoduje, jakým dalším směrem se náš život bude ubírat. Někteří více přemýšlejí a váhají, ale nakonec se rozhodnou dle očekávání svého okolí a dle zajetých kolejí a konvencí. Jiní tuto životní křižovatku chápou jako darovanou příležitost učinit svoji volbu, uplatnit vlastní přesvědčení, bez ohledu na mínění okolí. Lidé jsou různí a jejich morálka se často odvíjí od kulturního vzorce, ve kterém byli vychováni, od příkladu svých nejbližších. S lidským srdcem to máte jako s každým jiným svalem. Čím více do něho bušíte, tím více se zatvrzuje. A jak jinak nazvat jeden či více podrazů, ústupků, skrček, které zkoušíme na své blízké, než neutuchajícím bušením do srdeční membrány. S bucharem sem a bucharem tam mlátíme kolem sebe hlava nehlava, abychom pro kus žvance ubezdušili případně i svého bližního. Škoda, jsou jen k politování lidé, kteří nemají srdce na svém místě, kteří učinili jedinou modlou svého života peníze a potažmo hromadu věcí, které si za ně kupují. Obvykle všichni s tímto názorem souhlasíme, ale nedej bože, když našemu sousedovi spadne do klína zcela nový mercedes, v tu ránu náš mravokárně zdvižený prst proti hnusně konzumnímu způsobu života se útočně napřáhne proti sousedovi a první otázka, jež nás napadne, zní: "Kde na to ten blbec vzal?" 
Co si budeme namlouvat, všichni závidíme. Každý však něco jiného. Jeden cesty do zahraničí, druhý výnosné povolání, třetí kariéru a čtvrtý? Ten třeba nos mezi očima. Tak. Někdy mě napadá, že těch lidských špatností je ve srovnání s těmi dobrými nějak více, nemyslíte? Nechci být škarohlídem, ani blankytným optimistou, ale v takových chvílích se mi vždycky tlačí do úst hrabalovsky okřídlené: "Potomstvo blbé, zlé a zločinné." Bylo, je a bude mezi námi víc než dost takových, kteří si lidskou dobrotu pletou s blbostí, kteří obdivně vzhlížejí k vychcánkům a primitivní jim připadají lidé, jež dosud neztratili schopnost umět se radovat. Z náhodného okamžiku štěstí, z prostých věcí a nahodilých dějů, které nás potkávají dnes a denně. 

Sama za sebe mohu k tomu říct, že za své velké vítězství považuji to, že jsem se zbavila existenciální úzkosti ze života, ze sžíravé každodennosti. Opravdu jenom záleží na přístupu nás samotných. Možná, že naše lidská civilizace už sjíždí po nakloněné rovině a je jen otázkou času, kdy zmizíme v propadlišti dějin. Mohu si stokrát říkat, že když budu žít v souladu se svým morálním zákonem v sobě, moc toho asi neovlivním. Ale copak je tak málo, že svým osobním příkladem ovlivním život svých dětí a svého nejbližšího okolí? Vůbec mi nevadí, že v poměru s globálními planetárními problémy je můj soukromý život jen jakýmsi motýlím šelestem nad Pacifikem.
Za tím vším, co jsem doposud napsala, si také stojím. A jestli to chcete vědět, tak si zase tak moc nevymýšlím, když řeknu, že smyslem mého nynějšího života se stalo postupné oproštění od přepjatých tužeb, neuskutečnitelných cílů a přání. Na jeden lidský život je toho ažaž. Ale když si takhle z jara klapu se svým psem, slunce mi rozepíná bundu a vítr propleskává tváře a mé oči žasnou nad letošním probouzením jara, tak vše přebytečné ze mě vyvěrá a odtéká kamsi pryč a teprve teď se ve mně rozpoutá ten pravý silvestrovský ohňostroj, to každoroční jásání a znovuzrození a prvním jarním dnem definitivně procitám do roku 2002. Opírám se o silný kmen obrovského kaštanu, hledíc do stále ještě holého větvoví a v této chvíli se ve mně sbírá, ani netuším odkud, pocit hřejivého štěstí, jež bych si ani za spoustu peněz opravdu neměla kde koupit.

Autor: Radek Mareček

Témata článku:   

Komentáře Zobrazit celou diskuzi

Přečtěte si také

Horoskopy

Mars vás donutí, abyste zhodnotili předchozí měsíce. Měli byste ukončit záležitostí, které potřebujete uzavřít. Berte to tak, že změna je život. Bez obav se dejte do uzavírání nových smluv…

Nejčtenější články